VÝSADEK-17

Trojice mužů chvíli užasle na hajného hleděla, načež se jako první z překvapení vzpamatoval major Marcel Degail.
„Co se nám to snažíte namluvit! Slyšel jsem, že včera byl u vás v hájovně na návštěvě jistý německý důstojník!“
„Jste dobře informovaný. Ano, včera tu byl vopravdu major Schulc. A sám by se velmi divil, kdyby věděl, že ty hledaný parašutisty má přímo pod nohama,“ odpověděl hajný.
„My se tedy budeme taky divit, jestli naši kamarádi tam budou,“ řekl Jean Anyz.
„A jestli ne. Tak se budete divit vy!“ mínil Degail.
„Můžete se hned přesvědčit, že mluvím pravdu,“ pronesl klidným hlasem hajný a ukázal na hájovnu, ke které vykročil.
„Martelle, vy zůstaňte zatím tady venku,“ řekl major a spolu Anyzem následoval hajného do zahrady hájovny. Sotva udělali několik kroků ozval se rychle přibližující se hluk automobilu.
„Někdo jsem jede!“ varoval je okamžitě Alain Martell, který přes lesní porost zahlédl jedoucí vozidlo. A hned poté se ukryl v houštině.
„Skryjte se!“ vyhrkl Degail na Anyze, přičemž se přikrčen rychlými přískoky rozeběhl ke skupině okrasných keřů, v niž se vzápětí ukryl. Anyz současně proběhl kolem stěny hájovny a zůstal v podřepu za jejím rohem. To už po polní cestě dojelo před hájovnu vozidlo s dvěma muži. Vedle vojáka, který řídil seděl německý důstojník.
„Budu vás mít stále na mušce!“ řekl major hajnému, který kolem keřů šel k dřevěnému plotu.
„Zdravím vás pane majore!“ oslovil hajný německého důstojníka, který vystoupil z auta.
„Já vás taky zdravím. Asi vám moji muži v lese plaší zvěř, že,“ pronesl major.
„S tím si nedělejte starosti. Hlavně, aby jste našli ty parašutisty.“
„Dřív nebo pozdějc je najdeme. Ale nemyslím si, že by se zrovna skrývali někde tady,“ mínil major Schulc a přitom se zadíval do zahrady.
„Hezky se vo to všechno, co máte na zahradě staráte. V Bavorsku odkud pocházím máme s manželkou taky u domku zahradu,“ pronesl a vkročil zamyšleně do zahrady.
„To jste mi říkal,“ pronesl hajný, jemuž přeběhl mráz po zádech.
„Přesně takový keříky, co jsou támhle taky máme na zahradě,“ mínil major a vykročil k nim. Hajnému ztuhla krev v žilách, přičemž zbledl v obličeji.
„Za hájovnou mám hezčí keře,“ vysoukal hajný ze sebe, ale důstojník šel dál.
„V takovýhle barvě jsou nejkrásnější,“ mínil Schulc, když tu náhle se prudce předním vztyčila postava. Poté pocítil tvrdý úder pěstí, načež byl sražen k zemi a ztratil vědomí. Voják v automobilu hned vyskočil ven, přičemž vytáhl z pouzdra pistoli, ale vzápětí se na něho ze zadu vrhl Martell. I on byl povalen na zem a zároveň se ozvalo sotva slyšitelné křupnutí.
„Je kaput,“ řekl vzápětí Martell.
„To by se z toho jeden vopupínkoval,“ ozval se Anyz, který rychlými kroky došel k plotu.
„Proboha! To se nemělo stát,“ vyhrkl zděšeně hajný.
„Klid. Vodneste voba do auta a zajeďte s nimi za támhlety houštiny,“ rozkázal Degail a pak hajnému řekl: „Tak, a je na čase pozdravit se s našimi kamarády.“
Hajný poté odemkl dveře do hájovny, a když vstoupili do místnosti došel k velké skříni. Odhrnul pár šatů na ramínkách a poté krátce třikrát zabušil na zadní stěnu skříně. Tu poté dlaněmi odsunul do strany. Major se zadíval na petrolejovým světlem osvětlenou místnost, do niž vedl žebřík. Pak rozpoznal tři postavy.
„Zdravím vás. Jsme opět všichni pohromadě,“ pronesl nahlas.
KONEC SEDMNÁCTÉ ČÁSTI