Náměstí

Den s nocí se prolíná a já mám strach,
že láska vždy začíná u nástrah,
že co den dělá krásné, noc pokazí,
že šero skryje důkazy.

Přesto zůstanu na tom náměstí,
až tma zakryje mé pohnutí.
Ač vím, že dobrého nic nevěstí,
počkám, zda odejít mne donutí.

Svítá a den mne obchází,
jako by váhal, zda jsem mu věrná,
a pak se rychle odvrací.

Dál noc jen v životě mě provází,
má duše od ní je teď černá.
Vida, jak člověk snadno obrací...


Ještě se rozednívá

---