Shora dolu

Shora dolů

  Kouknul jsem se na hodinky. 11.5.2003.10:10 Tak nějak mi vůbec nešlo soustředit se na výklad. Zvláštní, jak tohle lidi změní. Nikdo neumřel, nerozešla se se mnou holka a nic podobného. Byla to samota co mně takhle zřídilo. Sklopil jsem oči a pohlédl na vnitřní stranu svého levého předloktí. Stopy po žiletce byly zcela jasně vymezeny rudými čárami. Z jedné ranky vyteklo pár kapek krve. Udělat si z ruky kluziště pro žiletky. Tak jsem tomu v duchu říkal. Prohlížeje si

ruku, v mysli se mi vynořila vzpomínka na malý červený papírový obal v malé stylové kapsičce na mých kraťasech, obsahující nástroj, který před tím, vedený mou rukou, způsobil toto fyzické poškození. V téhle bizarní hře nejde o smrt, ale o bolest. Sebevražda se nechystá, divákům se omlouváme. Snad někdy jindy. Proč asi cítím potřebu si takhle ubližovat? Možná mi to ulehčuje situaci, možná pomáhá na chvíli zapomenout a možná utvrzuje v pocitu, že alespoň něco je na mě zajímavé a jiné. Nevím, co z toho to je a upřímně je mi to jedno. Alespoň v téhle chvíli. V ruce jsem sevřel ucho tašky. ,,Rozměry ozubeného kola zjistíme ze Strojních tabulek ..." Co se takhle

na to vysrat? Byl jsem vcelku vzorný žák. Nechodil jsem pozdě na hodiny, ani za školu a prospěch také nebyl špatný. 'Svévolné opuštění areálu školy v době výuky.' Tohle přeci nedělám. Nikdy. Není to můj styl. Povolil jsem stisk ucha. Ale jak poznám, jaké to je, když to neudělám? A chci to vůbec poznat? Jasně, že chci. Toužím poznat tu temnou stránku sebe samého. Lidi se snaží být šťastní, mít peníze, přátele, atd. Já si z nějakého důvodu přeji být nešťastný. Prozkoumat to, co většina lidí nikdy nepozná. Otevřel jsem svůj čtverečkovaný sešit a na spodní okraj stránky začal psát. Každé písmeno do jednoho čtverečku. "D-Á S-E T-O V-Y-D-R-Ž-E-T, K-D-Y-B-Y-C-H C-H-T-Ě-L. P-R-O-B-L-É-M J-E Ž-E N-E-C-H-C-I" A to je jádro a podstata problému. Vstoupil jsem do stínu a on mě učaroval. Abych mohl jít dál a nezbláznil se z toho, vytvořil jsem si iluzi, že je vždy cesta zpět. Dlaň kolem ucha tašky se opět sevřela. Tentokráte pevně. Uklidil jsem sešit a tužku, zvedl se a bez jediného slova odešel. A ta cesta od lavice ke dveřím, to bylo něco neskutečně zvláštního. Všichni na mně koukali a já si připadal jak rocková hvězda. Právě teď, v této chvíli, celý svět koukal se jen na mně. Stal jsem se jeho středobodem, jeho určující osou.

  Kouknul jsem se na hodinky. 20.8.2004 15:35 Rozžhavený drát se zaryl do mé ruky. Začal jsem křičet bolestí. Několik dní jsem nosil obvaz a poté odhalil jizvu ve tvaru pentagramu.

  3.3.2010 12:00 Břitva projela mou žilou jako horký nůž máslem. Uprostřed náměstí. Dost lidí na to, aby mě zachránili. Počítal jsem s tím. Ale všichni stáli kolem a jen nevěřícně koukali. No co, vždycky se všechno nepovede.