Panenka v kaluži

Vlasy slepené deštěm a vodou, sandále ležící kousek od ní. Pršelo. Byla bouřka. Obloha se rozsvěcovala a znovu vyhasínala jako světla pouliční diskotéky, vlastní hlas by nebylo slyšet. Ano, nebylo by. On nemluvil, ona byla jediná hvězda zdejší zábavy. Slepené vlasy, hnědé oči, vyzývavé pohledy a přesto se styděla. Seděla opřená o velký dub, on vedle ní. Neznali se, jen tiše vedle sebe seděli opřeni o velký strom uprostřed polí. On má jistě sametový hlas, není postavy playboye, líbí se jí. Ona má slepené vlasy a hnědé oči. Občasné výboje ozářily oblohu, nejen oblohu, ale i její mokrou lesklou pleť. V bílém bavlněném tričku s úzkými ramínky a dole obklopena sestřihanými džínovými kalhotami do podoby kraťasů měla co nabídnout. Tvrdé rysy tváře podle jeho nejlepšího vědomí označovaly partnerku do nepohody, tu, co si s ním dá pivo ve vesnické hospodě, dokouří za něj cigaretu a připraví mu snídani do postele a snad i něco více. Její myšlenky se ubíraly stejným směrem, netvrdím si říci, že byly stejné, byly dívčí. Chtěla se mu kouknout do modrých očí, najít tam jiskřičku a teploučko, chtěla toho mnoho, avšak byla příliš romantická, aby mu řekla, co si o tom myslí. Měla ho za mládence s pevnými botami, který ji přenese přes rozvodněný potok. Proč by pro ni nemohl skládat básničky, vždyť to dělají skoro všichni kluci její kamarádek? Proč by s ní nemohl brouzdat rosou? Šáhl do kapsy, pak ruku opět vytáhl, nic v ní nebylo předtím ani potom, jenom onen pohyb upoutal pozornost té dívčiny. Hnědé oči sledovali jeho ruce, nadzvedávající se bílá hruď upoutala pozornost modrých očí. Snad by ji se jí zeptal dříve, ale trochu se před ní bál. Ona zase byla vděčná, že se jí ještě nezeptal, jestli nechce zapálit. Neměla ráda kluky, kteří se zpijou ještě dříve, než se zeptají na jméno. S cigaretou v ruce si nepřipadala sexy, cítila, že smrdí. Ale to už bylo dávno, všichni zapomněli, jenom vzpomínky zůstaly. Dneska to bude lepší. Věřila, že pod značkovou mikinou se ukrývá i značkové srdce, které by v sobě mělo místo i pro to nějaké druhé. Uchvacovalo ho, jak byla jiná. Jeho kamarádky by se k němu už dávno tulily, znal je všechny velmi dobře, v zimních večerech si objednali vodku na zahřátí, pivo pro náladu a myslivečka, aby jim zima rychle utekla. Červeně namalované rty jeho kamarádek se dotýkaly rtů jeho kamarádů. Nezůstával pozadu, nezůstával nic dlužen. A to ho teď hřálo. Déšť utichal, blesky osvěcovaly její hezkou tvář sice poskrovnu a již ne tak často, avšak smutná monotonní šeď se měnila ve vlající modř. Jak prosvítávalo slunce, byli si vědomi, že vše je pryč. Zase ho nepoznala. Měla tolik příležitostí ho oslovit, on se přece na ni díval, ona na něho. Ze samé lítosti se k němu přitulila. Zahřálo ji u srdce, že se na ni nehněvá, že ji objal. Mohla takhle prosedět celou bouřku, hřál ji, i když byla celá promoklá. Přála si, aby se bouřka ještě vrátila, beze slov a jen v jeho objetí. Jemu připomínala jeho četné kamarádky, které si nic nedělaly z toho, jestli bylo o pusu více nebo méně. On také ne. Políbil ji. Cukala se, ale jemu se zdála jako panenka, kterou zrovna vylovil z kaluže. Mokrá a celá jeho. Vyprostila se z jeho objetí. Úsměv na jeho tváři kontrastoval s jejíma sklopenýma očima.

Seděli vedle sebe opřeni o velký strom. Ona ticho, on beze slov. Pak zašmátral rukou v kapse. Krabička cigaret a zapalovač s vyobrazenou svlečenou blondýnou se jí zdály nechutné, přesto jemu pozvedly nálada. Kouřil a mezi obláčky dýmu řekl sorry a nabídl ji jednu cigaretu. Usmála se a odmítavě poděkovala. Požádala ho, jestli by pro ní něco mohl udělat. Přikývl.

Plakala a kdybych tam byl, tak bych ji objal. Složil bych pro ni básničku. Vzal bych ji za ruku a začal vyprávět o panence z kaluže se slepenými vlasy a hnědými kukadly, jež je tak naivní a přitom se červená.