Můj svět

 

 

 

Jdu zase tichem a to přitom krásně zní,

je to tak bolestné a strašně nevšední.

Brodím se louží, chci zase umět psát,

ve verším Vám lásku i bolest umět dát.

 

 

Všechno kouzelné se děje ve sklepe,

tam jsem nechala svá slova,

nebo snad své srdce,nevím.

Něco mi brání se tam vrátit.

Třeba si to něco myslí, že už snad nemám nikoho,

pro koho bych měla zůstat vnitřně hluboká.

Ale copak nemůžu být stejně hluboká a duševně krásná jen tak pro sebe?

Byl by to hřích se obdivovat?

Miluji piano.

Skáču pomyslně z jedné klávesnice na druhou,

mazlím se s tóny,hladím zvuky,

miluji se s nima vášnivě,něžně, bolestně,až pláču, až krvácím.

Neumím hrát na klavír.

Nikdy jsem to opravdově nedokázala a přesto mi tolikrát připadlo,

že právě já bych to měla umět,když to tak dokážu cítit,tak moc cítit, až příliš v sobě.

Proniká to mnou,vzteká se to,háže pohyby  a tančí.

Taky to mlčí a křičí a připadá mi v tu chvíli,že to tak musí zůstat napořád,

že  jen tak je to správně………

 

 

Jdu zase tichem a to se na chvíli směje,

a čiší mi záře z očí,až mám trochu strach,

bojím se lidí, že štěstí seberou mi

a z nenávisti, pak ze mě bude vrah.

 

 

Bojím se lidí, že v nich už není krása,

že hnus a špína je všechny pohltí,

za tyhle názory už pro mě není spása

a svět mě zabije a to mě znechutí.

 

---