Únavný večer na venkově ve společnosti přátel

,,Vzlétnul jenom proto, aby se zabil,“ dočetl Ivan větu, načež se zaklonil a rozevřel svá kolozubá ústa k dlouhatananánskému zívnutí a usnul, když to viděla Adéla, rozesmála se na celé kolo a tak odhalila svůj ozlacený chrup.

Lecithin, natures bounty, hláskoval Hňup pomalu, téměř neslyšně, přesto však s překvapující sebejistotou a jeho slova zanikala v praskání krbového ohně, který voněl borovou pryskyřicí.

„Střelím tě a pokloním se ti,“ četl po náhlém probuzení úryvek z příběhů romantického hrdiny Ivan, kterému okřídlené víly spánku, které nechtěly, aby četl, opět zavřely víčka.

Lucka si zatím utřela šňupák do nevzhledné hadry a prolétla zvědavým pohledem tváře přítomných, jakoby v nich chtěla vyčíst to, co již dávno věděla, ale nebyla si tím jista.

Za stolem se objevila krysa, kterou Hňup sedící u krbu promptně usmrtil jediným surovým plácnutím lopatky na uhlí. O zábavu bylo na malý okamžik vystaráno. Roman se přesto rozhodl zavolat Toncka, toho osvědčeného tvůrce dobrých nálad, kterého zde bylo opravdu třeba. Zvedl Motorolu k uchu a nažhavil drát. Z telefonu se ozvalo tut tů, tutu tů, což momentálně nedávalo smysl.

Romantička Lucka zažehla svíci a postavila svícen na stůl, aby za okamžik zasedla s rukama podepřenou hlavou upírajíce své unavené velbloudí oči do plamene. Nic se nedělo a tikot starých pendlovek nabíral na síle a začínal být znát.

Lojza si vzpomněl na segedinský guláš, co si ho přinesl v termosce, ale nechtělo se mu vstávat, tak se alespoň natáhl po talíři s huspeninou, co byl na stole, že málem spadl ze židle.

Hňup jedl totiž velkou, doma dělanou, tlustou palačinku s na prst tlustou vrstvou červené marmelády, hojně zasypané cukrem. Jeho masité rty pracovaly urputně na této lahůdce a Hňupův tlustý jazyk se objevil občas venku, aby slíznul zbytek marmelády, co mu ulpěl na bradě. Roman málem zpohlavkoval Lucku jejíž prázdné žvanění ho rozčilovalo.

„Přečetl jsem mnoho knih, ale žádnou jsem nečetl natolik pozorně, abych si něco pamatoval,“ přiznává svůj rádobypřečin, dosud zamlklý Lojza, jemuž v hlavě dozrála tato složitá myšlenka. Jožin se opilýma očima podíval na popelník, vybral z něj rukou popel a nedopalky, rozevřel dlaň a foukl popel s vajgly do prostoru. „Fůůů a je pryč, ha ha ha smál se tomu v pomalém staccatu Jožin, jakoby to byl podařený vtip řečený blazeovaným chlapíkem v kavárně Slavia, ale nebyl.

Hňup se naklonil ke krbu a tvář mu zrudla v rostoucím horku sálavého tepla a jeho tupá ústa se otevřela k nádechu. V krbu to zapraskalo a Hňupova hlava se opožděně a s němým úlekem oddálila od ohně, aniž by zavřela ústa. Hňup byl muž s tenkýma nohama a velkou hlavou.

Roman zatím kutálel po stole nezralý citrón, neustále sem a tam. „Nepůjdem na zábavu!?“ navrhl Hňup euforicky a vyskočil ze židle.

Odmítavé pohledy mluvily za vše, nebylo již třeba dalších zbytečných slov, která by tolik unavila svým vyřčením. Roman přistoupil k oknu – na hřebeni hor uviděl Eliášův oheň.

Lojza sledoval propagační fotografie na letáku jedné z cestovek, propagující asijskou krokodýlí farmu. Na jedné z fotek byl snědý mladík, který strkal svou hlavu s širokým úsměvem do krokodýlí tlamy. Lojza tomu úsměvu uvěřil a cele se oddal myšlence smrti a začal se modlit, aby jemu, právě jemu utrhla tato smrdutá potvora jeho kulatou, jako kedluben neforemnou hlavu. Bůh tuto prosbu nevyslyšel, ale zato se jeho hlavy dotkly ptačí nohy a Lojza uslyšel šustot křídel. Na okamžik zažil nepopsatelnou hrůzu a úzkost, ale byla to jen chiméra včerejšího dne, co se dotkla jeho hlavy, když hledala nového hostitele.

Lojza si setřel pot z čela a uvolněně si odfrkl a pohlédl na model plachetnice, tiše plující za vitrínou. Nad stolem se vznášel vzdušně lehký cigaretový kouř. Lucka laxně vytřepala z krabičky startku a začala se poohlížet po zapalovači, když tu ucítila Lojzovy páchnoucí nohy, které si řečený dal rozšafně na stůl. Lucka nakrčila nosík a nevolí přimhouřila jedno oko, aby pak vzápětí vypískla: „Lojzo ty prase!“

Lojza dělal, že neslyší a ještě více se zachumlal do svého vlněného svetru, neboť byl přece jen dál od krbu. Lucka si konečně zapálila a přestala ječet, protože upadla do mírné letargie.

Do pokoje se přikolébala na svých uvolněných kyčelních kloubech Kamila a její obrovská prdel nechala zmizet židli, na kterou si sedla. Aniž si to uvědomovala, táhla za sebou ze záchodu dlouhý kus toaletního papíru, ale nikdo se nesmál, všichni se již stali rutinéry v podobných situacích. Hňup jí otevřel lahvovou dvanáctku, Kamila ji do půli vypila a přestala se hýbat.

Mohutná Adéla se krapet připila a začala odhalovat svá nevzhledná prsa. Svlečená voněla levandulí a kobylím mlékem. „Ty jsi jenom kromobyčejná kráva,“ škaredil se Roman, když se Adéla začala přibližovat jeho směrem. Hňup odbojně pozdvihl své řídké obočí a přimhouřil oči do tenkých, sotva znatelných škvírek. „Můj ty smutku!,“ řekl Lojza pobaveně a nepřítomně se napil horkých částic kávy, které ho jemně šimraly na patře při průchodu chřtánem. Adéla však zašla mnohem dál a za všeobecného údivu přítomných si stáhla kalhotky a zatočila jimi nad hlavou. Nebyly to kalhotky v pravém smyslu slova, ale obrovský kus krajkové plachtoviny, strukturou a průhledností připomínající záclonovinu, který měl na zadku čárku jak od rezavého nože.

Jožin se zasnil a vousiska se tomuto zlínskému rumcajsovi zatetelila vzrušením, vstal, přiblížil k Adéle a s nestydatostí fauna si sáhnul na ty beztvaré kusy napůlneživé hmoty s obrovitými dvorci. Zábava se stala na okamžik nevázanou. Lucka se diskrétně uchichtla do dlaně. Poté již Jožin více připomínal sršně vždy znovu a znovu útočícího na svůj cíl. Duch revolty a nadšení se z místnosti vytratil těžko postřehnutelnou skulinou v podlaze. Hňup pohmatem zjistil na svém širokém čele obrovský beďar nalitý žlutavým hnisem, alespoň tak to cítil. Svraštil čelo a napodobil tak ustaraný výraz, aby ho přinutil puknout, ale beďar nic, neboť ten žil svým životem ucpaného póru, plného hnisu. Hňup ho raději nechal na pokoji.

„Ještě jeden šláftruňk a dem spat,“ zakončil moudře nudný večer hostitel Roman a vzal si z lenošky svoji oblíbenou houni. Roman byl člověk prostého srdce, splývající se svým venkovským prostředím, ale jeho oči přesto prozrazovaly nepokoj kypícího nitra. Adéla s Jožinem se oddávali komoře opileckému, pivnímu sexu a všichni ostatní spali jak nemluvňata shozená ze srázu na sklo. Oheň v krbu pomalu vyhasl, neboť nebylo nikoho kdo by přiložil velké borové poleno na řeřavé uhlíky.