Mečem a láskou - 1 kapitola - POSEL

Láska se dá prožít v každém věku, v každé době i u každého z nás. Tak proč by ji nemohl prožívat i rytíř Jan z Louzku. Novela ze středověkých Čech za období vlády Přemyslovců.

   Ve chvíli, kdy se za Markétou zavřely dveře mé komnaty, jsem vyskočil z lože. Svou nahotu jsem skryl do jemně vypracované medvědí kůže, do které jsem se zahalil. V komnatě bylo chladno. Oheň v krbu vyhasl už v noci, ale to jsem chlad tolik nepociťoval. Zahřívala mne svým mladým a vnadným tělem Markéta. Nebylo to poprvé, co se mnou strávila noc na jednom loži. A to i přesto, že jsme nebyli manželé.
   Jak jsem pochopil z Markétiných občasných narážek, ona by se ráda stala mou ženou a paní z Louzku, ale na to jsem neměl pomyšlení. Markéta byla sice pěkné a hodné děvče a její otec, starý Ctibor, byl nejen správcem mého hradu, ale i starým přítelem mým i mého zesnulého otce. Ale ani to všechno nestačilo. Problém nebyl ani v původu Markéty. Jako dcera zemana, i když zchudlého, měla původ dostatečně dobrý na to, aby to nikoho nepohoršilo. Avšak já neměl na ženění ani pomyšlení.
   Už jen představa, že bych se měl vrátit domů a na  nádvoří by mne tu měla čekat obtloustlá choť a stádo vřeštících dětí, mi stačila k tomu, abych tuhle myšlenku rychle zapudil. A to nebyl jediný důvod.
   Zabalený v kožešině jsem přistoupil k oknu a zhluboka se nadechl čerstvého a mrazivého ranního vzduchu. Jaro stále ještě marně bojovalo svůj boj se zimou, která se nevzdávala. Okolní kopce byly pokryty zbytky sněhu a noci provázely silné mrazy.
   Miloval jsem ten pohled ze své komnaty na svůj hrad, divoce tekoucí Malši pod skálou a zalesněné hvozdy všude kolem. Už mnohokrát mne moji přátelé zkoušeli zlákat k životu někde ve městě, či na panském hradě. Vždy jsem odmítl. Tady, na svém Louzku, jsem byl doma, tady jsem to miloval. Nic nemohlo nahradit vyjížďky do okolních lesů, které jsem vždy spojil s lovem nějaké zvěře, kterou jsem obohacoval naši kuchyni. Tady jsem byl volný a šťastný.
   Pohledem jsem zavadil o bránu, která byla na můj příkaz zavřená a stráž ji otvírala pouze na můj nebo Ctiborův pokyn. Doba byla zlá. Od smrti krále Přemysla Otakara na Moravském poli se Země česká propadala do stále větší bídy a utrpení. Kunhuta prchla na svůj hrad Hradec u Opavy, kde pobývala ve společnosti Záviše z Falkenštejna. Kralevic Václav byl za přispění svého poručníka Oty Braniborského držen v zajetí v Braniborech a zemi vládl biskup Tobiáš a jemu spřízněné duše. Všude bylo vidět hlad, bídu a zuboženou zemi ještě oslabovaly různé půtky šlechticů. Lesy byly plné ubožáků a lapků. Kdo zbytečně nemusel, nevyjížděl nebo se alespoň obklopil silnou družinou zbrojné čeledi či vojáků.
   Je pravda, že zde na jihu země, na državách pánů z Vítkovců, byl relativně klid a bezpečí. Jak Jindřich z Rožmberka, tak Oldřich z Hradce, se kterými jsem sousedil, se o svá území starali a udržovali je poměrně v bezpečí. Přesto dnes člověk nemohl věřit nikomu. Proto i já dbal na to, aby se na hradě dodržovaly určité zásady, abychom nebyli nemile překvapeni. Na věži i u brány se nepřetržitě střídalo celkem po čtyřech mužích. Dva na ochozu věže a dva dole u brány. Neměl jsem na hradě více než třicet mužů ve zbrani, ale zato jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout. Vybíral je sám Spitihněv, řečený Morous. Nikdo mu snad ani jinak neřekl. Byl to chlap, který už od pohledu vzbuzoval obavu a každý, kdo ho neznal, musel nabýt přesvědčení, že je to lapka toho nejhrubšího zrna. Ale on už sloužil i mému otci a byl mým nejvěrnějším druhem ve všech bitvách i různých půtkách, či nájezdních útocích za kořistí do Rakous. Lepšího učitele v boji s dýkou a mečem jsem ani nemohl najít. Sice se stále tvářil jako morous, ale věděl jsem, že má zlaté srdce.
   Z mých myšlenek a ranního rozjímání mne vyrušilo bušení na dveře.
   „Co je,“ vykřikl jsem nevrle. Neměl jsem rád, když mne někdo takhle po ránu rušil. Odstoupil jsem od okna a posadil se na lůžko plné kožešin.
   „Omlouvám se pane, ale jede k nám cizí jezdec,“ sdělil mi Morous, když vstoupil do komnaty. Při pohledu na mou nahotu se šetrně odvrátil a já, abych ho nepřiváděl do rozpaků, jsem vklouzl do kožešin. Bylo mi jasné, že věděl o Markétině noční návštěvě. Tady se nic neutajilo.
   „Jak je daleko?“ zeptal jsem se ho.
   „Je dole u řeky.“
   „Takže by tu brzy mohl být. Rozkaž chlapům na bráně, ať si pořádně zjistí, kdo to je, a pak rozhodni, co dál. Z jednoho muže se může rychle vyklubat banda žoldáků či lapků,“ poučoval jsem velitele svých lidí. Věděl jsem však, že zcela zbytečně. Morousovi by do hradu neproklouzla ani myš.
   „Rozumím pane,“ zabručel Morous a vyšel ven. Stačil jsem si všimnout, jak se pod vousy uculuje. Nechal jsem to však být. Svým způsobem jsem ho měl rád.
   Znovu jsem se natáhl a myšlenkami se vrátil zpět ke svému hradu. K místu, které jsem měl tolik rád. V mysli jsem si opět promítal celý Louzek, kámen po kameni.
   Hrad byl zasazen jako říční slza do širokého ostrohu dravě tekoucí řeky Malše. Samotný ostroh byl jedním z pilířů nedobytnosti hradu. Strmé skály ze dvou stran, na zbylých dvou stranách, méně strmých,  chránily hrad příkopy vylámané ve skále a mohutné hradby. Celý hradní komplex se skládal ze dvou částí, z malého předhradí, umístěného mezi západním a severním příkopem, a z vlastního jádra hradu, které mělo pětiúhelný půdorys. Vedle brány se tyčila sice neveliká, ale mohutná věž, druhý pilíř nedobytnosti hradu, která chránila nejvíce ohroženou severní stranu. Brána jako by otevírala svou náruč všem příchozím z jižní strany. Jediná přístupová cesta do hradu vedla od Malše. Byla sice široká, ale dosti strmá a uzavřená skalnatým úbočím.
   Uvědomil jsem si, že jsem se nechal unést myšlenkami a neznámý jezdec už musel dávno být u hradní brány. Byl jsem zvědavý, kdo že se to k nám vydal. Proto jsem se začal rychle oblékat do připraveného čistého oděvu. I když to mezi šlechtici nebylo až tak zvykem, já jsem si potrpěl na čistotu. Měl jsem rád hezké a čisté věci, a taky jsem se často koupal.
   Natáhl jsem si plátěné nohavice a přes hlavu dlouhou košili, kterou jsem v pasu upnul koženým pásem s mečem. Vzhledem k tomu, že byla zima a hodovní síň, kde jsem zároveň i přijímal hosty, byla určitě chladná, jsem si přes ramena přehodil plášť, který jsem u krku sepnul stříbrnou sponou, ve které byl vytepaný náš rodový znak.
   „Tak kdo to je?“ zeptal jsem se Morouse, který vešel do síně zrovna ve chvíli, kdy jsem se usadil k dubovému stolu, kde mi děvečka připravila jídlo.
   „Je to posel pána z Hradce.“
   „Oldřicha?“ zeptal jsem se překvapeně.
   „Ano, Oldřicha z Hradce. Je to prý důležité,“ přikývl Morous. „Mám ho uvést? Čeká venku.“
   „Přiveď ho Morousi a ať nám přinesou ještě jeden pohár a víc pečeně, určitě bude mít hlad,“ pokynul jsem Morousovi, a když odešel, pustil jsem se zatím sám s chutí do jídla. Po nočním milování s náruživou Markétou mi vyhládlo.
   „Zdravím tě pane. Ať Bůh provází Tvé kroky,“ ozvalo se ode dveří do síně, kde postával posel Oldřicha z Hradce. Od vidění jsem ho znal. Již několikrát jsem ho viděl s pánem z Hradce při různých výpravách. Byl to mladík kolem šestnácti let a vypadal velmi bystře. Pan Oldřich mu zřejmě důvěřoval a soudě podle oblečení, které, i když bylo zaprášené z cesty, bylo velmi dobré a na posla honosné, určitě si ho vážil.
   „Vítám tě. Co mi přinášíš za vzkaz?“ přivítal jsem mladíka a přátelsky mu pokynul, aby usedl k mému stolu. „Jistě máš hlad a žízeň.“
   „Děkuji pane, rád přijmu tvé pohostinství. Jsem na cestě od včerejšího večera a neměl jsem cestou možnost se najíst a napít,“ pousmál se mile posel, jemně se mi uklonil a usedl na druhý konec stolu, proti mně.
   Počkal jsem, až hltavě vyprázdní svůj pohár horké medoviny, a potom jsem ho pohledem pobídl, aby začal.
   „Můj pán tě pane Jene žádá, aby ses dostavil na jeho sídlo. A to pokud možno co nejdříve.“
   „Stalo se něco?“ podivil jsem se. Pan Oldřich byl jedním z nejmocnějších Vítkovců a jedním z nejmocnějších mužů v zemi. Byli jsme vzdálení příbuzní a vždy jsme spolu vycházeli velice dobře. Už můj otec byl oblíbencem pana Oldřicha a i já už měl tu čest se s ním setkat. Jen mi bylo divné, co po mně může takový velmož chtít?
   „Na Hradci se před dvěma dny stavěl pan Záviš a měl dlouhé jednání s mým pánem. O čem nevím, ale v zápětí na to pan Oldřich vyslal posly ke všem Vítkovcům a ostatním spřáteleným rodům,“ vyprávěl mi ochotně posel.
   Přesto jsem tušil, že mi mladík neříká zcela vše. Určitě věděl víc, ale byl oddaným služebníkem svého pána, a ten ho jistě poučil o tom, co může říci. Ocenil jsem jeho oddanost a nenaléhal. Pokud mne zval pan Oldřich, určitě to nebylo pro nějakou nicotnost.
   „Dobře, děkuji ti za vzkaz. Buď nadále mým hostem, jez a pij, kolik sneseš. Panu Oldřichovi vyřiď, že vyrazím co nejdříve. Do tří dnů budu na Rožmberku.“
   „Děkuji pane Jene za tvou laskavost. Rád se najím a napiji, ale musím se hned vrátit zpět. Pán čeká na tvou odpověď.“
   „Jistě, čiň, jak myslíš a uznáš za vhodné,“ pokynul jsem poslovi a zvedl se od stolu. Při odchodu ze sálu jsem ještě postřehl jeho úklony. Přátelsky jsem se na něj pousmál a potom ho zanechal v péči mladé děvečky, která ho ochotně obsluhovala.
   Vyšel jsem ven před hradní palác a na nádvoří se rozhlédl. Jak jsem čekal, našel jsem tu jak starého Ctibora, tak i Morouse ve společnosti Jakuba zvaného Palice pro svou pádnou ruku, která když uhodila, tak měl člověk pocit, že dostal těžkou dubovou palicí.
   „Až náš milý host odjede, přijďte za mnou do síně,“ kývl jsem na Ctibora i Morouse a vydal se do podhradí, abych se podíval na zbrojíře, který měl za úkol vyrobit pro mne speciální dýku. Miloval jsem zbraně.
   „Tak co mistře Otakare, jak jsi daleko s mou dýkou?“ usmál jsem se přátelsky na sice drobného a trochu scvrklého muže, ale jednoho z nejšikovnějších v okolí. Jeho práci obdivovali i páni na Hradci a Rožmberku.
   „Vítej pane Jene,“ pokynul mi Otakar, když se ohlédl od své práce. „Ještě pár drobností a bude hotová. Snad se ti bude líbit.“
   „To uvidíme,“ pokrčil jsem rameny, ale v duchu jsem věděl, že určitě. Byl jsem s prací svého zbrojíře prozatím vždy velmi spokojen. Měl jsem chuť si dýku prohlédnout už nyní, ale ovládl jsem svou zvědavost a rozhodl se nechat se překvapit.
   Ještě chvíli jsem se potuloval v předhradí, občas prohodil slovo s čeledí nebo svými zbrojnoši, a když už mi začalo být chladno, rozhodl jsem se vrátit zpět do hradního paláce. Cestou na nádvoří jsem koutkem oka zahlédl Ctiborovu Markétu. Vyběhla z vrat paláce a aniž by koukala na cestu, vlétla do náruče Jakuba Palice. Pro něho její váha samozřejmě neznamenala nic, protože se svou hromotluckou postavou a medvědím stiskem musel mít pocit, že drží vážku. Markéta se však lekla, až zapištěla.
   „Pusť mně Palice,“ zavřískla leknutím.
   „Ale já tě, panenko, nedržím,“ usmál se Jakub Palice a na důkaz toho uvolnil ruce, kterými doposud jen přidržoval Markétu, aby neupadla.
   „Jo, určitě. Sice nedržíš, ale kdybys mohl, tak bys nejen držel,“ zaškaredila se skoro dětsky Markéta a rozběhla se do podhradí.
   „Kdybych mohl, tak určitě,“ zabručel si do vousů Jakub Palice a mlsně se olízl.
   „Měl jsi něco dobrého k snídani?“ zeptal jsem se s úsměvem Jakuba, když jsem k němu zezadu přistoupil a plácl ho do zad.
   „Ne. Vlastně ano. Ne,“ začal Jakub leknutím mumlat a kdyby mohl, vypařil by se jako mlha po ranním úsvitu nad Malší.
   V duchu jsem se musel smát, když jsem viděl toho pořízka, který by mohl skály lámat, jak se tu přede mnou vrtí a neví, kam uhnout pohledem.
   „Jestli jsi ještě nesnídal, tak tě zvu ke svému stolu a rovnou spolu něco probereme,“ vyzval jsem  Jakuba a rukou ho vybídl, aby šel se mnou. Přitom jsem po očku sledoval, jak se chová.
   Dokonce mi ho začalo být líto. Pozvání k snídani určitě přijal s radostí, ale můj dovětek, že spolu něco probereme, ho určitě klidným nenechal. Bylo znát, že si není jist tím, co vše jsem viděl a slyšel z jeho letmého setkání s Markétou. A jak bylo na hradě veřejným tajemstvím, Markétka u mne trávila víc času, než bylo pro dceru správce hradu vhodné. A bylo jim jasné, že spolu nevyšíváme dečky.
   „Zavolej mi ještě Morouse a Ctirada, a potom se ke mně přidejte v hodovní síni,“ zarazil jsem Jakuba, když jsme vyšli do patra. A aniž bych čekal na jeho odpověď, vešel jsem do síně.
   Obrovský a masivní stůl byl po ranní snídani uklizen a posel Oldřicha z Hradce už odjel. Zavolal jsem na služebnou, aby nám donesla několik porcí pečeného masa, obilných placek a džbán horké medoviny. Nějak mi ranní procházkou vyhládlo a chlad mi prolezl tělem.
   „Posaďte se přátelé a jezte a pijte,“ vyzval jsem všechny tři zavolané muže, když dorazili. Ctibor se posadil po mé pravici, jak bylo zvykem a kde bylo jeho místo. Morous proti němu po mé levici a Jakub se posadil vedle Morouse. Bylo vidět, že všichni čekají, až jim sdělím, proč jsem si je nechal zavolat.
   O poslovi věděli všichni a kdo to byl, věděli určitě také, o tom jsem nepochyboval. Jen Jakub sebou vrtěl na židli a určitě se mu v hlavě honilo, jaký trest jsem si pro něj za laškování s Markétou přichystal. Neměl jsem však důvod.
   Markétka sice u mne občas strávila noc a milovali jsme se spolu, měl jsem ji rád, ale trochu jinak, než by chtěla ona. Její otec byl náš starý přítel a s Markétou jsem na hradě vyrůstal. Ale neměl jsem sebemenší pomyšlení na život po boku ženy. Markétě jsem hned zpočátku řekl, že jsme přátelé a nic víc. Ona se sice tvářila, že tomu rozumí, ale z jejího chování a občasných narážek jsem pochopil, že si stejně myslí na víc. Nevymlouval jsem jí to.
   „Jistě všichni víte, koho jsem tu dnes ráno měl. Posel Oldřicha z Hradce sem nejezdí každý den.
   Pán z Hradce mne žádá, abych se dostavil co nejdříve na jeho hrad, že se mnou potřebuje mluvit. O čem a proč, to mi posel nesdělil, ale naznačil, že to má souvislost s nedávnou návštěvou Záviše z Falkenštejna na Hradci. Takže se mohu jen dohadovat, o co jde,“ nastínil jsem svým druhům, co si o celé věci myslím, a notně jsem si přihnul z poháru horké medoviny.
   „Nevím, jestli to s tím souvisí,“ promluvil Ctibor. Na svůj věk měl stále jasný a silný hlas a bystrý zrak. „Zaslechl jsem nedávno něco o tom, že Záviš objíždí panstvo v Čechách.“
   „Všechno panstvo, nebo jen Vítkovce a spřátelené rody?“ zeptal se Morous.
   „Nevím,“ pokrčil rameny Ctibor. „Jen jsem něco zaslechl od kupců, co tudy nedávno projížděli.“
   „Třeba už má dost královny Kunhuty a snaží se ohlédnout někde jinde,“ zasmál se hlučně Jakub, posílený už mnoha doušky medoviny.
   „Pan Záviš z Falkenštejna se nemusí olizovat nad každou sukní, která mu vběhne do náruče, ten si může vybírat,“ zpražil jsem Jakuba přísným pohledem.
   Ten se nezmohl ani na jediné slovo. Bylo mu jasné, že jsem ráno na nádvoří vše viděl, a taky si uvědomil, že si svojí poznámkou naběhl. Nechtěl jsem ho však více trápit, i když jsem neměl rád, když se čeleď otírala o panstvo. Raději jsem nasadil zase přátelský výraz ve tváři.
   „Nevím, o co jde, ale slíbil jsem panu Oldřichovi po jeho poslovi, že do tří dnů na Hradec dorazím.“
   Když jsem znovu upil medoviny a trochu zapřemýšlel, otočil jsem se na Ctibora.
   „Ty, můj starý příteli zůstaneš zde na Louzku. Odevzdávám do tvých rukou po dobu své nepřítomnosti hrad, jeho bezpečí a bezpečí všech jeho obyvatel. Ty Morousi,“ ohlédl jsem se na velitele svých zbrojnošů, „ty vezmi Jakuba Palici, vyber ještě další dva muže a zítra ráno za svítání ať jste všichni čtyři připraveni vyrazit. Na Hradec to sice není daleko a stačilo by vyrazit až pozítří, ale cestou se ještě zastavíme u mého bratra na Sokolčí.“
   „Rozumím pane,“ přikývl Morous.
   „A ne aby vás zase napadlo vyvolávat nějaké půtky s čeledí mého bratra. Víte, že minule to málem nedopadlo dobře a přišli jsme o Janka,“ zvýšil jsem hlas a přitom se podíval na Jakuba.
   On věděl proč. Při poslední návštěvě na Sokolčí se opil a vyvolal rvačku s ozbrojenou čeledí mého bratra. Přitom těžce poranili našeho Janka, který dodnes napadal na levou nohu. Možná, že nebylo zrovna moudré brát Jakuba s sebou, ale jeho síla a zkušenosti v boji mi mohly být cestou velmi užitečné. Navíc to byl druh, kterého jsem s sebou bral skoro všude.
   „Rozumím pane,“ povzdechl si Jakub, který dnes musel mít pocit, že se na něj valí jedna má nevole za druhou. Nebylo tomu však tak. To, co bylo s Markétou, mi nevadilo, vlastně to ani nic nebylo, a tu rvačku na Sokolčí jsem mu už dávno odpustil. Měl jsem Jakuba rád a rád jsem ho měl na svých výpravách vedle sebe. Stejně jako Morouse.

---