Jak křupe schlíplej Bizkit?!

Prosím? Slyšel jsem dobře? Tohle jsou Limp bizkit? Ještě začátkem podzimu jsem měl Bizkity za nekompromisní zabijáky plivající na všechny kolem, s prostředníkem zdviženým nebezpečně vysoko k nebi, vřeštící FUCK, FUCK, FUCK do všech světových stran. Doufal jsem, že nejsou jen výtečným obchodním artiklem, ale i hodnotnou tvrdou kapelou s důvěryhodnou tváří. Pak přišla ledová sprcha v podobě posledního alba. Nejnovější deska má totiž až příliš velké ambice se posluchači za každou cenu zalíbit, což u hudby tohoto stylu není dobré znamení. Kvalitu bychom měli hledat sami, ne ji slíznout z prostřeného talíře.

Proměnění Bizkiti

„Results may vary“, tak byla deska po několikerých změnách názvu pojmenována. Ano, „výsledky se mohou různit“ a pokud mluvím za sebe, moje pocity vystihl název desky dokonale. Limp bizkit vyplodili 79 minut hudby, která je sice tradičně zahalená v drsný kabát (pozor, neplést se zlatě slavičím Kabátem), ale zároveň se často houpá v nebezpečných vlnách radioaktivní popmusic. Kytary jsou jaksi bez náboje a energie, chybí opravdu silná tvrdá píseň, kterých bylo na předchozím albu nepočitatelně. Balady, mající na albu zásadní zastoupení, jsou bezesporu kvalitní, ale jak jsem již řekl, znějí příliš „popově“. Jako špíz jsou prošpikované mazlivými linkami a melodiemi, zatímco do přesládle zpívaného refrénu duní kytary, jen aby se neřeklo. Zmíněná deska není rozhodně špatná, ale k Limp bizkit mi opravdu nesedí. Nechce se mi věřit že Fred Durst a jeho partička krvežíznivých psů by se až TAK změnili. Možná chtějí prodat více alb, vyšplhat v žebříčcích hitparád ke hvězdám, slyšet se častěji v rádiu nebo třeba pochopili, že  nu-metalu brzy odzvoní a zkoušejí to s něčím líbivějším. Povedlo se, jsou skutečně líbivější, nikoliv však lepší. Chlapci by si měli vybrat, jestli zůstanou tvrdou kapelou mající určitý okruh věrných fanoušků nebo se stanou rádiovým trhákem a la Linkin park! Smutná je skutečnost, že i kdyby Bizkiti vydali sebevětší brak, vždycky si ho koupí víc lidí než jakékoliv nesrovnatelně lepší album od neznáme skupiny. Co nadělat, Limp bizkit se usadili do měkkého křesla a vesele si vychutnávají pozici „módní & cool“ kapely.

Floridský sen

Než si vezmu na mušku jejich pražský koncert, podívejme se „schlíplé sušence“ na zoubek. V roce 1994 založil Fred Durst, rodák z Jacksonville na Floridě a vášnivý sběratel kšiltovek New York Yankees, se svým kámošem Samem Riversem kapelu, hrající zpočátku směsici jejich oblíbených stylů. Přizvali Johna Otta a Wese Borlanda. Později se k nim přidal DJ Lethal, který hudbě nasadil zcela novou tvář. Když se pak zázrakem dal tehdy ještě neznámý Fred do řeči s leadrem KORNů Jonathanem Davisem, který nahrávky Bizkitů přinesl do vyšších sfér, Popelka právě rozlouskla první oříšek. Následovala lukrativní smlouva s nahrávací společností a Limp Bizkit vydali svou první dlouhohrající desku s názvem „Three Dollar Y’All“. Velice energické album stoupalo v žebříčcích a kritika nešetřila chválou. V roce 98‘ vyšlo album Significant other, po kterém jen v amerických obchodech sáhlo 7,5 miliónů fanoušků. Kapelu zároveň katapultovalo do větších sálů a Popelku obléklo do šatů z druhého oříšku. Další opus byl nesmírně očekáván, neboť mohl kapelu vynést do hvězdných výšin nebo ji naopak přistřihnout křidélka. Deska „Chocolate Starfish And The Hot Dog Flavored Water“ měla dlouhý název a až nečekanou kvalitu. Skladba „Take A Look Around“ posloužila jako titulní melodie filmu Mission Impossible 2. Album bylo nadupané skvělými písněmi, kapela získala mnohá ocenění (včetně MTV Europe Music Awards). Tímto albem dosáhli Bizkits absolutní špičky – Popelce s Jacksonvillu se splnil sen. Na podzim roku 2001 postihla kapelu pohroma v podobě odchodu výborného kytaristy Wese Borlanda. Trvalo dlouho, předlouho, než skupina našla adekvátní náhradu. To se nakonec povedlo a tak po nedůležitém výběru mixů vypustila do světa výše „proprané“ album.

19.3. T-mobile arena

Už na podzim bylo možné spatřit plakát s ošklivým chlapíkem, křičícím do celého světa. Nebyl to nikdo jiný než Fred Durst. Příznivci tvrdé muziky si konečně měli přijít na své. Předposlední březnový pátek se stal datem dlouho očekávaného koncertu Limp bizkit. Je vidět, že tento styl hudby u nás stále nemá pevnou posluchačskou základnu, protože oproti jiným hvězdám se Bizkiti nedočkali tak početného publika. Celému koncertu tato skutečnost jen prospěla, fanoušci byli o to kompaktnější a semknutější a dodali koncertu vynikající atmosféru.

Původně měla s Limp bizkit přijet do Prahy i předkapela, ta ale zrušila celé evropské turné a management Bizkitů si nakonec vybral nepříliš známou klubovou kapelku s názvem Dolores klan. Ta se na pódium vrhla přesně v osm hodin. Co k nim říci? Je neskutečná škoda, že se nadějně vypadající mladé kapely uchylují ke kopírování svých velkých vzorů. Dolores clan měli slušný hudební potenciál, v případě originality to byl velký průšvih. Jednalo se o odvar kapel Limp bizkit, Korn a Bloodhound gang  dohromady. Stejné pěvecké linky a podobné kytarové pasáže za stálého trapného poameričtělého „muthafucka“ jim na bodech rozhodně nepřidalo. Když už ne originalitou, chtěl zřejmě zpěvák Niod (mimochodem momentální přítel Lucky Bílé) upoutat fanoušky svým vypracovaným tělem. Maminka ho zřejmě nenaučila, že před cizími lidmi by se svlékat neměl nebo si možná neuvědomil, že lidé přišli na Limp bizkit, nikoliv na Leoše Mareše. Jinak by triko nechal na svém místě. Jediné, v čem Dolores clan bezesporu předčili Limp bizkit, bylo nasazení. Jako každá jiná předkapela měli za úkol předehřát publikum, což se jim díky energické show povedlo na výtečnou.

Velcí páni na sebe nenechali dlouho čekat. Něco málo před půl devátou zhasla světla a z obrovské soustavy reproduktorů se začaly linout tóny jimiž začíná poslední album. Celé dvouminutové intro odehráli za černým závěsem, čímž přivedli fanoušky do maximálního varu. Limp bizkit to rozbalili ve velkém stylu. Okamžitě po intru následovala pecka z předposledního alba My generation, která se v kombinaci s opravdu silnou a výkonnou aparaturou proměnila v časovanou bombu. Celá hala duněla jako při náletu bombardéru. Málokdo přehlédl basáka po Durstově pravé ruce, jehož baskytarové pražce svítili ostře modrou barvou. Co si člověk nevymyslí. Následovala neméně úspěšná My way a Eat you alive, která se už nějakou dobu hraje v českých rádiích. Píseň začíná slibně nabušenými kytarami, prostředek vyplňuje srdceryvný Durstův vokál a celá věc dramaticky vrcholí za ohromného aplausu publika. A pozor!! Následuje třešnička. Co, třešnička? Perla mezi perlami. Je tomu pár měsíců, co se nahrávací společnost konečně dohodla s vdovou po Kurtu Cobainovi Courtney Love na právu publikovat dosud nevydanou píseň You know you’re all right. Proč to zmiňuji? Jen a jen proto, že další Bizkití song patřil právě Kurtovi in memoriam. Fred Durst & co. vystřihli z rukávu poslední píseň od Nirvány s precizností švýcarských hodinek. Oblékli píseň do mírně tvrdšího hávu, opepřili typickou Limp bizkitskou na***aností a sílou a výsledek byl více než skvělý. Když mluvím za sebe, kdyby Limp bizkit po zbytek večera už nic nepředvedli, přesto bych odcházel nanejvýš spokojen. Ale o nějaké nudě nemohla být ani řeč. Po vzpomínce na Kurta pokračovaly vzpomínky tentokrát u filmu Mission impossible, konkrétně již jednou zmíněnou písní Take a look around. Build a bridge, coby dojemná balada z posledního alba jistě kdekomu vehnala do očí slzičky. Kromě užasného nazvučení se technikům podařilo scénu i perfektně osvětlit, při některých světelných číslech přecházel zrak. Nouze nebyla ani o jiná překvapení. Při jedné z posledních písní „základní hrací doby“ se Fred znenadání objevil na levé straně haly, stoupnul si na mantinel a pod dozorem smečky jeho 150 kilogramových goril zazpíval celou píseň v nejtěsnějším objetí fanoušků. Milé gesto. Při návratu na pódium se chopil mikrofonu, zařval: „My stage is your stage!“ Z prvních řad vytáhnul na jeho-naší stage asi deset fanoušků a s jejich podporou a tancem za zády rozjel rap-rockovou pecku Nookie. Po ní přišel čas na druhou coververzi, kterou věnoval všem ženám, dle jeho slov „nejkrásnějším bytostem na světě“, tentokrát velmi známou Faith z repertoáru George Michaela, zahranou opět s drtivou energií. Kapela se poté rozloučila a zmizela. Samozřejmě jen na chviličku. První přídavek obstaral Fred sám. Jen s akustickou kytarou za světla jediných dvou světel zapěl mně neznámou píseň, do které zakomponoval slovo Prague tak dokonale, že z toho vznikla jakási balada na Prahu. Hluboce smekám, nádhera! Ale ještě nejsme u konce. Přichází naprostý vrchol večera, milostná Behind Blue Eyes, kterou doprovodily rozžehnuté zapalovače, sborový zpěv a husí kůže všech přítomných. Následuje vykřičená Almost over a s veleznámou Rolling dává floridská partička dobrou noc.

Díky poslednímu albu jsem měl z koncertu trochu strach, ale koncertní výkon Limp bizkit se nedá hodnotit jinak než jedničkou třikrát podtrženou! Pokud bych měl najít chybičky, zůstal bych stát na startovní čáře, protože žádné nebyly. Možná někteří pubertální rádoby drsní fanoušci, chodící na koncerty tím houfněji, čím daná kapela více frčí. Takoví lidé by měli napříště zůstat doma, obklopeni svými hromadami mikin s kapucí, kšiltovkami, cédéčky cool skupin a slastným pocitem, že právě proto jsou  zaručeně IN. Muzice by to jen prospělo.