Nádražní črta

NÁDRAŽNÍ ČRTA

běžela jsem v trávě. bosá. to občas dělám ráda. honila jsem vlak. tu nenasytnou stvůru. možná jsem brečela, ale možná to byl smích. chtěla jsem být tou poslední myšlenkou. než usneš. nebyla to tráva. moje paty se rozdíraly o tvrdou a neoblomnou dlažbu ostravského nádraží. a krev se do ní vpíjela, jakoby to byla houba, která nechce sát. jen ochutnat. a to ta krev jí tolik chutná? nebylo možné skákat přes koleje. bránily mi v tom myšlenky na krásně vydýchaný a přeplněný vagón. a na tebe. to ty jsi byl tou příčinou. jako v tom snu. někam spěcháš, ale neustále na to zapomínáš. já spěchala od tebe. rychle. jen co nejdál…nebo nejblíž? myslela jsem, že mám vyhráno. rukama jsem rvala zakouřený vzduch. a neznámý element, ta nevinná a nic netušící bestie. všechno zhatila. ten vlak jsem stihla. aspoň jsem si to myslela. já „ubohá“. napětí stoupalo a koleje se chvěly nedočkavostí. byly obalené výkaly. někdo nepochopil, že kálit na ně je obrovský hřích. zaskřípalo v nich a ten narvaný vlak se rozjel. ještě jsem ani nepopadla svůj rozjařený dech a už jsem kouřila. začalo pršet. déšť smýval kouř z kolejí a tlačil popel k dlažbě. z rozhlasu přiopilý muž hlásil, že jsme všichni banda nenažraných hovad. a já mám hovada tolik ráda.

hezký mladý muž mluvil tak intelektuálně. cizinec. asi student. ti vždycky cítí, že by měli „hovořit s trpkou neomaleností vůči okolí“. a já ho v tu chvíli chtěla. víc než tebe. věděla jsem, že se díváš. sám. někde v lese, pod staletými stromy se pářili ježci. to jejich halekání…skoro jako my. jenže jinak. ve vlaku se mísila touha a nenávist. tajně jsem skrývala slzy. to by nebylo hezké plakat studentovi do klína a malovat si při tom vidinu, která se malebně řítí do propasti. jeho empatie by stejně nic nezmohla. tvářil se povýšeně. to vy chlapi umíte. lucrecius. kdyby tady byl. rozerval by naše vnitřnosti a rýsoval by jimi po oknech vagónů. bylo by to mistrovské dílo. a já, sedě s nahýma nohama na neznámem cizinci, bych po vzoru lolity burcovala jeho všechno. dokonalá nestoudnice. a on. byv lapen mojí zžíravou mlčenlivostí, tál by jako špinavá lednová vločka. až by se propadl někam tam, kde teď hniješ ty. v mém srdci a pýše.