lehká duha

kameny z oblaků snáší se k zemi

svět plný zázraků, chce se mi spát

jen klíčem otočit

s mraky si hrát

sleduji bedlivě rozkročenou duhu

jak boží ruka napíná stuhu

až na konečnou stanici po růžové dráze

je levná jak štětka však vypadá draze

a je jí - jak jinak než - blaze

tak budí ve mně pousmání

kousnutí do rtů to potvrdí

ten úsměv pln příslibů ráno tě probudí

tak nemysli na city

výčitky kazí chvíli

tu poslední

dokud jsme nazí

až okno se otevře a noční vzduch nás pohltí

tak zbyde jen vteřina

bez hnutí

stát budem a dívat se do dáli

sami

tohleto dělaj snad jen lehký dámy

a já kouzelným proutkem mávnu ti

už naposledy a ty se otočíš a řekneš jen

čau a tedy ...

co? Z teček se vytvoří pokroucený otazník

nějaký to obrácený es

a já pak pochopím že to co je teď

není dnes

ani zítra ani za rok

už nikdy víc - můžu křičet, brečet, klít

- však co říct?

tak teda nazdar, bylo to moc krásný

jedenkrát, navždy

je mi to jasný...