POHÁDKA  O  DVOU  RŮŽOVÝCH  PRASÁTKÁCH

Bylo,nebylo.

Bylo.

Ve vesničce, celé skoro dřevěné, až na malý kostelík uprostřed náměstí, který byl postaven z hrubého otesaného kamene tak bílého, že byl viděn poutníky na míle daleko i za černočerných nocí, nebydleli rodiče dvou hochů.

Ti bydleli trochu dále .Za devíti kopci a vrcholy v létě zelenými jako vodníkovo kvádro, v zimě stříbrnými jak pivní pěna, za devíti řekami a potoky, nejširšími, nejhlubšími a samozřejmě nejdelšími jaké si člověk vůbec ve své modré fantazii dokáže představit.

            Ano tam bydleli.Neživořili. V malém domku se zahrádkou. Domek to byl pěkný. Celý dřevěný, až na malý kostelík uprostřed náměs….(ale fuj). Tvořily ho sroubené mohutné dubové klády otcem přitesané a namořené cibulovým vývarem. Samotné cibule pak matka rozloupala a jednotlivé lístky uložila přes sebe na krovy, takže tvořily jakousi krytinu, která je dokonale chránila před deštěm i sněhem. A zahrádka? Radost jejich? Na jaře prstíčky do hlíny a s podzimkem brambory, mrkvička, kedluben. Zkrátka pohoda.

Byli šťastni, vždyť jak bylo již dříve podotknuto, mněli dva syny.Urostlé, chytré chlapce, pro svou veselou a dobrosrdečnou povahu oblíbené v širokém okolí. V okolí nikdo nebydlel.

Jmenovali se Zaslav a Předuň. Zaslav byl čiperka, kluk hbitý a mrštný jako rybka. Celá máma. V očích mu zasvítilo, v kloubech zapraštělo, zamlaskal a zatřepal hlavou kdykoliv zpozoroval kočku vrhající se ze střechy a dopadající na nohy prchající. Po jejich vzoru skákal i on, šplhal vysoko do větví, přeskakoval ze střechy na střechu, proháněl zrzavého divokého kocoura, kličkoval mezi tyčkami u plotu a občas si pochutnal na špačkovi kradnoucímu třešně z jejich zahrádky.

Zato Předuň otci z oka vypadl. Hned jak se narodil, byl stejně zavalitý,pomalý, výrazu nelibého,  jeho věčně unavené oči a uštěpačné poznámky prozrazovaly, že s oblibou navštěvuje otcův sklípek, kde naopak dokázal zmizet rychlostí píďalky jablečné.Celé dny pak dokázal proležet, hodiny prospat. Taky dost smrděl, protože se nemyl. Neměl  kdy když tolik pil. Něco dobrého však v něm bylo, jen počkejte.

Přes to všechno, ač se to zdá býti naprosto nemožné, měli dva bratři Zaslav a Předuň něco společného. Byla to láska. Láska k motorovým vozidlům. Tedy ne přímo k vozidlům ale spíše k vozidlu. A to ke stařičké Fordce svého otce ve které se proháněli při kdejaké příležitosti. Všechny svezli. Překrásné prsaté stopařky, belhající se stařečky s obrovskými nákupními taškami a vůbec všechny kdo sepnuli ruce v prosbě o svezení. Na nikoho neházeli shnilá rajčata a zkažená vejce ani na pomalejší auta a cyklisty. Byli oblomní. Voněli benzínem, Předuň taky trochu.

          Jednoho dne, zavolal si otec své dva syny a takto k nim promluvil. Synové mi drazí, oblíbení, nastal čas aby jste i vy oplatili otci a matce jejich starost a péči a na stará kolena jim připravili příjemný prožitek. Rozhodl jsem. Zítra ráno vyrazíte do světa a tam sobě vhodnou nevěstu vyberete.Rodinu utvoříte a vnoučata nám na kolena posadíte.

Marně Zaslav a Předuň apelovali na své mládí a nezralá těla, marně na otce slzavé oči upírali. Otec stál tvrdě na svém a se slovy jak jsem rozhodl tak se taky stane vykázal je ven ze světnice. Tam se na chvíli zamysleli.Což o to, co se týče žen, chlapcům se líbily, byly úplně jiné, tak úplně jiné než oni. Zkrátka a dobře je to pomyšlení nakonec vzrušilo.

Ráno chlapci již celí nedočkaví balili svá zavazadla. Tretry, sportovní vaky, dresy, kočičí kůže, demižóny, kufry, zavařeniny, koláče, stany a spacáky, nože a kotlíky...no hodně toho bylo. Každý kus byl opředený krásnou vzpomínkou právě končícího dětství. Všechno toto pak naložili na Fordku a odešli se rozloučit se svým otcem.Ten ještě spal.Vzbudili ho.

Kdo jste? My jsme tví synové a jdeme do světa hledat nevěsty. A ták už si vzpomínám, tak pojďte a s těmi slovy odvedl otec syny na dvůr. Přes dvorek přešli k malému chlívku, kde otec již několik měsíců, zřejmě pro tuto příležitost vykrmoval dvě růžová prasátka. P-p-prasátka růžovoučká z rypáčkem zásuvkovitým.

Chlapci tady máte každý na cestu jedno prasátko, vemte si je aby jste si na mně ve světě vzpoměli, v širém tom hlady netrpěli a aby každý věděl že prasátka máme.. ehm tak.

Hochům bliklo v očích, slinivka slinu do úst vehnala, prasátko kviklo, v hodinách hrklo, ve vrbě ruplo a už každý ze synů prasátko své pod paží svíral aby jej později dozadu k zavazadlům svým objemným přiložil.

Sedadla vrzla, Fordka si sedla, jasnozřivější Zsalav klíčem motor v činnost uvedl, kola štěrkový povrch dvorku rozvířila a už stáli tam otec s matkou, s očima vodnatými vyhlížející k dalekým obzorům za pozvolna rozplývajicím se dýmem.

Na čtrnáctém kilometru Předuň vystřídal Zaslava. Na patnáctém kilometru havarovali. V pravotočivé zatáčce nezvládl Předuň řízení, Fordka rozrazila patník a zřítila se ze srázu do potoka. Přežila to obě dvě růžová prasátka. Chlapci byli na místě mrtvi. Vyběhla z pomačkaného vraku a  za veselého dovádění a pošťouchávání s radostným kvikotem zmizela v polích. Slunce bylo vysoko, obloha modrá, vzduch se tetelil. Toho letního dne vyrazila do neznámého světa vstříc novým dobrodružstvím.

                                                                                                          Konec. Že ?