Sacrifice

Čtvrtý díl série Terra. Poněkud více filozofičtější. Je to také pocta mému oblíbenci A.C.Clarkovi a jeho 2001: A space odyssey

Byl jsem opět zpět, krátké intermezzo v paralelním vesmíru zůstalo jen (krásnou? Může být krásného něco, co dobře začíná, ale o to hůře končí?) vzpomínkou. Nezměnilo se nic, jen školní davy poněkud prořídly upíři řádili a řádili rádi, něž jsme jim to zatrhli. Má milovaná si mě všímala ještě méně než před tím, než jsem jí zachránil život (po pravdě, kdybych o ni nestál, všimla by si jí vamp? Možná, že ne.). Má mise tedy pokračovala: získat její srdce (a to se po několika pokusech zdálo ještě těžší, než získat srdce Éowyn Rohanské).

 

     Měl jsem ale ještě jiný problém zatím, co jsem byl pryč, mi v revíru řádil dvojník. Nejen, že Petru naprosto ignoroval (nejsem si jistý, jestli to bylo dobře nebo špatně) on se pokoušel o Kačenku! Jedno ale vím jistě jestli si při svém řádění nedal pozor, já alimenty platin nebudu. Jak to vím? V době návratu z jiného vesmíru byl začátek června. A tehdy mi začínaly odtikávat poslední měsíce mého života

 

(-:-)

 

     To jsem se ale dozvěděl až později. Skončila škola, začaly prázdniny. Petra mi zmizela z dosahu a já z nedostatku jiné zábavy jsem brouzdal po netu. Na jednom diskusním serveru, "hofáči", se výrazně projevoval jistý Giacomo. To nebyl normální člověk: to byl ďábel. Své příspěvky prokládal italštinou a francouzštinou a neustále se chlubil svými milostnými úspěchy, jeho cesta za pošpiněním plemene Evina vedla přes zneuctěná těla a zlomená srdce dívek a žen.

     Scénář byl vždy stejný seznámení, svádění, sex a adieu. Jak trefně poznamenal Andrzej Sapkowskí "Bam, bam, thank you, Ma'am." A na to vše se zle usmívala jeho fotografie. Prý "úsměv, který připadá ženám okouzlující." Brrrr, mně z něj běhal mráz po zádech. Ptáte se, proč to sem píšu, proč vám vykládám takové hlouposti? Protože - ale neukvapujme se.

 

(-:-)

 

     Ke konci prázdnin jsem potkal Míšu.

     "Myšičko, Myš, pojď ke mně blíž" poškádlil jsem ji.

     "Grrr Ahoj Karlisko!"

Šikovně jsem z ní vytáhl informace o mé nejdražší k mé smůle nebyly téměř žádné. Za celé prázdniny jedna smska.

     "Žije vůbec?" zeptal jsem se s obavou.

     "Nemám tušáka." zněla její odpověď.

Pak si šla trsnout s Tomem a mně nechala temným myšlenkám.

 

(-:-)

 

     Flashback. Je teplé středeční odpoledne, volná hodina před němčinou. Sedím v lavici a čtu nějakou knihu. O dvě lavice dál Bert s Míšou. Poté, co si spolu vymění další porci slin a Bert odejde tam, kam i císař pán chodí pěšky sám, se zeptám Míši:

     "Co si myslí Petra, když každou přestávku sedíte vedle ní a líbáte se?"

    "Víš, co si myslí? Nejdřív řekne, že bysme to mohli dělat někde jinde" odpovídá mi spolužačka s úšklebkem, " a pak si řekne, že by si už taky mohla najít nějakýho kluka."

 

(-:-)

 

     V uších mi zaznívala ozvěna jejích posledních slov. Bert s Míšenkou si už nevyměňují litry slin ani ničeho jiného. Rozešli se o prázdninách po kolikáté už? Radši nepočítat. A Tom

 

     S rostoucí obavou sleduji Hofyland. Giacomovy příspěvky se hemží citacemi z Necronomiconu a Satanské bible (já to musím poznat, já to četl). Také mluví o velkém rituálu, na kterém pracuje téměř pět let. Zneuctil prý už 999 dívek, většinou panen. A ta poslední má prý stát za to

     A přišlo září a končil první školní týden. Byl čtvrtek a já už to věděl najisto: zítra zemřu. No, nebudu se přece pozastavovat nad takovou banalitou, jakou bezesporu má smrt je

     A pak nastalo páteční odpoledne a čas se naplnil.

 

(-:-)

 

     Letní sluníčko hřálo, na obloze nebylo ani mráčku. Bylo kolem druhé hodiny a já místo do učebny s písíčky vyrazil ze školy ven a chvíli se procházel. A pak jsem uviděl Petru, jak se drží za ruku s jakýmsi klukem! Do tváře jsem mu neviděl, proto jsem ho nepoznal. Potlačil jsem žárlivou touhu rozběhnout se a zaškrtit ho, místo toho jsem z kapsy vylovil rybičku kudličku a skrývaje se ve vchodech domů jsem začal spěchat za nimi.

 

     Zablesklo se. Najednou jsme se octli v jakémsi šerém tunelu. Ona ani on si asi ničeho nevšimli.

     Znenadání mi na rameno dopadla těžká chlupatá pracka. V úleku jsem se otočil za mnou stojí pigcop, jakýsi z prasete naklonovaný strážce pořádku. Duku, kde jsi ? Chlupatec cosi zachrochtal. U pasu se mu houpala špinavá pistole. Duke Nukem mi pomoci nemínil, tak jsem si musel pomoci sám. Jako rychleji než blesk jsem švihnul rukou s nožíkem a podřízl mu hrdlo. Se zabubláním se svezl k zemi. Popadl jsem jeho zbraň a zkusmo do něj střelil. Ozvala se rána, ale náboj hlaveň neopustil: pistole se zasekla. Do háje! Vztekle jsem ji odhodil.

 

     Ti dva si pigcopí mezihry ani nevšimli. Zrovna zahýbali za roh. Tiše jsem se rozběhl za nimi. Za rohem tunel víceméně končil, zářil tam jen sloup světla do kterého právě ruku v ruce vstupovali ti dva. On provedl volnou rukou několik posunků, světlo zazářilo a zmizelo. Zmizeli i oni a já na krátký okamžik spatřil jeho tvář. Všiml si mně také a ďábelsky se usmál. Byl to Giacomo!

 

     Zamrazilo mě tak, že jsem se ani nemohl pohnout. Jen silou vůle jsem přiměl hrůzou ztuhlé svaly k pohybu. TAKOVÝ osud si Petruška nezaslouží! A i když mě nemiluje, budu ji bránit do posledního dechu. Zhluboka jsem se tedy nadechl a vyrazil. Z mně neznámého důvodu nebylo dříve možno vidět skrz zářící světlo. Když ale zmizelo, objevilo se schodiště. Šlápl jsem na první schod. Ať už jako Batman nebo Krotitelé duchů, začal jsem stoupat vzhůru.

 

     Schody. Nekonečné schody. Ať už obrovitá schodiště v Rámovi, nebo ještě strmější v průsmyku Cirith Ungol únava mi zmáhá nohy a jen myšlenky na záchranu (a zabití) mi dávají sílu jít dál. Snad čtvrt hodiny Snad celé věky. Zdolání každého dalšího schodu mě stojí stále více sil. Nikde tu ale se mnou není Samvěd. Takže to musím zvládnout sám. Vydržet! Říkám si a koušu se do rtů, aby tato bolest přehlušila bolest zbytku těla. Mám ústa plná krve, ale už se ani nenamáhám s jejím vyplivováním, rovnou ji polykám.

 

     Konečně na vrcholu! Konečně nahoře! Rozhlížím se kolem: Nacházím se na cca pět metrů široké plošině z jakéhosi smolně černého kamene. Dál není nic jen jakási rudá záře (ale v žádném případě nad SONP Kladnem!). Dole je nějaké obrovité lávové jezero. Na "nebi" září gigantický rudý obr. Ta scenérie mě nijak zvlášť neděsí o hrůzu se stará krvavý oltář uprostřed plošiny. Je asi metr vysoký, má tvar ležící postavy s rozpaženými končetinami. Řemeny je na něm připoutaná má milovaná, dosud oblečená. Má rozšířené oči ne však vzrušením, ale děsem. Vypadá, jako by křičela nic však není slyšet. Já ji ale slyším v hlavě. Její křik mi drásá neurony a trhá synapse. Na nic nečekám, popadnu Giacoma (který stále stojí obrácen čelem k oltáři a ďábelsky se pochechtává) za vlasy, trhám dozadu a podřezávám mu hrdlo. Chce se ptát srazím jej tedy na zem a kopáním dovalím k okraji plošiny. Chvíli se dívám, jak padá dolů. Ztrácí se v lávě

 

     Rychle přejdu zpět k oltáři a nožem přeřežu provazy. Pomáhám své milované vstát, ale najednou oba ztrácíme vědomí

 

(-:-)

 

     Kate vypráví

 

     Může někdo zešílet z neopětované lásky? Dřív jsem si tím nebyla jistá. Teď to vím může. Alespoň on se asi obětí šílenství stal Začalo to před prázkama kdyby nebyl můj kámoš, řekla bych, že se mě snaží sbalit. Další týden zase o ničem nevěděl.

     A pokud se zbláznil, to páteční odpoledne dostoupilo šílenství vrcholu. To musel být pohled pro bohy nejprve nic netušící Peťka, potom plížící se Kája s kudlou v ruce a pak já, zvědavá Kačenka.

     Netrvalo dlouho a všiml si nás fízl. Zastavil ho přiložením ruky zákona na jeho recidivistické rameno a chtěl vysvětlení proč se takhle za bílého dne plíží. Petra šla nevšímavě dál. A on bez varování zdvihl ruku s nožem a podřízl ho jako prase! To by normálně neudělal, alespoň jak jsem jej znala. Za tím bude něco divného. Vpřed, Cate Archer, řekla jsem si.

 

     Peťka vešla do nějakého paneláku (do jednoho z těch, které vidím z okna v naší třídě v prvním patře gymplu), Kája jen o chvilku po ní. Ona jela výtahem, on šel po schodech. Chtěla jsem se taky svézt, ale ona si tam ten výtah zablokovala. Takže po schodechSchody nesnáším nejmíň od tý doby, co jsem měla na noze ten výron.

 

     Stoupala jsem výš a výš, sem tam jsem míjela kapky krve. Když jsem konečně vylezla na střechu, naskytl se mi velice zajímavý výhled: přede mnou ležela jejich těla

 

(-:-)

 

     Otevřel jsem oči. Už jsem se nenacházel na plošině nad lávovým mořem, byl jsem v koridoru nějaké vesmírné lodi. Nebyla to ani Nostromo, ani Nabuchadnessar, ani Enterprise, ani Discovery. Nebyla to Hvězda smrti. Nebyla to Ikarie. To ovšem ještě neznamenalo, že je tato loď prostá všech alienů, sentinelů, Borgů nebo šílených počítačů či Pána ze Sithu.

 

     Chodba se asi dva metry ode mne prudce stáčela. V jejím ohbí jsem zahlédl známou nohu. Opatrně jsem se připlazil blíž Míša! Já jsem říkal, že ta noha mi přišla povědomá! Ležela na zádech, v ruce svírala pistoli. Tu jsem jí odebral a rychle ji probral (a přemístil se tak, aby mě nekopla). "Z tohoto místa vede jen jediná cesta." řekla cizím hlasem. Vytřeštil jsem na ni oči.

     "Karlisko, co na mně tak vejráš?" zeptala se trochu dotčeně, teď už svým hlasem. Zavřel jsem ústa, mrkl na ni a rozhodl se, že teď už se nenechám vyvést z míry ničím. Podal jsem Myšce kvér.

     "Stejně s tím umíš zacházet líp než já." Vzala si ode mne zbraň a hned ji zkontrolovala. Zatvářila se spokojeně.

     Chodba končila zdí. Sotva jsme však přišli blíž, zmizela. Byla tam tma, přesto jsme opatrně vešli. Dveře za námi opět zmizely, tmu vystřídalo světlo. Místnost byla opět vyvedena v kovu, uprostřed se válelo něco známého. Srdce mi začalo bušit rychleji. To "něco" byly totiž zbytky kožovitého vejce.

     "Ten parchant, co ho hledáme, je velkej asi jako my, místo ocasu má mačetu, ostrý drápy  a místo hlavy rugbyový míč, kam ho taky musíš trefit. Místo krve má H2SO4. Už víš, po kom jdeme Rippleyová? Nebo spíš kdo jde po nás?"

     "Dokonale!" ucedila.

 

     Nejdřív cvakly drápy, pak mi něco skočilo na záda. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli by Míša nezastřelila i mně, možná by k tomu měla důvod. Proto jsem sebou mrsknul a levou rukou jsem tvora udeřil do hlavy. Balon se prohnul dovnitř a aby to tvor mohl kompenzovat, musel se odtáhnout od mé pěsti. Toho využila Míša a střelila.

 

     Hlava se rozstříkla jako meloun, kulka mi proletěla kolem hlavy a jako bonus mi urvala kus ucha. a ještě budu vohozenej kyselinou, prolétla mi hlavou myšlenka setinu vteřiny před tím, než jsem začal řvát.

 

     Zcela proti vší logice se veškeré tělní tekutiny roztekly po Míše. Zapomněl jsem na ucho a snažil se nějak pomoci své kamarádce. Nebylo však jak. Zemřela rychle. Pistole byla též od kyseliny, takže jsem musel pokračovat nevyzbrojen.

 

     Na druhé straně místnosti se otevřely další dveře. Za nimi další chodba. A na zemi ležela Kačenka! Rychle jsem ji probral a všechno jí pověděl. Zaražená nad Míšinou smrtí se se mnou vydala dál. Konec chodby, opět dveře. Uvnitř tma. Dveře se zavírají. Světlo se rozžíná  rychle jsem Katce zakryl rukou ústa, protože na podlaze místnosti mnohokrát větší než ta minulá ležel obrovský ještěr Drak!

 

   "Ehm ahoj draku!" zahájil jsem konverzaci. Drak zařval. Na krku se mu houpal srp Zlatý srp! Znak druidů Co měli druidové společného s draky? Rychle jsem přemýšlel. Proč mě pořád napadá Merlin? Merlin Merlin No ovšem! Merlin druid, taliesin, kouzelník krále Artuše! Poté, co se Artuš odjel rekreovat na Avalon, jeho zlato musel někdo hlídat, aby, až bude Anglii nejhůř a Artuš se vrátí, aby měl zlato hezky po ruce. No a protože lidi jsou svině nenechavé, ustanovil Merlin hlídače svého draka Draca. A Draca může uspat jen krásný zpěv!

 

     "Kačenko, krásko, nikdo nezpívá tak krásně jako ty. Jestli se odsud chceme dostat, musíš zpívat. Zpívej, Katuško! Prosím!"

     A Katka překonala strach a zpívala. Zpívala tak krásně, až se srdce smálo. A Draco přestal řvát, chvíli si dirigoval drápem a po chvilce opravdu usnul. Díky, Temný rytíři Ivanhoe!

 

     Potichu jsme se přesunuli na druhou stranu místnosti. Dveře se otevřely a pak jsme ucítili, jak nám "kdosi" klepe na ramena nebyl to nikdy jiný než drak.

     "Zpíváš opravdu krásně, elfko. Opravdu velice dobře. Jsi "jedlá holka."

A pak popadl Kačenku mezi dva drápy, vložil do tlamy a polkl.

     Zařval jsem jako drak před chvílí a začal ještěrovi páčit čelisti. Už jsem toho měl právě tak akorát. Druhá kamarádka a druhá smrt? Tak to tedy ne!

     "Hned ji pusť, neotesaná přerostlá ještěrko!"

     "Človíčku, ty jsi opravdu k smíchu. Ale neboj se o ni, za chvíli ji "na chvíli" uvidíš." Zasmál se. Pak mě neuctivě vycvrnkl z místnosti. Dveře za mnou neslyšně zapadly.

 

     Přede mnou byla opět ta samá chodba. Na podlaze ležela pro změnu Haňulka. Opět jsem ji probral a pověděl jí o naší situaci. A opět byly před námi další stejné dveře, které se otevřely až naší přítomností. A opět jsme vešli. Opět nebylo jiné cesty.

 

     Místnost byla tentokrát malá kolem dvou metrů. Dalo by se říct, že to  byla velká železná krychle o hraně dva metry.

Na podlaze ležel malý modrý kovový váleček s připevněnou maskou na obličej. Bílou barvou na něm byl vyveden nápis "O2", drobnějším písmem tam stálo, že se jedná o zásobu kyslíku pro jednu osobu na dvě minuty.

 

     Dveře za námi zapadly a na protější stěně se rozblikal číselník. 179 178 177 a místnost se začala naplňovat vodou.

     Předal jsem Hance stlačený vzduch. Během minuty voda zaplnila celý prostor. Naposledy jsem se tedy nadechl a zavřel oči. Minutu vydržím určitě. Zády jsem se dotýkal stropu zvláštní pocit, věřte mi. Hlavně jsem se nesměl poddat panice. Držel jsem Hanku za ruku a navzájem jsme si dodávali odvahy.

 

     Další minuta uběhla a voda začala klesat. Zároveň byl do místnosti vháněn kyslík. 3 2 1 a v místnosti nebyla ani kapka vody.

 

     Ležela bez hnutí na kovové podlaze, maska se jí svezla z obličeje. Prohlédl jsem si znovu válec. Hrklo ve mně, protože nyní tam nebylo O2, ale CO2. A protože  v předchozích dvou minutách ležela klidně, usoudil jsem, že v plechovce byla směs plynů v několika vrstvách. V té první bylo maximum kyslíku a minimum CO2, v poslední přesně naopak. Ubohá Haňulka neměla možnost si něčeho všimnout. Umělé dýchání bylo marné, už jsem jí nemohl nijak pomoci.

 

     Musel jsem ale dál Stál jsem v nově otevřených dveřích a chtěl své kamarádce věnovat poslední pohled ale její tělo bylo pryč! Někdo si se mnou opět krutě pohrával! Ale víc už ne! Nikdo nebude vraždit mé kamarádky!

 

     V chodbě ležela Petra. Opět stejná historie Před námi byly další dveře. Opět se bez hlesu otevřely. Místnost byla prázdná.

 

     Vstoupili jsme. Dveře za námi nehlučně zapadly. A pak Nechci už na to myslet! Nechci! Ale musím.

 

     Místnost se rozdělila na dvě poloviny oddělené silovým polem. Já jsem byl v jedné půli, Petra se ocitla ve druhé. Poté zmizely zdi na její straně a k mé lásce proniklo vakuum. Nemohl jsem dělat nic než bušit do silového pole, řvát a dívat se, jak její tělo odplouvá do vesmíru.

 

     Ucítil jsem v zádech něčí pohled. A jakýsi hlas pronesl: "Copak nedokážeš ochránit žádnou ze svých žen?"

     Rychle jsem se otočil. Na stěně zářila malá, asi pět centimetrů široká rudá čočka. Zavrčel jsem.

 

     "Dejve, zaslechl jsem v tvém hlase podrážděnost. Co kdyby sis vzal antistresovou pilulku, po té se ti uleví." řekl klidným tónem jiný hlas.

     "Ale já se nechci uklidnit Hale." odpověděl jsem já.

     "Nevím, jak se to mohlo stát, ale částečně selhala integrita trupu lodi. Naštěstí si mi tě podařilo izolovat silovým polem."

     "Hale, ty máš přece kontrolovat neustále všechny systémy lodi. K dysfunkci takového rozsahu nesmí nikdy dojít. Kvůli tvé nedbalosti zemřel člověk. Několik lidí. Neříkají ti nic zákony robotiky?"

     "Dejve, musím tě upozornit na několik faktů. Za prvé, ty zákony jako "Robot nesmí ublížit člověku, musí poslouchat člověka a chránit se před zničením" nenaprogramoval můj učitel Arthur, ale pan Asimov. Za druhé, i kdyby je do mě naprogramoval, já nejsem robot a tudíž se jimi nemusím řídit. Tvých kamarádek je mi líto. Ale Dejve, podívej se na to takhle. Jsem plně oddán naší misi a ujišťuji tě, že ve dvou to zvládneme stejně dobře."

 

     Měl jsem toho právě dost. "Podívej se Hale. Já kašlu na celou tvou misi. Vím, že tě již od začátku trápí protichůdné příkazy. Vím o MAT. Ale to je teď vedlejší. Já sem nepatřím a ty to víš. Já nejsem Dejv a to také víš. Neprodělal jsem žádný astronautický výcvik  a poslední rok jsem nestrávil v kosmické lodi. Jsou jen dvě možnosti, jak jsem se sem dostal buď jsem se zbláznil (nebo sním, teď už to vyjde nastejno), nebo si se mnou někdo šeredně zahrává. S ohledem na to, že mám dnes umřít, bych to tipoval na to druhé. Jestli ale při něčem umřít nemůžu, tak určitě ne v souboji se šíleným computerem. Tady někde je žebřík" jakmile jsem to vyslovil, skutečně se objevil a já jsem po něm začal šplhat " za ním krátká chodbička a zapečetěná místnost s tebou v úhledných slotech s čipy. Co vy na to, pane Heuristicky Algoritmický?" To už jsem stál přede dveřmi a strhával pečetě. "Tady nemůžeš destabilizovat integritu trupu nebo jak jsi to říkal protože bys poškodil i sám sebe."

 

     To už jsem bubnoval na jednotlivé sloty. Jako první mi padly do očí Zpětné vazby intelektu. Začal jsem čipy systematicky vytrhávat.

 

     "Dejve, člověče, co to děláš? Ty mi destruuješ osobnost. Roky práce přijdou vniveč! Dejve já mám strach!"

     Na rozdíl od skutečného "Dejva" . Davida Bowmana jsme nezaváhal. Hal nebyl můj přítel. Zabil mou milovanou a to jsem mu odpustit nemohl.

     "Arthur mě naučil písničku chceš ji slyšet? Daisy, Daisy, . trápím se, trápím, pověz mi proč Arthurův kamarád Stanley o mně natočil film. Pouštěli ho posádce jednoho Apolla, co letělo k měsíci. Dejve? Jsi tu ještě? Něco ti musím říct Já jdu teď spát, ale ty umřeš, víš to? Víš t" Jeho hlas utichl. Pro mě navždy. A všechno zčernalo

 

(-:-)

 

     První, co jsem si následně uvědomil, bylo slovo. Přesněji slova. Věta. Objevila se mi v mysli. Ta slova zněla: "Nyní na tebe čeká tvůj největší boj." A nic víc.

     Temnota se rozptýlila a byly zde všechny: Míša, Petra, Hanka i Katka. Také se už probíraly

     "Jste v pohodě?"

Byly. Zdálo se ale, že si nic nepamatovaly

     Z místnosti vedly jen jediné dveře. Opatrně jsem sáhl na kliku

     Najednou se klika změnila v dýku. V ruce jsem svíral její jílec a opět jsem slyšel v mysli slova: "Dveře domů se otevřou, až bude dýkou vykonána lidská oběť. Jeden zemře, aby čtyři mohli žít. Oběť musí být provedena rychle, jinak si dýka vybere sama Jen smrt otevře tyto dveře."

 

     Dívaly se na mně. Asi neslyšely nic, jen se tázavě dívaly na ostrou zbraň. Přešel jsem blíže k nim, ony začaly ustupovat. Že by mě tak málo znaly a uvěřily, že bych byl schopen jim ublížit?

     Zastavily se, protože už neměly kam ustoupit. Konečně jsem pochopil ta první slova: Největším bojem člověka je boj s vlastním svědomím, sobeckostí a pudem sebezáchovy. Ten (nebo ti), který na mě připravil tuto zkoušku, však netušil, že konkrétně tento boj jsem si vybojoval už dávno. Zbývalo už jen jediné rozloučení. Zastrčil jsem si dýku opatrně do kapsy a

 

     "Děvčátka, až vám dám znamení, tak proběhnete dveřmi, které se vzápětí otevřou. Ale nejdřív vám chci říct, že mi s vámi bylo dobře a že vás mám všechny rád. A teď už se připravte, dveře nezůstanou otevřené dlouho."

 

     Pak jsem vytáhl dýku z kapsy a vší silou si ji vrazi do hrudi. Síla, kterou jsem dýkou do sebe bodl, uvolnila její skryté schopnosti a neomylně se sama nasměrovala mezi žebra. Svou krvavou pouť skončila v mém srdci.

     Poslední, co jsem vnímal, nebyla bolest, ale vyděšené pohledy těch, které jsem nejvíc miloval. Ale bolest ne

 

(-:-)

 

     Kate vypráví

 

     Tohle jsme tedy nečekaly. Asi nikdy nezapomenu na ten jeho poslední láskyplný pohled. Měl nás rád všechny a snažil se nám to dát najevo

Jeho tělo se začalo drobit. Začalo to kolem srdce a pokračovalo to dále. Prach vířil a každá z nás ucítila více či méně důvěrný dotyk.

     Dýka plula pomalu ke dveřím. Zarazila se do původní polohy, změnila se v kliku a dveře se začaly otevírat. Pochopila jsem: ten dotyk byl jednak rozloučení a jednak ono znamení.

     "Holky, musíme ven! A rychle!"

     Nedaly se dvakrát pobízet. Když jsem jako poslední probíhala dveřmi, uslyšela jsem v mysli hlas. Stejný, jaký slyšely i Petra, Míša a Hanka: "Obětoval svůj život, abyste vy mohly žít! Nezapomeňte na to!"

 

     Ne, na to nemohu nikdy zapomenout

Je pryč. Je pryč a nikdy se nevrátíI kdyžu něho člověk nikdy neví.

     Za dveřmi jsme zjistily, že stojíme na střeše paneláku toho paneláku, na kterém jsem našla jejich bezvědomá těla. Nemluvily jsme, každá z nás byla ponořena do svých myšlenek. Čím jsme si zasloužily, že naše životy byly vykoupeny ztrátou toho nejvěrnějšího kamaráda, kterého jsme kdy měly.

 

     Měly jsme právě tolik času, abychom s Haň stihly naše busy. Míša s Petrou už odcházely domů. Na okamžik jsem uslyšela myšlenky té, kterou měl nejvíc rád:

 

on mě asi opravdu miloval ale já jsem nemohla prostě jsem nemohla

 

     Něco mě píchá do nohy. Sáhnu do kapsy a vytáhla jeho malý nožík s půlkou srdce na držadle

 

A poznala jsem všechno: jeho zážitky, jeho pocity, jeho tajemství, jeho touhy, jeho fantazie Řekla jsem si, že jeho příběh musí být zaznamenán.

 

A proto čtete tyto řádky. Vypsala jsem vše, co mělo být vypsáno. Už víc nebude. Příběh skončil. Nebo možná příběh pokračuje, ale on už v něm není.

KONEC

Katka T.

 

     Obrovskou prázdnotou zněl hlas. Pronesl jen jedinou větu: Už bylo načase!"

 

Konec.

Konec???

Konec!!!

Tak to určitě!

 

Je možné, aby příběh pokračoval, když hlavní hrdina "odešel"? Nechte se překvapit James Bond se také vždycky vrátí

---