Úsvit

Stojím na pokraji nechvalné části dne a děsí mne představa toho, že budu muset za několik okamžiků upustit svět snů. Stojím beze slova jak vyplašená laň ve křoví a bojím se znovu se ocitnout ve světě světla a dny svých předků nechat ve světě zapomnění. Za mými zády zazní opět známý hlas, který zvěstuje můj odchod noc co noc, jménem Osud. „Je čas jít,“přesvědčuje mne a já prosebným pohledem hledím před sebe a strach nevymizí ani teď. Rozklepou se mi kolena a já nemůžu a nechci se vrátit. Nikdy jsem nevěděla proč se bojím opravdového světa. Snad v něm bývá často příliš nenávisti na jednoho člověka. Jdu po cestě. Kolem mne jsou stromy bez listů a já pochopila, že mi opravdu nezbývá moc času na úvahy a že brzy dojde na slova, že když člověk dlouho utíká, dostihne ho vlastní stín. Pochopila jsem, že to nejsou jen prázdná slova, ale úděl člověka. Často přemýšlím o nádheře nočních ptáků a jejich štěstí, že mohou prožívat svůj život ve tmě. Tato představa mne naplňuje štěstím, ale i smutkem nad tím, že já takového života nejsem schopna.Chtěla bych být skryta jako oni. Cesta začíná ubíhat rychleji. „Pospíchej,“ hlas Osudu zní netrpělivě. „Již jdu,“ poddám se svému vlastnímu osudu. Noční chlad kolem mne mizí a mezi větvemi starobylých stromů začíná prosvítat slunce.Zůstávám stát.Má cesta končí. Odcházím vstříc úsvitu.

---