NETYPICKY V LÉTĚ-2

Že k letním večerům patří táboráky mi bylo jasné. Jen jsem nevěděl, kde narychlo seženu dostatečné množství dřeva. Mou pozornost, tak přilákala dřevěná cedule s nápisem: TÁBOŘENÍ ZAKÁZANO. Zanedlouho se ocitla mezi několika kameny, které jsem přivalil a utvořil z nich provizorní ohniště. Klacků všude bylo dost, ale to na pořádný táborák nestačilo. Hledání vhodného dřeva mne opět zavedlo k zahradě onoho muže, co mě předtím honil. Už byl při vědomí, ale úder násadou od hrábí na něm zanechal nějaké následky. Seděl totiž na střeše chaty, přičemž vyl na měsíc a zároveň si naběračkou zamačkával bouli.
Toho jsem využil a odvezl si zpoza jeho kůlny na dvojkoláku velké množství polen. Bylo to pro mne zajímavé v měsíčním světle stavět pagodu. Po jejím postavění mi náhle došlo, že jsem jí postavil poněkud mimo ohniště. Po chvilce hledání jsem po zakopnutí o kameny to ohniště našel. Chvíli jsem přemýšlel, jak dostat pagodu do ohniště nebo ohniště k pagodě. Nakonec jsem si řekl, že pro jednou se bez klasického ohniště obejdu. Pak bylo mou snahou ve tmě nalézt onu pagodu. To se mi povedlo, ale až po nárazu do ní.
Když jsem se po čase lehce otřesen zpod hromady polen vyhrabal už čas dost pokročil. Mně to však neodradilo od záměru udělat si táborák. Nově postavit pagodu se mi naštěstí podařilo, i když se mě zmocnil pocit, že jsem její součástí. Přesto bylo mou snahou jí podpálit. Jako správný táborák jsem nechtěl použít k zapálení papír. Po vyškrtání desítek sirek a propálení si bot, mi bylo jasné, že budu muset nějaký ten papír použít. Po kapsách jsem nalezl větší množství bankovek. Vzplály vzápětí, ale nejen ony. Měl jsem radost, ale jen do toho okamžiku, než mi začalo být horko. V tu chvíli mně bylo jasné, že opravdu stojím v pagodě. Za okamžik se v mém podání objevil běžící ohnivý muž. Žíznivě ohnivá čára se táhla napříč prostranstvím do řeky. Do ní jsem skočil zrovna na nevhodném místě, protože následoval dopad na vynořující ho se vodníka. Ten se okamžitě poroučel omráčen ke dnu a mně nezbylo nic jiného než si nočně zaplavat.
Po nějaké době mou pozornost upoutala oslňující záře na břehu. Zpětně mi došlo, že to plane můj táborák. Když jsem doplaval ke břehu, tak jsem hned běžel k šlehajícím plamenům. Kolem nich vrávoravě tancoval s obvazem na hlavě onen muž, který předtím vyl na měsíc. V ruce držel sekeru a obličej měl zbarven barvami. Připomínal indiána na válečné stezce. Pak se k mému překvapení u ohniště objevil i vodník s neckami, ve kterých měl vodu. Usadil se v nich a z bezpečné vzdálenosti si začal opékat rybu.
„Vítám vás pánové u mého táboráku. Co si tak něco zazpívat?“ zněl můj návrh. Poté jsem doběhl do auta pro kytaru. Bylo mou snahou zpívat trampské písničky, ale divoce tančící muž volil indiánský repertoár a vodník zase mlčel jako ryba. Když  popraskaly všechny struny na kytaře, tak jsem si vzpomněl nato, co jsem četl o přeskakování vatry. Po pořádném rozeběhnutí následoval odraz a skok. První co jsem si uvědomil byla ta skutečnost, že mi hoří zadnice. Pak to, že sedím na rozkřičeném vodníkovi, který díky mně vypadnul z necek. Přitom se vodníka snažil skalpovat onen muž, který se do role indiána úplně vžil. Já i vodník jsme vzápětí běželi fofrem k řece a za námi za bojového pokřiku muž. Pak ozvalo trojité šplouchnutí.
„Je, co já tady dělám?“ zeptal se mně překvapeně muž ve vodě, kterému se asi vše zase srovnalo v hlavě.
„No, koupete se. Je přeci léto,“ řekl jsem mu.
„Teď v noci?“
„Co můžete udělat v noci, neodkládejte na den,“ sdělil jsem mu a přitom se vedle nás vynořil naštvaný vodník. Po rychlém útěku z řeky náhle zahřmělo a spustil se prudký déšť. Při pokusu o schování se do mého auta jsem zjistil, že je zamčené a klíčky jsou v zapalování. Po rozbití prosklené části střechy se mi podařilo do něho vniknout. Zanedlouho jsem usnul s deštníkem v ruce a těšil se na to, co mi přinese příští den.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI