Zapomínání

Zapomínání je něco, co se týká každého z nás.Mezi námi není nikdo, kdo by mohl s čistým svědomím říct, že nikdy nic nezapomněl.Zapomenout se dá spousta věcí, ať už jde o klíče, mobilní telefon, telefonní číslo nebo třeba nějaké datum.

      A zrovna zapomínání dat může být velmi zrádné.Byť v tom ve většině případů zřejmě není žádný úmysl, stává se to poměrně často a může to bohužel i dost ublížit.Každý, kdo tvrdí, že nemá rád svoje narozeniny, nebo říká, že je nerad slaví , lže.Chápu, že je asi věk, kdy už si to, že jsme zase o rok starší, moc rádi nepřipomínáme, ale přece jen… jsou to naše narozeniny a je to aspoň důvod, proč se sejít se starými přáteli při nějaké příjemnější události než je sraz třídy 50 let po maturitě.Myslím, že  snad každého zamrzí, byť jen trošičku, když na nás někdo zapomene a dodatečné omluvy, gratulace a dárky onu malinkatou jizvičku na duši nezalepí.

      Zapomínat člověk může i záměrně.Tímto „postižení„ trpí podle mého názoru hlavně žáci druhého stupně základních škol.A myslím, že původce nemoci je snad všem známý.Je to ta nepopulární knížečka mapující naše studijní výkony.Otřepaná fráze, kdo je bez viny, ať hodí kamenem, zde padá na úrodnou půdu, jelikož velká červená čtverka zářící uprostřed stránky může šeredně zkomplikovat například velké plány na víkend.Ale nemusí to být pravidlem.I čtverka může být úspěchem.Tím ovšem neříkám, že všechna zapomenutí a následné omluvy jsou pouze bohapusté nesmysly.Pes opravdu mohl dostat chuť na malou svačinku v podobě naší žákovské knížky a to navíc zrovna v době, kdy se nám jen zcela výjimečně nepovedla nějaká ta písemná práce.Co na tom, že rodiče se to téměř ve všech přídech nakonec dozví?Akutní nebezpečí je zažehnáno.

      Zapomenutí sešitu je poměrně neškodná věc.Existují ale i situace, kde zapomenutí může stát někoho život.Představte si třeba, že jdete do okresní nemocnice na nějaký zdánlivě banální plánovaný úkon.Lékař zapomene na třináctou svorku a neštěstí je na světě.Pro mě osobně je však zarážející, že zapomenutá svorka v dutině břišní, která je podle mého názoru poměrně velká, vzhledem k tomu, co všechno v ní je uloženo,  nejspíš způsobí člověku řadu velkých problémů, ale když vám rodiče „zapomenou“ hřebík v hlavě můžete v klidu žít, dokud vás nezačne hlava bolet a nezjistíte, čím to je.

      Pokud jste sledovali televizní noviny z 16.5.2004 jistě jste zaslechli i zprávu o řádění fanoušků Baníku Ostrava při utkání se sousední Opavou.Na opavském stadionu napáchali škodu za 300 000 korun a 8 policistů skončilo v nemocnici.Toho je podle mě jasnou ukázkou zvláštního druhu zapomínání, a to na dobré vychování.Bohužel to však není ojedinělý případ.Je smutné, že u nás, kde je průměrná návštěvnost prvoligových utkání kolem 5 000, nemůže jit v neděli na fotbal celá rodina včetně dětí, aniž by se o sebe musela bát.Do Evropské unie jsme již vstoupili, ale i v tomto směru se máme čemu učit a co dohánět.Ve vyspělých západních zemích je každé fotbalové utkání svátkem a s vlastní rodinou bych tam beze strachu šla, i když návštěvnost například na šlágru kola německé ligy je přes 80 000 diváků.

      Z fyziologického hlediska je zapomínání přirozeným procesem, který se projevuje u každého v jiné míře.Někoho skleróza již dohnala a jiného to teprve čeká.V každém případě je k nám příroda velkorysá.Milostivě nám dává zapomenout na propásnuté narozeniny, výročí a svátky a na různé křivdy, které na nás byly během života spáchány…