Svítání

Deprese, chlast, pak hromada kuráže,

pod parou za plynem, rychle ven z garáže.

Za dva, tři, čtyřka a plnej plyn,

svítáním přes město, řítí se stín.

 

Tak láska se rozpadla, jak střípky z vitráže,

ač žije už zemřel a teď vám to ukáže.

Zářivé oči vyhasly a zbyl jenom splín,

tak ranním městem, letí ten stín.

 

R: Tak zběsile dál, utéct od lidí,

     hroutí se svět a přez slzy nevidí.

     Co dělal špatně, že ho nechala jít,

     když nemá ji, tak nemá proč žít.

 

Stošede městem, furt dál a dál,

v pedálech volantu, vybíjí žal.

Myslí jen na ni a nemůže na jinou,

tak v temných myšlenkách, prolétá krajinou.

 

Horizont zatáčka, spojka a ret,

políbí poslední, z jeho cigaret.

Za ním v těch slzách, ztrácí se svět,

rodí se nový den, jak rudý květ.

 

R: Tak zběsile dál, utéct od lidí,

     .....

 

Pak v jitřním jasu, zjevil se stín,

pozdě je brzdit a smrt přišla s ním.

Ta duše co zmírala tak moc chce být živá,

to zubatý druhá tvář je lokomotiva.

 

R: Tak slepě dál už utekl od lidí,

     bůh zakryl si tvář, ať tohle nevidí.

     A za jenu květinu co nad vše chtěl mít,

     teď přišla smrt a pozdě je žít.

 

Tak ve zlomku vteřiny, smetl ho vlak,

pár posledních metrů a hořící vrak.

Teď našel tu pravou, smrt svojí nevěstu,

a ti co ho znali daj´, křížek mu nad cestu.

 

A svítá...

 

 

---