Lidská přání

Člověk si neustále něco jenom přeje,

přeje si zimu, když v létě slunce hřeje.

Chce mít zrovna to,co mít nemůže,

a tak hledá něco, co mu pomůže.

Najde si něco, co mu jeho touhy splní,

i když něco jinýho bude chtít v podvědomí.

Vydrží to sice jen určitou dobu,

úkol svůj to splní – zažene to zlobu.

K tomu co dřív chtěl, však nakonec se vrátí.

Nemůže to mít? Čímpak si čas zkrátí?

Hledá zase něco, co mu síly dodá?

Jistě, však on to nikdy nevzdá!

Člověk je totiž průbojná bytost,

co musí uspět, nesnese lítost.

Samozřejmě záleží i na typu člověka,

někomu nakonec stačí jen útěcha.

Jenže tito lidé nemají radost z boje,

myslí totiž jenom na vítězství svoje.

Předem to vzdávají, neztrácejí čas,

zkrátka totiž poslechnou jen svůj vnitřní hlas.

A ten jim říká, radši už to vzdej,

a něco jiného teď si zase přej.

A tak je to pořád a tak to pořád bude,

přání neznaj hranici, ty jsou totiž všude.