O Červené Karkulce

O Červené Karkulce

Kdysi dávno žila jedna dívka sama se svojí matkou a Vlkem na kraji města.

Dívka pořád nosila červený čepec, kterému se říká karkulka a tak jí lidé dali přezdívku Červená Karkulka. Ve skutečnosti se však jmenovala Isabell.

Jednou jí její matka řekla, ať zajde za svojí babičkou, protože je nemocná. Isabell souhlasila, sbalila si věci pro babičku, vzala si s sebou Vlka a vydala se za babičkou.

Cesta však byla dlouhá a vedla temným lesem, o kterém se říká, že tam žijí zlý duchové, elfové a skřítci.

Brzy se setmělo a Isabell se křečovitě držela provazu, na jehož konci byl vrčící Vlk. Ani jemu se tady nelíbilo.

Stromy strašidelně skřípaly a studený vítr se proháněl ve větvích.

„Mám strach“ zašeptala Isabell Vlkovi. Ten jen zavrčel.

Isabell rozdělala oheň a posadila se k němu. Nervózně se rozhlížela kolem sebe a najednou spatřila podivně svázané klacíky. Vypadaly jako děsivé panenky. Isabell vykřikla a Vlk zavrčel. Vyskočila od ohně a do nčeho narazila. Znovu vyhřikla, protože to bylo lidské tělo. Třesoucíma se rukama ho obrátila a spatřila dobře známou tvář. Patřila jejímu strýčkovi, myslivci.

S výkřikem se obrátila a utíkala hlouběji do lesa.

Vlk zavrčel a rychle jí dohnal. Stoupl si na zadní a jemně jí předními prackami zastavil. „Neutíkej, vrať se k ohni nebo se ztratíš.“ Řekl lidským hlasem.

Isabell sebou trhla a překvapeně se na něj zadívala.                        

„Jaktože mluvíš?“ zeptala se.

Vlk si povzdechl „Kdysi dávno jsem byl člověk a jmenoval jsem se Iann, ale protože jsem byl podle nich zlý a sobecký, čarodějové se domluvili a proměnili mě ve vlka“ vyprávěl jí cestou k ohni.

Isabell si lehla na svůj plášť a Vlk se k ní přitulil. Tak spolu přečkali noc a druhý den se vydali na cestu.

„Co by tě zase mohlo ptoměnit zpátky?“ zeptala se Isabell vlka po chvíli.

„Nevím…snad, kdyby…ale ne, to je hloupost“ povzdechl si.

„Řekni mi to“ naléhala na něj.

„Ne“ zavrtěl hlavou.

„Když nechceš…“ Isabell si povzdechla „Hele, podívej, támhle je babiččina chalupa“ chtěla se k ní rozběhnout, ale něco jí zadrželo. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila stejné dřevěné panenky, které byly i kolem jejich nočního tábora. Že by Voo-Doo?

„To se mi nelíbí“ zavrčel Vlk.

„To mě taky ne. Pojď musíme se tam dostat.“ řekla.

Došli k chalupě a Isabell roztřesenou rukou zaklepala na dveře. Otevřela jim ošklivá shrbená stařena. Tak takhle si babičku nepamatovala…

„Pojď dál, děvenko. Už jsem na tebe čekala“ řekla stařena nepříjemným skřípavým hlasem. Isabell spolu s Vlkem vstoupila do chalupy.

„Tu bestii nech venku“zasyčela babice a ukázala pokrouceným prstem na Vlka.

Isabell zavrtěla hlavou a pak řekla: „Ne, promiň, ale on mě všude doprovází. Nemůžu a ani nechci nechat ho venku.“

Babice se zamračila, ale nic na to neřekla.

Vešli do jídelny a Isabell položila dárky od maminky na stůl. Rozhlédla se a v rozích místnosti spatřila hořící černé svíce s podivným runovým nápisem.

♥

„Dáš si něco k pití?“ otázala se jí babice po chvíli.

„Ano. Stačí mi voda.“ Odpověděla.

„Pchá“ odfrkla si babice a Isabell se při tom zvuku nervózně napjala.

„Vem si víno. To je lepší.“ Stařena jí nalila tekutinu, která spíš než víno připomínala krev.

Isabell jí s odporem odsunula a prohlásila, že už nemá žízeň.

„Však ty jí dostaneš…“ zamumlala si stařena pro sebe. Vlk to zaslechl, celý se naježil a začal vrčet. Isabell ho podrbala za ušima a po chvíli se přeci jen vína napila. Najedno se jí zatočila hlava a ona omdlela. Probralo jí až horko a bolest v rukou a nohou. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že je v nějakém obrovském sále v podzemí. Všude hořely ohně a ona ležela svázaná uprostřed sálu. Vlka nikde neviděla. Zaslechla kroky a klapot hole. Před ní se objevila stařena s holí v jedné a se stříbrnou dýkou v druhé ruce.

„Tak co, už máš žízeň?“ zeptala se posměšně.

„Ne, nemám“ odpověděla Isabell a snažila se rozvázat si pouta.

Ohně najednou vyšlehly a ozářily celou síň. Isabell si všimla koster na zdech.

„Jedna z nich patří tvé babičce“ řekla stařena, když zachytila Isabellin pohled. „Neboj se za chvíli půjdeš za ní“ zachechtala se, odhodila hůl a začala se měnit: Vlasy jí zčernaly, oči se rozzářily, tělo se narovnalo a zeštíhlilo. Najednou byla velmi krásná.

„Až se napiju tvé krve a sním tvé srdce, budu takhle vypadat pořád“ zasyčela čarodějnice a pozvedla dýku.

Teď už Vlk skrytý ve stínu na nic nečekal. Rozběhl se a skočil na čarodějnici. Srazil jí k zemi a ona zlostně vykřikla. Rychle zase chytila dýku, která jí vypadla z ruky a hodila jí po Isabell.

Byla by jí zasáhla, kdyby jí do rány neskočil Vlk. Dýka se mu zabodla do boku a on klesl k zemi. Isabell vykřikla, konečně se vyprostila z pout a rozběhla se k němu.

„Zabij jí“ zašeptal unaveně a zavřel své zlatavé oči.

Isabell mu vytáhla dýku z boku a vrhla se na čarodějnici. Ta se na ní dívala s nerozluštitelným výrazem v očích a když jí Isabell zabodla dýku do srdce, nekladla skoro žádný odpor. Jen se někam dívala. Teď už Isabell její pohled poznala – byl překvapený. Když čarodějnice zemřela. Podívala se Isabell, kam mířil její pohled. Tam na tom místě už neleželo tělo vlčí, ale lidské. Zvedla se ze země a přešla k němu.

„Ianne“ zašeptala a pohladila ho po tváři. Nepohnul se, ale přesto mu vyhrnula černou košili a obvázala mu ránu na boku. Najednou zasténal a Isabell sebou trhla, když jí chytil za ruku. Trochu se pousmál a znovu zavřel oči.

Isabell mu zavazovala ránu a celou tu dobu si ho prohlížela. Měl dlouhé jemně zvlněné černé vlasy, bílou pokožku, jemné a ušlechtilé rysy a na rukou měl dlouhé prsty, podle nichž usoudila, že je nebo býval čarodějem.

Po chvíli se znovu probral a Isabell mu pomohla vstát. Přestože byl vysoký, byl celkem lehký. Venku, na dvoře chalupy našli velkého vraníka. Isabell pomohla Iannovi do sedla a sama se vyšvihla za něj.

Konečně dorazili ke kraji města a Isabell spatřila jejich dům. Sesedla z koně, pomohla Iannovi dolů a pak vešli do domu.

Její matka seděla u krbu a upřeně hleděla do plamenů. Když zaslechla kroky, prudce se otočila. Spatřila Isabell, vstala z křesla a rozběhla se k ní.

„Ach, dceruško, měla jsem o tebe takový strach…“ vzlykala

„Jsem ráda, že jsem doma“ řekla Isabell „Ale teď musíme ošetřit Ianna“

Teprve teď si Estela (matka) všimla podivného cizince. Neznala ho, ale přesto jí však jeho oči připadaly známé.

Isabell nachystala postel a Estela nechala poslat pro lékaře.

Zatímco lékař ošetřoval Ianna, Isabell vyprávěla Estele, co se jim po cestě stalo.

„Bože můj, to je strašné!“ povzdechla si Estela.

♥

Do místnosti vstoupil lékař. „Váš přítel bude v pořádku“ řekl a usmál se na Isabell, které mírně zrůžověly tváře. Vstala  a rozběhla se do Iannova pokoje. Její matka mezitím poděkovala a zaplatila lékaři.

Iann ležel v posteli s rukama za hlavou a díval se do stropu. Když uslyšel vrznutí dveří, podíval se tím směrem a spatřil Isabell. Už se převlékla a teď na sobě měla nádherné červené šaty. Iann si uvědomil, jak je krásná.

Přešla k němu, sedla si na kraj postele a chytla ho za ruku. Usmál se na ní.

„Jak ti je?“ zeptala se ho.

„Už je to dobré, ale cítím se tak nějak divně…teď, když už nejsem vlk.“ Odpověděl a posadil se. Zasykl bolestí, ale zůstal sedět. Přitáhl si Isabell k sobě a políbil jí…

Čím déle však Iann žil s Isabell, tím více mu scházela magie. Sice Isabell miloval, ale magie je přeci jen jeho součástí…

Vzdychl. Vstal z postele a přešel k oknu. Otevřel ho a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Toužebně se zadíval k lesu černajícímu se na obzoru. Navlékl si košili, kalhoty, dlouhý plášť, políbil spísí Isabell a rozběhl se ke stáji, kde na něj čekal jeho vraník.

Isabell se probudila, když ucítila závan ledového větru. Otočila se na posteli a zjistila, že Iann zmizel. Navlékla si župan a seběhla dolů do stáje. Věděla, že tady Iann bude, protože už dlouho toužebně hleděl z okna směrem k lesu.

Když doběhla dolů, stáj už byla prázdná. Vyšla ze stáje a zadívala se k lesu. Se smrtí zlé čarodějnice svou moc neztratil a teď k sobě přitáhl dalšího čaroděje – Ianna. Povzdechla si a vrátila se do domu.

„Odjel?“ zeptala se jí Estela ve dveřích. Isabell jen přikývla. Estela jí objala a společně se vrátily domů.

KONEC