Rozhovor se svým vlastním Já

Mohu se tě na něco zeptat? *Samozřejmě, co se děje? Nikdy jsi se mě neptal jestli můžeš. Jsi přeci moje vnitřní Já. Nikdy nezklameš, neopustíš mě, čelíš se mnou překážkám a nástrahám života, neutečeš ve chvíli, kdy tě nejvíce potřebuji. I když mě kolikrát hryžeš ve svědomí. Bojíš se smrti? *Nevím, asi ano. Je to složitá otázka. A co ty? Ne já vůbec. Pocházím totiž z tebe, z tvého nitra, z míst které si člověk nedovede vůbec vysvětlit. Žiji v tobě, rostu, rozvíjím se jako ty. Nikdy ale nepochopíš proč tu jsem a na co, nebo kde jsem se zde vzal, či kdo mě stvořil. *Asi je to dáno lidským mozkem. Tím že přemýšlí. Vzniká v něm potřeba s někým mluvit, někomu se vypovídat. A v té chvíli přicházíš ty. S dobrou, nebo špatnou radou, výhrůžkami, nebo vyčítáním. Nevím, asi. Ale můj strach ze smrti neexistuje. Buďto odejdu do míst, kde budu žít na vždy, nebo se převtělím do někoho, nebo něčeho jiného. Či tak jak jsem se v tobě objevil, tak stejně jako ty zmizím a rozplynu se, jako kdybych nikdy neexistoval. Ty to budeš mít lepší. Lidé budou plakat, rmoutit se, bude jim smutno.Uloží tě do rakve a pohřbí. Zbude po tobě vzpomínka v srdcích tvých blízkých. Ale po mně nezbude nic. Rozplynu se ve vzduchu a nikdo po mě ani nevzdechne. *Ano, ale to je přeci tím, že v podstatě neexistuješ. Znám tě pouze já. Odejdeme spolu. Na druhou stranu buď rád, že tě nikdo nezná, protože život dokáže být velmi tvrdý. Na první pohled je nádherný a nejkrásnější co ti mohla matka dát. Užíváš si spousty legrace, příjemných chvil, radostné práce, ale i odpočinku a vše je skvělé. Za svůj život se zažít spousty krásných chvil. Láska, přátelství, úspěch, jídlo, alkohol, sex, dovolená, prázdniny, výlety, atak podobně. Počkej, počkej! Na vše se ale dá podívat i z druhé stránky. Z pohledu mého. Tvého já. Té odpovědnější části tvého těla. Po lásce většinou přijde rozchod a když ne, tak svatba (?!) S nejlepšího přítele se může stát během noci největší nepřítel. Po úspěchu přichází většinou pád dolu. Z práce tě mohou vyhodit a nebo práce popeláře taky není nic moc i když bývá velmi dobře placená. Na jídlo musí být peníze, spousty peněz. Otrava alkoholem taky není zrovna příjemná. V sexu se toho může přihodit více, ale základem je třeba kočárek, nebo virus HIV. Na dovolenou se jezdí většinou pouze s cestovní kanceláří, která mívá označení: „Možná se už nevrátíš.“ Prázdniny před reparátem také nejsou zrovna bombou. Víkendy jsou fajn, ale můžeš o nich zkazit skoro vše. Vysvobozením bude asi opravdu jen ta smrt. *Tak dost, nechej toho, to není pravda. Je vidět, že žiješ opravdu pouze uvnitř člověka. Jinak bys nedělal takové katastrofické závěry i když uznávám, něco na tom snad i bude. Ano, může se to stát, ale kdyby se podobné věci neděly, byl by celý život nudný, monotóní a stereotypní a každý člověk by se na smrt spíše těšil, aby upustil už konečně od toho denního stereotypu. Ha, ha. Nenamlouvej si něco, co není pravda. Sám tomu nevěříš. Přiznej si sám že to tak je. Lidé jsou smolaři. Na co sáhnou to slzí. Vše zničí každému jen ublíží. Nemilosrdně zlikvidují vše co planeta země vytvořila a je jim to celkem jedno. Jen aby sami měli pěkně plné pupky a mastnota od zteplalého zvířecího sádla jim ztékala z pusy po bradě a ukapávala na zem. Lidé se zahltí svou chamtivostí a sobectvím. Nechtěl bych být ve vaší kůži ani na okamžik. Stačí mi vás všechny pozorovat ze vnitř z nitra těla a už vidím, co jste vlastně zač. Opravdu jediné čeho se můžete opravdu bát je smrt. Ale tou stejně spousta lidí stále pohrdá a neustále se jí směje. *Omyl. Každý se bojí smrti. Ale řekni mi kdo je o tom dnes ochoten mluvit, nebo se nad ní zamýšlet. Je to, to poslední co dnešního člověka trápí. Naše doba je posedlá mládím, krásou, zdravím, energií, výbuchy, zkraty, ale také deodoranty, nejlepšími prášky na praní, žvýkačkami a vtíravými, nesmyslnými reklamami, které stejně pouze propagují výrobky, které nikdy nemohou na tolik stoprocentně zajistit účinek, jak je v reklamě ukazováno. Smrt, ale patřila k životu. A lidé se sní museli vyrovnat. Ať již pomocí náboženské výry ve věčné a posmrtné životy, či odchody do různých lovišť všeho druhu. Ale co dnes? Na konci dvacátého století se o smrti příliš neuvažuje. Každý si myslí, že se ho netýká, že se mu nějakým způsobem vyhne. *To máš pravdu. Ale ve světě, kde nemyslí nikdo na nikoho a na ničem nikomu nezáleží, jen těžko může přít v úvahu něco jako smrt. Pokud se ovšem netýká jeho sama. Dříve se ke smrti shlíželo jinak. U umírajícího se sedělo, drželo jej za ruku, hladilo ho po vlasech a po tváři, až vydechl svůj vzduch z plic a vlahý dech naposledy a věděl, že umírající si je vědom toho, že neodchází sám. Věděl, že při něm někdo sedí a je sním. Poté se oblékl do nejlepších šatů a byl pohřben do rodinného hrobu, nebo hrobky. A dnes? Umírání v nemocnici, za asistence nevlídného personálu, čekajícím až dotyčný konečně zemře, aby si mohli konečně zajít na kávu do na chodbě stojícího automatu na různé druhy nápojů. A při představě krematoria ve kterém ležím a nademnou stojí oplzlý důchodce, který se vyžívá v pálení mrtvol, mi běhá mráz po zádech. Nebreč! Sami jste si to tak vymysleli. Tak nebreč! Chtěli jste mít pevnou ruku vždy a nadevším co bylo. A to co ještě nemáte, potom se pídíte den, za dnem, dokud to nedostanete, neprozkoumáte, neprověříte, nepředěláte, nebo nezničíte. Snažíte se ze všeho čerpat energii, dokud to nepadne vyčerpáním na zem, nebo Vám k nohám. Ale Vy to nevidíte, snažíte se jít jen za svou mocí. Ale země se pomalu obrací proti Vám a věřte, nebude lehké ji zkrotit.

---