* METAXA * aneb Smrt a dívky II. Shrnutí předchozího děje: Po vylikvidování upírů v Hustopečích (čistka se také projevila na pedagogickém sboru gymnázia) a po likvidaci Markéty (Krvavé špičáky, Crusade) jsem se časoprostorovou bránou dostal do jiného vesmíru. Do vesmíru, kde je mnoho věcí stejných, jako v tom našem, ale další jsou jiné (a pro mně lepší). Spolu s milovanou Petrou uspořádáme párty pro „pár“ (asi tak dvacet) přátel a několik dní se opíjíme, sledujeme filmy a... milujeme. Během této doby provádí Metaxa, příslušník dávno vyhynulé mimozemské rasy, genocidu lidstva. A aby to nebylo všechno, k Zemi se řítí asteroid o průměru půl tisíce kilometrů...

Vrátil jsem se zpět do své ložnice. Všiml jsem si, že vedle Katčina těla leží mobil. Ten začal vzápětí vibrovat, žádná melodie se ale neozvala. Zvedl jsem to – byla to totiž Klára. Bez pozdravu, beze všeho spustila:

     „Kachno, kde seš pořád? Byly sme přece domluvený, né? S Vař už tady čekáme pěkně dlouho... co to sakra je?“ Pak jsem uslyšel cizí, neosobní a jakoby kovový hlas. Cosi jako:  

 

     „Občané! Nepropadejte panice! Máme od Nejvyššího rozkaz k deratizaci rodu Homo Sapiens. Ustaňte ve svých činnostech a vyčkejte příchodu vyhlazovací jednotky. Nemáte žádnou naději na únik, proto se ani nepokoušejte klást odpor. Toto vyhlazování probíhá v této chvíli po celé planetě. Občané Uherčic alias Bosny: vaše životní pouť se ukončí do osmi minut. Opakuji hlášení...“ Nato se ozvalo jakési vřeštění, které vystřídal tichý chropot a vzápětí  ticho.

     Pak se ozval znovu ten kovový hlas – tentokrát však nemluvil kdesi venku, ale přímo do telefonu:

     „Žádný strach, člověče. I na tebe za chvíli dojde...!“ Ta výhružka mi zní v uších dodnes.

 

(-:-)

 

     Vzbudil jsem Petru i Katku (nejdřív se jim moc nechtělo, ale když jsem jim vyložil naši situaci, bylo jim jasné, že jen kvůli záchraně vlastních životů musíme něco podniknout. Shodli jsme se na tom, že se musíme Metaxy zbavit.) a po nich i ostatní. Petra se mě zeptala, jestli jsem nezapomněl na Podzemí. Když jsem se zatvářil nechápavě, vzala mě za ruku a zavedlo do části domu, ve které jsem dosud nebyl. Byly zde rozvěšené neoprény, azbestové obleky, neprůstřelné vesty, různé helmy... a široké schodiště dolů. Tam bylo něco jako parkoviště a zbrojnice zároveň. Pod pohyblivou střechou bylo ukryto nejméně třicet džípů s otočnými kulomety, malý vrtulník, police se samopaly, granáty, byly zde také desert eagly, glocky, beretty, sem tam nějaká UZI. Dále pak trocha TNT a C4, vysílačky, infravidění... prostě všechno.

     Jako blesk jsem vyběhl po schodech nahoru do obytných místností a začal jsem řvát na ostatní, jestli se nechtějí přidat k lovu na emzáka. Chvíli na mně koukali, jestli jsem náhodou nesnědl moc houbiček (přiznejme si – takhle se na mě dívají skoro pořád), ale velice rychle situaci pochopili a hnali se do zbrojnice.

     Nabídky zůstat a být asimilován (vlastně – deratizován) nevyužil nikdo – naopak, byli celí žhaví vžít se do Arnieho a pořádně si zastřílet, zaházet (se) granáty či projet se v džípu. No a po vzoru Ellen Ripleyové jít a nakopat emzákům prdel...

 

(-:-)

 

     Za rekordních deset minut (tak rychle by to nezvládla ani švýcarská armáda) vyjela kolona tvořená šesti džípy, která vezla snad půl tuny vojenského materiálu. První jel Kuba se Simonkou (které se věnoval snad víc než řízení) a Martinkou. Sims měla prst na spoušti palubního kvéru a snažila se uhýbat před Kubovou nenechavou prackou. Marťa se starala o granáty.

     Osazenstvo dalšího džípu jsem tvořil já, Petra, řidička Katka (jela zostra, ale jakýsi šestý smysl jí radil, aby se do čela moc nehnala) a... bedna s granáty. S těmi uměla má milovaná velice dobře zacházet... Já jako odchovanec stříleček typu Wolf 3D, Duke 3D, Unreal a Half – life jsem ukořistil samopal. (Zde musím popis trochu utnout, protože vypsat, kdo seděl s kým v kterém džípu, to by vydalo na další povídku).

 

     Až do Šakvic jsme dojeli v klidu (pokud pominu trapnou příhodu s Járou a odjištěným granátem, který se – jak tvrdil obžalovaný – „náhodou“ dostal do posledního vozidla a jen Radčina duchapřítomnost nás zachránila před strašnou katastrofou.Takhle to odnesl jen už tak dost špatný povrch vozovky. Kuba chtěl Járu postavit před válečný soud, ale mnou navržená představa granátu v jeho (Kubově) ústech ho trochu zchladila a dokonce přestal obtěžovat Simču, za což mu (nebo mně?) byla neskonale vděčná.).

     V jediné destinaci hustopečské lokálky však nastala první z řady katastrof, které náš „lov“ postihly: v Šakvicích si nás všiml jeden z emzákových robotických vojáků a vystřelil čímsi (nepostřehl jsem, zda – li to byla tarasnice, pancéřová pěst či raketomet) na první vozidlo, o kterém se mylně domníval, že se v něm veze velitel. Strefil se přesně do palivové nádrže, vozidlo se v plamenech vymrštilo vzhůru a nám jako druhému vozu dopadla na přední sklo ohořelá končetina. Hrůza mě polila, když jsem si uvědomil, že se dívám na něžnou ručku milé a hodné Simonky!Hrůzu vystřídal hněv a zuřivost. Ten parchant dostane co proto! Vzápětí se na robota snesl pravý déšť kulí, který změnil mechanické monstrum na velice řídký cedník.

 

     Hořící vrak zatím dopadl zpět na silnici a roztříštil se na tisíce kousků. Po silnici se kutálela Kubova seškvařená hlava...

     „Pro nás už existuje pouze jedna cesta, a to cesta kupředu. A existuje jen jediná správná alternativa: zabít Metaxu!“ Na tato slova jsem z hloubi džípu vydoloval láhev jistého řeckého alkoholu a vrhl ji do plamenů.

 

(-:-)

 

     Z železničního nádraží jsme jeli několik kilometrů na západ směr Popice, uhnuli jsme však po chvíli na jih. O několik minut později se před námi objevil Strachotín. Sídlo, které ze tří stran obtékají Novomlýnské nádrže. Jen málo stačilo, aby jej postihl stejný osud jako ubohý Mušov...

     Strachotínem jsme projeli bez větších problémů – zůstalo za námi pár rozstřílených ruin a veliká hromada šrotu. Kdyby byly ještě Železné neděle, odtud by vozili kovy hodně dlouho. A pak se nám naskytl pohled na velikou vodní plochu, přerušenou pouze hrází mezi Věstonickou a Novomlýnskou nádrží. Po ní vedla silnice, která nás měla dovést do Dolních Věstonic. A tady nastal problém: ač jsem nečetl díla Sun Tsua či Clausewitze, mohlo mě napadnout, že není nic jednoduššího než vyhodit část hráze do vzduchu, nejlépe i s nepřítelem. Došlo mi to až uprostřed vod. Naštěstí ani Metaxa nebyl dobrým stratégem, proto jsem ještě stačil vydat pár pokynů: pětimetrové rozestupy, jet, „co to dá“ a neustále kličkovat po celé silnici.

     Teprve nyní se ukázalo, jak mistrovsky ovládá Kačka čtyřkolá vozidla. Pro inspiraci jsem zapnul přehrávač kazet – jakási mixka. Jako první písničku kdosi neznámý vybral titulní melodii z filmu Pulp Fiction. Bleskl mi hlavou obrázek bílého Peugeotu... Před námi se objevily kovové obludy... A už jsem je kropil. Petra házela granáty, pokud možno mimo dráhu našeho džípu.

     Prorazili jsme! A za námi Magdička! A za nimi Raduška s Haň (+Maňas a Kent)! I Bert s Míšou ! Poslední džíp, jehož osádku tvořili Jarek, Radek, Zuzi a Lenička, takové štěstí neměl. Zbylým robotům se podařilo rozstřílet všechna kola a statečná posádka tomu nebyla schopna zabránit. Z vozidla létaly šrapnely a granáty všemi směry, dokud nebyl jeden z vrhačů sám zasažen a jeden odjištěný granát zapadl mezi zbylou munici. Vše v okolí jednoho metru od vozu se (včetně robotů) speklo na ocelovou hroudu. I přes mocné výbuchy byl slyšet řev těch, kteří hynuli v pekle...

     Jednadvacet nás vyjelo z Hustých, patnáct nás dojelo do Věstonic. Na návštěvu muzea Lovců mamutů nikdo z nás neměl ani pomyšlení... ostatně, pokud něco neuděláme, sami se přidáme k mamutům a dinosaurům.

     Projeli jsme náměstí, srazili pumpu, jejíž vodou Kuba škádlil holky při jedné ze dvou biologických exkurzí za poznáním krás Pavlovských vrchů a vyjeli jsme do polí. Stoupali jsme stále výše, pak les vystřídaly ruiny Dívčího hradu. Hrad dostál svému jménu – vstup ostatních vykoupily krví dvě nevinné dívky – Lenka a Míša. Petr s Bertem to pochopitelně těžce nesli a jen díky jejich hrdinství a obětavosti jsme se probili na nádvoří. Zde padli v tratolištích krve oba Pavlové a Lenička. Zbylo nás dvanáct... Kdosi měl ustřelený prst, jiná protržené ucho... a došla nám munice. Jako zázrakem však střelba utichla – Metaxovi „muži“ se stáhli do sklepa. Původně to asi bylo přízemí, ale nyní se vstup nacházel těsně nad úrovní země. Rozdělili jsme si mezi sebe zbytky munice, já s Petrou a Katkou jsme strážili v hradě a ostatní šli tak sto metrů k autům pro munici. Dobrá zpráva: pásy s náboji zůstaly nedotčeny. Špatná zpráva: granáty byly pryč. V dostatečné vzdálenosti od posledního emzákova útočiště jsme uspořádali válečnou poradu. Než jsme však stačili dohodnout, otřásla se pod námi země a spolu se zhroucenou klenbou jsme se zřítili do hlubin.

 

(-:-)

 

     Padal jsem asi tak dva – tři metry, kolem mně ostatní a uvolněné kameny. Cosi zbrzdilo můj pád, ale i tak jsem si trochu natloukl. Jen jsem stačil zachytit Petru, která padala přímo na mně. Aspoň, že ona si nic nenarazila. Pohladil jsem ji, sevřel samopal a rozhlédl se. K mé hrůze zmizel! Ztemnělo se. V mysli mi zazněl podivný hlas: Metaxa

 

     „Vítejte. Už jsem si myslel, že nedorazíte.“ Hlas mi rezonoval v hlavě. Pak ten tvor obrátil své myšlenky pouze ke mně.

     „Smekám před tebou. Způsobil jsi mi za svůj život mnoho potíží. Kdybych to věděl dříve, asi by se o tebe postarala StB. Jaká škoda, že jsi se projevil teprve před rokem. Uvedu příklad – můj drahý Bill – jak ten se natrápil, když jsem mu kazil ten jeho prográmek. A Linus – ten dodnes netušil, že jsem mu překopal kousíček zdrojového kódu. A ty si přijdeš s tou tvou Pandou. Já ta zvířata nikdy neměl rád. A ty po nich pojmenuješ svůj převratný operační systém. Tahle planeta mě přestala bavit – a také kvůli tobě. Ale než lidstvo definitivně zničím, ještě si trochu pohraji. Možná bych ti měl říci, že ti, které vidíš kolem sebe...“ (v ten moment se tma rozestoupila a já viděl své společníky a společnice, jak leží v půlkruhu kolem mně, osvětleni namodralými světly a bez pohnutí spočívající na hromadách suti) „... jsou posledními lidmi na světě.“ V mysli mi vyvstala vzpomínka na kosmonauty z ISS. Metaxa bez dechu pokračoval:

     „Ti? Jejich kosmická hračka byla navedena do zemské atmosféry a teď se nachází někde na dně Pacifiku – pokud už předtím v atmosféře neshořela. Ale dost už řečí, zábava začíná.“ 

 

     Jeho poslední věty mě utvrdily v tom, že skutečně ovládá telepatii. Nechtěně jsem si představil obrovité těleso řítící se na kolizním kurzu k rodné hroudě (ovládat své myšlenky neumím nijak dobře, na to trénovaný nejsem)... Metaxa na to okamžitě zareagoval:

     „Asteroid? Nevadí, skončím tu dříve, než by byl schopen mne ohrozit.“ Na chvíli se odmlčel. Nikdo a nic se nepohnulo, nebylo slyšet ani hlásku, jen můj dech rušil skoro až staroegyptské ticho vnitřku pyramidy. Poté se netvor opět ozval – a to, co následovalo, bych si nedokázal představit ani v nejčernějších snech: málem jsem z toho zešílel.

 

     „Všichni, kteří tu teď s tebou jsou, přežili do této chvíle jen díky tobě – jinak by byli mrtví už dávno. Jsou tu, protože ke každému z nich máš jistý citový vztah.“ Na kratičký okamžik se zarazil. „Vlastně pardon, ke každému ne. Někteří jsou tu jen proto, že mají citové vztahy k jedincům, ke kterým máš rovněž určitý vztah. To musíme napravit!“ Na ta slova se Kent, Honza a Maňas před mýma nevěřícíma očima rozpadli na prach, který se vzápětí roznesl do všech tušených koutů prostory.

 

     Metaxa se chvíli kochal z mého výrazu zděšení a vzteku (obličejové svaly byly ty jediné, se kterými jsem mohl jakž takž hýbat), načež pokračoval.

 

     „Tak. Teď tu máme pět žen, které máš nejraději na světě. Vlastně bych měl říci  - z těch, které přežily. Některé padly při dobývání mé báze... a i těch pár z internetu, na ty nesmím zapomenout. V této chvíli jsou nejdůležitější TYTO lepé děvy. Kdybych byl člověkem, řekl bych asi – oj, jak jsou krásné! Jak jsou chytré! A ty, pokud bys teď mohl promluvit, bys dodal – a jaké jsou to kamarádky! Tobě samému se v porovnání tvého života s jejich zdá být naprosto nepodstatný a máš pocit, že si ani nezasloužíš žít tam, kde žijí ony. S naprostým klidem by ses za každou z nich obětoval...  – život za život. Jaká škoda pro tebe, že ti k tomu nedám příležitost. Probereme si je jednu po druhé... Začneme třeba... Radkou.“

 

(-:-)

 

     „Raduška... poslední, ještě chvíli žijící účastnice druhého lyžařského kurzu. Toho, na který ještě po dvou letech vzpomínáš se smíšenými pocity. Přestože oba pocházíte z vesnic, které se už odedávna nemají rády, ty ji máš raději než vlastní sestru. Určitě ji dojme, až se dozví, že Petřík alias Maňas už nežije... nuže, teď ji na deset sekund probudím, načež ji stihne stejný osud jako jejího přítele. Máš poslední možnost jí říct to, co jsi jí nikdy neřekl. Mluv, nebo mlč... chm, navždy!“ Na to se Rad pohnula, já rovněž. V hlavě mi vířily myšlenky jako blizzard. Co bych jí měl říct... Zároveň jsem si byl vědom ubíhajícího času.

     Jediným skokem jsem překonal vzdálenost mezi ní a mnou.

 

      „Raduško... kamarádko... nikdy jsem ti neřekl, jak krásné máš ruce a jaká slast je jejich dotek... Raduško, pevně věřím, že se zase setkáme!“ Dopověděl jsem poslední hlásku a má věrná kamarádka se rozpadla v prach. Zavrčel jsem a rozhlédl se, kde je ten hajzl. Najednou jsem se opět nemohl pohnout.

     „Byla tu, a už tu není. Jaká škoda!“ dodal ironicky. Teď si proklepneme třeba... třeba Magdičku.“

 

 

(-:-)

 

 

     „Tak Magda je z Brumovic. Dlouhou dobu jsi ani nevěděl, kde to místo leží. Styď se! Tato děvucha dále například nesnáší, když se jí řekne Magdaléna, proto jsi jí tak nikdy neřekl. Mhm. Ta bude také velice nešťastná, až zjistí, že její milý Honzíček už nedýchá... Pravidla znáš. Deset vteřin a pf – prach jsi a v prach se obrátíš.“

     „Magdi, květinko, nejvznešenější orchideje vyrůstají ve stínu těch největších velikánů. Nezapomenu na tebe a věřím, že se sejdeme na tom druhém břehu!“

     Odkudsi zadul vítr a nový prach začal vířit po okolí.

 

     „Ty hajzle!“

      „Mm, nač takové výrazy? Neříkala ti snad maminka, že nejen kurva, ale ani hajzle se neříká? Teď si za trest vezmu na paškál Haňulku!“

 

(-:-)

 

     „Ivaňačka... občas ti svými výroky na tvou adresu zvedá sebevědomí. Adventuračka, která miluje jedno hrabství na britských ostrovech, potažmo karetní hru pro čtyři. Copak povíš jí krásného?“

 

     „Haňulko – Héliův paprsku, tvé vlasy jsou krásné jako zapadající slunce a hebké jako samet. Pozdravuj na Elysejských polích!“ Je těžké sledovat, jak odchází váš přítel. Ovšem pokud umírá nepřirozenou smrtí a vy nejste schopni tomu nijak zabránit... Haňulku postihl stejný osud jako Rad a Magdu. A opět jsem se nemohl pohnout. Přede mnou už byla pouze Katka a Petra. A tma, která nás obklopovala, jakoby bledla. A vzadu, vzadu jsem zpozoroval nějaké nejasné obrysy...

     Opět jsem uslyšel v mysli hlas:

 

     „Tak sis mě všiml? Nevadí. Zajímalo by mě, jestli jsou všichni lidé tak patetičtí... Ale to je vlastně jedno... pokračujeme. Řeknu ti, je docela sranda člověka dehydrovat – lidské tělo je tvořeno převážně vodou. No a pokud tuto vodu odstraním, to, co získáme má tak jemnou strukturu, že se změní na jemný prach. Ovšem kromě dehydrace umím ještě lidské tělo upálit. To je ještě větší zábava. Na normální pohřební hranici to trvá docela dlouho, člověk se dusí, škvaří se mu maso – ale i v krematoriu to trvá dlouho. Já to zvládnu za mžik.

     Stále mě udivujete, vy lidé – tím, jak jste nedokonalí. Nejen, že obvykle nemůžete dělat více věcí naráz – vy také můžete myslet na pouhou jedinou myšlenkou za jednotku času! Proto se může tvé nedokonalé mysli zdát, že tak přeskakuji z jednoho tématu k druhému. Tak mě ale napadá, že nemám zrovna moc času. Musím to s vámi vyřídit rychle.“

 

(-:-)

 

     Na chvíli se odmlčel. Z jeho (zvrácených) myšlenek mi třeštila hlava. Ubohá děvčátka! Náhle jsem jej opět pocítil ve své mysli. „Takže Kačenka. Třídní sexbomba, zároveň jedna z nejinteligentnějších. Nezkazí žádnou legraci. Občas jí sice ujede pusa, ale komu ne, že. Možná by jí bylo škoda – nicméně, stejně jí upálím – jako kdysi Církev svatá Johanku. Jak smutně by to znělo – zemřela ve věku nedožitých osmnáctin upálením. Co naplat, čas mě tlačí. Deset vteřin!“

 

     „Kačenko, tvoje oči jsou jako dvě studny, tak hluboké, že mám chvílemi strach se do nich dívat, abych se neutopil. Nepoznal jsem takovou renesanční osobnost, jako jsi ty. Kéž tě provázejí všichni bohové, ať už do Valhaly či do Mandosu!“ Sotva jsem vyřkl poslední slovo svého rozloučení, ta nádherná žena vzplála jasným plamenem – zbyla z ní jen hromádka popela.

     „Nádhera. Nádhera. Nevycházím z údivu. A teď finále. Poslední muž a žena. Poslední lidé ve vesmíru!“ Nyní se rozjasnilo úplně. Na hromadách suti se povaloval šedavý prach a kusy robotů. Petra právě začala jevit známky života. A vzadu, vzadu se tyčil sto devadesát centimetrů vysoký Metaxa. Měl tři hlavy po jednom oku bez víčka, tři krky, tři trupy po třech rukou a tři nohy. Tváře měl naprosto bez výrazu – žádné rty, a jakoby sirnaté oči se širokými zorničkami. A kůže: jeho kůže byla šedá.

     Petra vstala ze země a zamířila ke mně, jako že mě chce obejmout, ale rozuměli jsme si beze slov. Najednou jsme se obrátili k nepříteli a dvěma skoky jsem překonali dvoumetrovou vzdálenost, která nás od něj dělila.

     To nečekal. Dříve, než stačil použít některou ze svých vražedných schopností, moje pěst mu narazila do míst, kdy by měl člověk žaludek a Petra mu vrazila prsty do jednoho z očí. Najednou toho měl tak akorát. Vrátil mi ránu, kterou směřoval na žebra, druhou rukou vytrhl Petřiny prsty ze svého slepého oka a odmrštil ji před sebe. Tvrdě narazila do zdi. Pak se vznesl a odlevitoval před nedávnem prolomeným otvorem v klenbě.

     Jeho úder mi žebra zle pochroumal, cítil jsem strašnou bolest v hrudi a začal jsem kašlat krev. Nejspíš mi žebra prorazila plíci. Ozvala se Petruška – volala mě.

      „Lásko moje, jsi v pořádku?“

      „Já... necítím nohy. Nemůžu s nima pohnout!“ Zmítán kašlem, plivaje krev  a přemáhaje bolest v hrudi jsem se sunul k ní. Ten metr, to byla věčnost.

 

     „Umřeme?“ zeptala se. Otřásla se země, ze stropu popadalo pár kamenů.

     „Asi. Protože tady nás nikdo nezachrání.“ Podívala se mi zpříma do očí.

     „Jestli to tak má být, pak... pak jsem ráda, že můžu umřít s tebou. Vlastně... jsem ráda, že jsem prožila poslední dny s tebou, než s tím druhým.“

     „Počkej, s jakým druhým? Nebo... nebo o tom snad víš?“

     „Víš,   poznala jsem to hned, že nejsi ten, který odešel. Poznala jsem to z toho, jak jsi mě líbal. Ne hůř, ne líp, prostě jinak. Ale mě se to... jinak... líbilo mnohem víc... Ale teď už dost řečí. Jestli máme umřít, tak mě líbej. Není důležité, co bylo, ani to, co bude. Je jen teď. A teď – ahoj, miláčku!“ Na ta slova se naše rty spojily v dlouhý, ničím nepřerušovaný polibek. Polibek, který trval až do konce světa.

 

(-:-)

 

 

      Metaxa se neradoval dlouho. Oslepené oko mu zhoršilo vnímání a než se nadál, byl pod asteroidem. Ten se o několik vteřin později vypařil na Pálavě a přilehlém okolí. Kromě toho však vytvořil takový kráter, který byl velký jako celá střední Evropa. Vlna žáru spálila lesy po celém euroasijském kontinentu, moře se prostě vypařila. Oktilióny tun prachu se vznesly do atmosféry a tím zmizel život na Zemi. Zemská osa se důsledkem nárazu převrátila na opačnou stranu. Z kdysi modré planety s bílými mračny se stala šedá, mrtvá koule. Na Zemi se skončil příběh stvoření...

 

(-:-)

 

     Metaxa zemřel okamžitě po kontaktu s planetoidem. Poslední zástupce hrdého, šíleného a nesmírně nebezpečného vesmírného druhu.

     Konec, pomyslel jsem si, když jsem uslyšel hřmění na obloze. Protože jsem ale nepocházel z tohoto světa, nemohl jsem zde ani zemřít. Cosi mě přeneslo do vesmíru, který jsem už přestal považovat za svůj. Vždyť zde zemřeli všichni mí přátelé, zde našla svou smrt jediná dívka, která mě doopravdy milovala. Ale to nejkrásnější, co mě zde potkalo – možná je to příslib věcí příštích. Já jsem měl nakonec ještě štěstí – co ten chudák, kterého opustila jeho dívka s jeho jiným já  - ten se vrací, aby zemřel. A nakonec jsem si uvědomil jednu věc: operace Srdce stále pokračuje. Každopádně – každá pevnost se dá dobýt. A naděje – ta umírá poslední!

--

     Bitva pokračuje – ale bude nyní zvláště těžká. Na obzoru se totiž objevila nová armáda a zdá se, že té budou otevřeny brány dokořán! Nenechte si ujít předposlední díl s názvem

Sacrifice

---