Zkouška

„Milo, dnes začne tvá Zkouška. Podle protokolu se tě musím zeptat, jestli jsi definitivně rozhodnut  podstoupit ji a stát se studentem Velitelské akademie – nebo zemřít v případě, že neuspěješ,“ řekl plukovník Harrison, předseda Komise.

„Ano,“ odpověděl prostě Milo.

„Dobře. Pan Greenville ti teď vysvětlí, co tě čeká. Doufám, že se za pár týdnů sejdeme opět zde.“

Ve vzduchu zůstalo viset nevyslovené protože kdybys nepřišel, znamenalo by to, že jsi nebyl dost dobrý. Velitelská akademie chtěla jen ty nejlepší, které čekal tvrdý život ve spartánských podmínkách vesmírné výukové stanice. Cesta ke slávě byla však pro úspěšné absolventy rychlá a pořádně strmá, takže zájemců nebylo málo. Většina jich odpadla už v předstupni, specializované armádní střední škole. Ti, kteří vydrželi (a proč rovnou neříci: přežili), se mohli buď stát nižšími důstojníky nebo učiteli, lákavější byla ale možnost zkusit štěstí. Procentuální úspěšnost těch, kdo podstoupili zkoušku, nebyla velká, ale to si mladí vojáci většinou nepřipouštěli…

Milo neměl žádný majetek, na kterém by mu záleželo tolik, aby si ho vzal s sebou z internátu. Nikdy neměl mnoho kamarádů a rodinu takřka nepoznal. Jeho loučení s místy, kde strávil osm let života, tak nebylo nijak srdceryvné. K nenápadné, tmavé budově Akademie poblíž vesmírného přístavu přišel s prázdnýma rukama a čistou hlavou.

„Ahoj Milo. Já se jmenuji Greenville a po dobu následujících několika dnů ti budu k dispozici,“ představil se starší šedovlasý muž, který přišel na zavolání vrátného.

„Tady budeš bydlet,“ řekl, když mu ukázal skrovnou místnůstku s kovovým lůžkem, skříňkou na osobní věci a oblečení a masivním panelem s generátorem holografického obrazu, který zabíral takřka třetinu prostoru.

„Co budu mít za úkol?“ šel rovnou k věci Milo.

„Bude to prosté. Každý den v určených intervalech budeš hrát Hru.“ Způsob, jakým muž slovo vypustil z úst, dával najevo, že nejde o jen tak ledajakou hru, ale Hru s velkým H.

„Ovládání je jednoduché. Vyvoláš si na tomhle panelu holografický obraz a pak už jen zadáváš myšlenkové příkazy postavám uvnitř.“

„Jak se ta hra jmenuje?“ zeptal se Milo.

„To se dozvíš, až ji dokončíš.“

„Jestli se mi to vůbec povede,“ pomyslel si Milo, ale rychle pochyby zahnal.

„Jaká jsou pravidla?“ pokračoval v dotazech.

„Myslím, že na ně brzy přijdeš sám… pokud budeš chtít přežít,“ řekl nepříliš optimisticky Greenville a bez jakéhokoliv vysvětlení opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Milo vyběhl na chodbu, ale ať se rozhlížel na jakoukoliv stranu chtěl, nikde nikoho nespatřil.

„Greenville! Greenville! Počkejte, mám ještě spoustu otázek!“ křičel. Odpovědělo mu však jen děsivé ticho spoře osvětlené chodby, ve které nebyla žádná okna.

Když se druhý den ráno Milo vzbudil, svítil na panelu stručný a jasný vzkaz. Dnes od 9:00 do 16:00 očekáváme Vaši přítomnost ve Hře, povolena je jedna půlhodinová přestávka na oběd. Milo se podíval na hodinky. Bylo 8:25. Oblékl se, osprchoval a stihl do sebe hodit i střídmou snídani, kterou mu kdosi postavil k posteli, než nastal určený čas. Spustil simulátor. Stěny jeho pokoje jakoby zmizely, zatímco uprostřed se vytvořil trojrozměrný obraz jakési krajiny. Po chvíli se obraz zaostřil a Milo uviděl skupinu vojáků. Osm z nich byli prostí žoldáci s rezavými meči nevalné kvality a kroužkovými košilemi. K dispozici ale dostal i dva jezdce, stejný počet lučištníků a dva dobývací stroje.

„Musíme dobýt hrad nepřítele,“ vysvětlil mu jeden z pěšáků, když se na něj podíval. „Má stejně silné vojsko, ale těžko říct, jak rozmístěné.“

„Jasné. Takže něco jako šachy,“ pomyslel si Milo a suverénně začal rozdávat rozkazy. Vyslal dva vojáky na průzkum, ostatní seskupil do bojové formace a ukryl pod stromy blízkého remízku. Po chvíli se vojáci vrátili se zneklidňujícími zprávami.

„Nepřátelé už o nás vědí a míří v celém houfu přímo sem. Co budeme dělat?“

Milo ovšem nezpanikařil. Určil čtyři pěšáky a přikázal jim: „Jděte dopředu a upoutejte pozornost nepřítele. Zavedete je sem na tuhle paseku a pustíte se s nimi do boje. Vy ostatní se schovejte tady v lese a až uslyšíte zvuky boje, napadnete nepřítele ze zálohy. Soustřeďte se hlavně na lučištníky a jezdce, jsou nejnebezpečnější.“

Jeho hlas zněl sebevědomě, v duchu ale doufal, že svého protivníka nepodcenil a že mu nepřátelský velitel skočí na tuto fintu starou jako válka sama.

Obavy byly zbytečné. Vojáci v rudých kabátech napochodovali přímo do nastražené pasti, aniž by vůbec pomysleli na průzkum. Milo je zmasakroval při minimálních ztrátách a s vítězným pocitem vypnul v 16:00 bojový simulátor.

„Asi jsi sám se sebou dost spokojený, co?“ překvapil Mila dobře známý hlas. Otočil se a uviděl Greenvilla s tvrdým výrazem ve tváři, jak si ho prohlíží opřen o futra dveří, které předtím naprosto nehlučně otevřel. Než stačil něco odpovědět, Greenville pokračoval.

„Ale musím tě varovat. Tohle byl jen začátek. Rozjezd. Přípravka. Bitva už nikdy nebude takhle jednoduchá a počítač neopakuje staré chyby. Učí se z nich. Dokonale. A je nemilosrdný. Zničí tě, když mu dáš šanci.“

S těmito slovy opět pokoj opustil.

„Nedám. Nedám. Nikdy,“ odhodlaně si sliboval Milo, když o několik hodin později uléhal k neklidnému spánku.

Greenville nelhal. Obtížnost bitev se neustále stupňovala. Nepřítel byl stále chytřejší, dbal více na průzkum, připravoval Milovi stále nové a nové důmyslné pasti a úskoky. Milo měl ale jednu výhodu. Vždycky dokázal přijít s něčím novým, co počítač ještě neznal, vymyslel novou taktickou fintu, lest, využil dovedně domnělé chytrosti nepřítele k vlastnímu prospěchu. Bitvy ho vysilovaly, ale byl spokojený a začal projevovat jistou skepsi k úrovni simulátoru. To byla chyba.

Bitvy přestaly být spravedlivé. Poprvé Milo pocítil téměř hořkost porážky ve chvíli, kdy využil lsti, přestrojil své vlastní vojáky za nepřátelské a zničil překvapené pěšáky, jezdce a lučištníky přímo v útrobách hradu. Už se chystal jako vždy vítězně vstoupit do královských komnat, když vtom se ze zadního voje začaly ozývat výkřiky. Než si uvědomil, že jeho vojáci umírají čelíce překvapivému útoku druhé armády rudých plášťů, málem bylo pozdě. Obratným manévrováním nakonec obrátil bitvu ve své vítězství, ale jeho sebevědomí dostalo pořádně zabrat. V dalších dnech poznal, že už si nemůže být jist počty nepřátelské armády. Na náhodných místech se občas zjevovaly čerstvé šiky, se kterými se musel vypořádat, takže každý jeho voják znamenal neocenitelnou sílu a musel s nimi začít nakládat o poznání šetrněji. Po nějaké době začal počítač podvádět zcela nepokrytě. Vojáci po určité neustále se zkracující době ožívali a vyráželi znovu do boje. Milo se naučil mrtvé svazovat, ale když jednou opomněl a zapomenutá mrtvola po svém oživení rozvázala všechny ostatní, změnil taktiku a začal těla pálit. Počítač na to reagoval tím, že vytvářel hrůzné prachové vojáky, takřka nezničitelné stvůry stvořené z hlíny a popela. Jedinou zbraní proti nim byla voda, ale jak dny plynuly, bylo jí v mapách simulátoru stále méně.

Jednoho rána po zvláště obtížné bitvě, kde musel čelit několikanásobné přesile nepřátel rozestavených okolo několika tvrzí, ho poctil neočekávanou návštěvou Greenville.

„Hej, ty bitvy nejsou spravedlivé! Počítač nedodružuje pravidla!“ vyjel na něj okamžitě Milo.

„A co bys čekal?“ usmál se Greenville. „Ve skutečné válce nikdy nejsou vyrovnané síly.“

„Ale tohle je přece jenom hra! Hra musí mít nějaká pravidla!“

„Vážně?“ Ze schovívavého tónu Milo vytušil, že mu něco uniklo.

„Co je to za hru? Jaká má pravidla?“ dotíral dál.

„Jmenuje se Stratég. A pravidla? Porazit nepřítele s armádou, kterou dostaneš do začátku. Nic víc v tom není. Nehraje se na stejné podmínky ani žádný čestný boj… Vyhraješ, když dobyješ hrad nepřítele. Kdybys prohrál, zemřeš. Fyzicky. Simulace je dokonalá.“

„Aha,“ ještě že jsem to nevěděl, pomyslel si Milo v duchu.

„Asi tušíš, proč ti to říkám. Stratéga jsi dohrál. Tohle byla poslední bitva.“

„Takže jsem prošel?“

„Ne. Ještě tě čeká jedna hra.“ Greenville se na chvíli odmlčel. „Jmenuje se Život a jediná pravidla jsou ta, která si sám vytvoříš.“

S těmito slovy odešel a zmizel v zákrutu chodby.

Den nato Milo jako vždy zapnul simulátor, nečekal ho ale obvyklý pohled na divokou krajinu. Objevil se v malé uzavřené místnosti, ze které nevedly žádné dveře. Betonové zdi, strop i podlahu osvětlovala matná, žlutá záře žárovky. Před ním stál ošuntělý stůl, na něm tři kelímky. Za nimi černoch v rudém plášti a s úlisným úsměvem na tváři.

„Zahrajeme si skořápky,“ navrhl.

Milo neviděl důvod, proč nesouhlasit. Černoch mu ukázal skleněnou kuličku, umístil ji pod jeden z kelímků a začal jimi zuřivě míchat. Asi vprostřed si Milo všiml, kterak mu nenápadně opět vklouzla do rukávu.

„Hej, počkej! Podvod!“ zakřičel.

„No dovol,“ ohradil se černoch. „Stížnosti až po skončení hry.“ Tvářil se přitom rezolutně – a navíc jeho pohled se významně stočil k nabroušené šavli, která se mu kolébala za pasem. Milo se rozhodl trpělivě vyčkávat.

Po chvíli zastavil žonglér pohyb svých rukou.

„Vybírej,“ vyzval ho.

„A co se stane, když vyberu špatně?“ získával čas Milo.

„Zabiju tě,“ odvětil nezúčastněným tónem černoch. Znělo to lhostejně, z čehož měl Milo mnohem horší pocit, než kdyby na něj podvodník výhružně řval.

Situace vypadala beznadějně. Každopádně musel prohrát: kulička nebyla pod žádným z kelímků. A než by stačil reklamovat podvod, padl by mrtev. Co dělat?

„Tak bude to?“ otázal se netrpělivě, ale opět vůbec ne výhružně černoch.

Mila už ani nenapadlo, jak získat čas. Těkal pohledem po beznadějně kompaktních stěnách a vyvinutém svalstvu podvodného hráče. Vtom mu konečně probleskla hlavou spásná myšlenka.

„Jediná pravidla jsou ta, která si sám vytvoříš…“

„Nikdo mě nedonutí hrát jinou hru, než moji vlastní,“ řekl si v duchu důrazně Milo. Naznačil, že se shýbá, aby otočil jeden z kelímků, místo toho ale bleskově vystartoval po černochovi, vytáhl mu šavli zpoza opasku a přestože inkasoval nepříjemnou ránu do týla pěstí tvrdou jako kámen, jedním rázným řezem se mu podařilo rozpárat břicho nepřítele od jater po žaludek. Druhá, již jistější rána přeťala černochovy krční tepnu a – simulátor se vypnul. Milo zvítězil.