Zoufalství: etuda s myší

Bohužel, i tohle se občas stává.

Prokletý pocit!

A prázdný dům!

Probdělé noci

a ve spíži rum (a myš).

 

Myš povídá: "Sedni si ke mně

a vyprávěj mi."

Já vezmu ji do ruky (jemně)

a... mlčím (mluvit s myší je přece hloupost).

 

Myš zřejmě chápe mé pocity a taktéž mlčí.

 

Sedím si ve spíži

na ruce myš,

někdo se sem blíží,

"Tak o čem to sníš?"

(řekla myš)

 

Ticho.

 

Najednou myš povídá: "Není to hloupost."

(Asi je vědma.)

 

Tak spustím: "Trápí mě čas, který jako to kuře zrnko po zrnku uzobává naše dny."

 

Myš zahýbá čumáčkem a odpoví: "Hloupost."

Já na to: "Ano, mluvit s myšmi je hloupost."

Ona odvětí: "Nechápeš, se mnou mluvit můžeš, ale to, co říkáš, je hloupost.

 

Snažím se, snažím, však všechno je marné.

Ani ta myš nechápe jaký mám talent.

 

"Tak vidíš, milá myši,

že nejsou známí tiší

a kdo má srdce těžší,

s ním běží na trh bleší."

 

Myška se zamyslí a řekne: "No, snad ano. Chceš mi říct ještě něco?"

Mám pocit, že nepochopila tu... tu... metafóru.

 

"Jestli už si se mnou nechceš povídat, tak mě pust, mám ještě moc práce s dalšími spížaři."

 

Pustím jí a ona zmizí v díře vedle zavařeniny.

 

Tak jsem mluvila s myškou.

 

Byla bílá.

---