Profesionální dohazovač

Začalo to jednoduše. Kámoš Filip za mnou přišel a nenápadně řekl:

„Pojď se mnou za Monikou!“

Tak jsme šli. Věděl jsem, že by s ní chtěl něco zažít. Když jsme k ní došli, oni si povídali. Já jsem ještě tenkrát z toho neměl rozum, takže jsem nevěděl, že spolu normálně flirtovali. Pak jsme šli. Monika si ještě vymanila, že chce mít s sebou Kristýnu, její kámošku. Tak šli na místo, které měla Monika oblíbené – ke koňům. Spolu s nimi i já a Kristýna. A občas na mě prostě začal Filip mluvit, čímž se do toho zapletla i Monika a pak začla, z jejich pohledu, dobrá konverzace. Z mého pohledu naprostý blábol. A vždycky, když upadala, se Filip na mě zase obrátil a pak začal ten „skvělý“ rozhovor nanovo. Byl jsem Filipovi jen takovej konverzační ledoborec, něco aby nenastalo trapné ticho. Snažil jsem se povídat s Kristýnou, ale s tou byla houby domluva, protože pořád mlela o tom, jak se čistí koně, jak je do nich zamilovaná apod. To mě fakt nebralo. Byla to nuda, měl jsem pocit méněcennosti a navíc jsem si připadal jako naprostý debil. Jen to, že vztah Filipa s Monikou vyšel (aspoň na chvíli), mě uklidňovalo. Říkal jsem si – udělals dobrou věc, Ondro.Hmmm.

Za pár měsíců se to opakovalo. Jenže místo Moniky byla Dominika, místo Kristýny Monika. A já a Filip. Ze svých minulých zkušeností jsem se Filipa zeptal:

„Proč? Proč bych měl s tebou jít?“

„Proč ne? Já a Domča, Ty a Monča. Pěknej páreček. Zeptal jsem se Monči, jestli by s tebou nechodila a ona říkala, že si to bude rozmyslet. A že nejseš špatnej, tak když pujdeš s náma, tak to bude mezi váma dobrý, určitě!“

Tak jsem zase šel. Průšvih byl v tom, že Monča se omluvila téměř hned na začátku „akce“, že musí jít domů. A tak jsem zase zůstal s Filipem sám a musel jsem se dívat na to jak Domču balí, jak jí chce dát pusu, ale ona ho nechce, pak ji jde doprovodit a Domča mu teda polibek dá… Pořád stejný, připadal jsem si přesně jak – jako debil. Pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně dvakrát dopomohl vztahu a navíc jsem si ještě ověřil, že se přede mnou vůbec nestydí a říkají si přede mnou svoje tajný věci. Věřili mi, že to nikomu nevykecám. To mi zase sebevědomí zvedlo.

Pak jsem si připadal jako nějakej farář ve zpovědnici. Se všema jsem vycházel dobře, takže mi jednou za čas někdo řekl, že se mu ten nebo ta líbí a já jsem ve vhodnou chvíli toho druhého upozornil, že se mu líbí a zase jsem tak pomohl vztahu dalších.

Pořád jsem ale nevěděl, jak se nazývá to, co dělám. Takhle jsem se bavil s Markétou při jednom „dopomáhání“:

„Víš, někomu se líbíš…“, řekl jsem.

„A komu?“ zeptala se Markéta.

„No, znáš. Ale já nechcu působit jako… no víš jako…“ zadrhával jsem se, protože mi došlo, že nevím, co jsem.

„Dohazovač!“ řekla Markéta.

„No jo vlastně. Jo a líbíš se Adamovi.“

Napadlo mě, že bych si založil firmu – Dohazovač s.r.o.  Klient by k nám přišel. Řekl by něco o protějšku. Mohl by si vybrat „debila“, který mu pomůže ke vztahu s dotyčnou. Pak bychom nabízeli služby např. napadení dámy podlaceným opilým člověkem, jukebox podstrčený do restaurace, kde se bude konat lechtivá konverzace apod. Samozřejmě bychom nabízeli služby i pro dámy, které by měly na výběr svou nejlepší kamarádku, která bude klientku doprovázet s mužem. Zastávali bychom důležitou věc, ale nikdo by o nás nevěděl. Až takto daleko mé myšlenky zabíhaly…

Pak následovala éra období, kdy jsem si myslel, že jsem DJ. Já jsem si myslel, kdoví co nejsem, ale já jsem hrál opravdu jen třeba na kazeťácích a dělal jsem ze sebe hvězdu světovýho formátu. Naproti tomu jsem hrával s velkým vypětím a každá diskotéka byla pro mě zážitek, o kterým jsem se bavil třeba i za několik měsíců. A pak to začalo. Měl jsem velkou moc – hlasitou hudbu. Trousili se ke mně lidi, abych jim pustil tu a tu písničku, protože si chtějí zatancovat s tím či oním. Tak jsem dohazoval několik párů najednou, což mi činilo potěšení ještě větší.

V duchu jsem ovšem věděl, že tohle dělat nechci. Všichni kolem mě mají holku/kluka, kterýho jsem jim dohodil, sám jsem však s nikým nechodil. To se ale změnilo. Potkal jsem holku, která mě chápala – byla totiž taky dohazovačka. Takhle jsme se bavili o strategiích, co kde a jak. Byli jsme hodně spolu a všichni kolem nás pochopitelně říkali, že spolu chodíme a bla bla bla. Tak jsem jí navrhl, co kdybychom jentak dělali, že spolu chodíme, že takhle těm mluvkám “vypálíme rybník“. Ona souhlasila, ale z toho vzniklo chození ne jen tak, ale opravdový vztah. Stal jsem se profesionálním dohazovačem. Dokázal jsem dohodit i ty největší samotáře a co víc – i sám sobě holku.