Jednou a provždy

Taková fantasy povídka. Možná trochu dlouhá. Budu rád za každou kritiku, negativní či pozitivní.

Bitva byla v plném proudu. Útok karnmerské jízdy se znovu a znovu rozbíjel o linie firnirských vojáků. Bitva byla zdánlivě vyrovnaná, na firnirské vojsko však čekalo nemilé překvapení. Po dvojím zatroubení karnmerského rohu se ze skrytu Dernských vrchů vyřítila druhá jízdní vévody Sirricka a vpadla firnirským do zad. Útok takové přesily a navíc ze dvou stran nemohli firnirští vydržet. Černí jezdci se probíjeli hlouběji a hlouběji do jejich řad. Výsledek bitvy byl už jasný.

 

Z Orlího vrchu, nejvyššího místa Dernských vrchů vše sledoval Arnis, student Magické univerzity, a Dwaeren, jeho učitel.

„Už mě nebaví sledovat ta věčná karnmerská vítězství! Jsou to hnusní uzurpátoři a navíc válčí nečestně. Myslím, že tentokrát trochu vyrovnám poměr sil,“ prohlásil odhodlaně Arnis.

„To byl doufám jen hloupý žert,“ opáčil Dwaeren s mírným zděšením ve tváři.

„Ne, nebyl. Tentokrát nezvítězí tak snadno. Už zabili dost nevinných lidí. Drancují vesnice a jejich jízda ničí pole. A to vše jen tak, bez důvodu. Už dost.“

„Ty ses zbláznil, že? Opravdu chceš porušit Kodex? Možná si neuvědomuješ závažnost věci, ale já ano a říkám ti: nedovolím ti zahodit tvůj talent  pro takovou pitomost!“ obořil se na Arnise Dwaeren.

„Proč bych měl zahodit svůj talent? Myslíš, že se bojím Rady a toho jejich Kodexu? Mýlíš se. Jsem svobodný člověk a nenechám se omezovat. Firnir je má rodná země, a proto ji teď budu bránit!“

V Arnisových očích se zablesklo. Vztáhl ruce v mocném gestu, ale Dwaeren ho srazil k zemi.

„Ty jsi opravdu blázen! Uklidni se! Mysli! Proč se asi mágové nemíchají do válek? Co myslíš? Dovedeš si vůbec představit, jak by svět vypadal po válce mágů? Začni se laskavě ovládat, nebo tě budu muset znehybnit a přenést do Věže!“

„Já...omlouvám se, mistře. Bylo to neuvážené. Nechal jsem se zaslepit emocemi. Byla to moje chyba,“ omlouval se Arnis.

„Měl by ses lépe ovládat, Arnisi. Válčení už dávno není o cti, tak se neoháněj s nečestností útoku ze zálohy. A hlavně nezapomínej, že magii můžeš použít, až když se dostaneš doprostřed bitvy a půjde ti o život.“

„Já vím, mistře, znám Kodex.“

„Dobře. Teď dokončíme úkol a vrátíme se na univerzitu,“ uzavřel Dwaeren diskusi.

 

Bitva skončila. Firnirské vojsko bylo rozprášeno. Černí jezdci pobili poslední prchající. Nikdy nebrali zajatce. Firnir byl poražen, jako už mnoho zemí před ním.

 

„Tentokrát jsem měl co dělat. Málem zaútočil na karnmerskou jízdu. Chtěl seslat velice ničivé kouzlo. Nevím, kde k němu přišel, ale ode mě ho nezná. Přestává mě poslouchat, velmistře,“ stěžoval si Dwaeren velmistru Ygnisovi po návratu do univerzity.

„To není vůbec dobré. Musíme si dát pozor. Hlavně ho kroť právě v takových situacích. Nesmí spontánně kouzlit. A už vůbec ne silná kouzla. Mohl by přijít na to, jak velké má schopnosti a to by bylo velice nemilé. Stačil by pak jediný pravdivý střípek o smrti jeho otce a dost by nás zaplatilo cenu nejvyšší.“

„Vím, velmistře. Říkáte mi to pokaždé.“

„Ano, to říkám. Doufám, že jsi díky tomu pochopil, jak moc je to důležité.“

„Samozřejmě. Až moc dobře si uvědomuji následky mého případného selhání. Vzhledem k mému podílu na smrti jeho otce...“

„To jsem rád. Zdá se, že je to pro tebe dostatečná motivace. Říkáš, že nás přestává poslouchat? Jeho otec začal taky takhle. Jedno odmlouvání sem, jedno zakázané kouzlo tam, a najednou nás bylo potřeba deset, abychom ho alespoň spoutali, nemluvě o jeho poslední magické bitvě, kdy zabil pět z Rady.“

„Ano, to si pamatuji velice dobře,“ přisvědčil Dwaeren a dotkl se své levé tváře. Na chvíli se zachvělo iluzorní kouzlo, kterým měl zamaskovanou spáleninu hyzdící půlku jeho obličeje.

Ygnis si toho všiml. „Pořád to bolí?“ zeptal se spíše z principu, než že by ho to nějak zajímalo.

„Už to není tak strašné, ale do smrti se toho nezbavím. Nechme to být. Co s Arnisem?“

„Nenápadně ho uč bát se silné magie. Nesmí nikdy naplno využít své schopnosti. Musí se bát v plném rozsahu nasát energii. To je zatím to jediné, co můžeme dělat. Ale neomezuj ho příliš. Musí být schopen kouzlit. V budoucnu se nám bude určitě hodit. Kdybychom ho nepotřebovali, bylo by jednodušší ho zabít. Čímž se dostávám asi k tomu nejpodstatnějšímu: jestli by měl být opravdu problém, zab ho. Nesmí utéct. Kdyby ho dostali do rukou Ochránci, následky by byly katastrofální.“

„Rozumím, velmistře.“

 

Když se Ygnis přenesl do nejvyššího patra Věže, ostatní už čekali.

„Co vás zdrželo, Ygnisi?“ zeptala se jedna ze zahalených postav.

„Zase Arnis. Dnes málem zaútočil na karnmerské vojsko.“

„Proč to?“

„Zabírali Firnir a on od tam pochází. Nechal se unést emocemi. Vlastenectví, takový přežitek...“ odpověděl s pohrdáním v hlase Ygnis.

„Zajímavé...“

„A nebezpečné,“ přidala se do rozhovoru další zahalená postava. „Jestli nám přeroste přes hlavu, máme velice vážný problém.“

„Myslíte, že to nevím?“ řekl nevrle Ygnis.

„Problém, problém, všichni mluví o problému,“ promluvil mág, který obvykle celou poradu promlčel. „Žádný problém. Katastrofa! Ten chlapec se zdá být silnější než jeho otec. Nesmíme ho za žádnou cenu pustit z dohledu. Já osobně bych tedy navrhoval smrt, ale to se některým nehodí...“ pokračoval.

„Přesně tak, nehodí,“ spražil ho Arcimág. I když byly úřadu Arcimága před dvěma sty lety odebrány mnohé pravomoci, stále to byl nejvyšší představitel Univerzity a jako takovému mu podléhala i Rada. Nikdo si nedovolil mu odporovat. Hádka tedy skončila dříve než začala.

„Ten chlapec je vaše záležitost, Ygnisi. Postup je na vás. Myslím, že jste dostatečně inteligentní,“ pokračoval první mluvčí.

„O mě nejde, já bych věděl. Ale Dwaeren začíná být v koncích,“ odpověděl Ygnis.

„Pak ať se rychle vzpamatuje, nebo ho prostě nahraďte.“

„Morrene, sám moc dobře víte, že Dwaeren je pro tento úkol nejvhodnější mistr.“

„Zajisté, nicméně pokud nezvládá toho chlapce krotit, bude muset být vyměněn. A to brzy. Tedy navrhuji poslat je opět na hodnocení válečné situace. Arnis bude opět pokoušen emocemi a Dwaeren ukáže, jak to zvládá.“

„S tím souhlasím,“ přikývl Ygnis.

Postupně odkývaly všechny postavy.

„Pokud to Dwaeren nezvládne, bude nahra- Počkat! Někdo tu je! Něčí mysl nás poslouchá! Sakra, řekl jsem snad dost jasně, že bezpečnost je především! Tohle si ještě někdo odskáče...“

Mágové se rozešli.

 

Arnisovi se zrovna zdálo o tom, jak ničí karnmerské a vrací se v čele vítězného firnirského vojska domů, když se mu do snu opět vkradla ta podivná tvář. Nebyl to žádný démon, vypadal docela normálně, ale Arnise to docela děsilo. V poslední době ho vídal stále častěji, ale nikomu o tom neřekl. Už ho nechtěl znovu vidět. Dost! řekl si. A najednou byl pryč. Ta tvář, co ho už týdny, možná i měsíce trýznila, najednou byla pryč!

V odlehlém sídle daleko od Magické univerzity se postava v plášti v bolestech zhroutila na zem, držíc se za hlavu.

 

Dalšího dne Arnis s Dwaerenem opět sledovali postup karnmerského vojska. Karnmerští obsadili už polovinu Firniru, což se Arnisovi vůbec nezamlouvalo.

„Proč je vlastně nezastavíme? Nevzali si už dost?“ zeptal se Arnis.

„Prostě se do toho nemícháme. Tohle je jejich politika. Mají dost silnou armádu, tak si to můžou dovolit. Kdyby Firnir měl prostředky, dělal by to samé. A nepřesvědčuj mě, že ne. Moc dobře víš, že mám pravdu. Tvůj pohled je zkreslený. Kdybys byl Karnmeran, byl bys teď tak nafouknutý pýchou, že by ses začal vznášet.“

Arnis nemohl než smutně přikývnout.

Odpoledne se na pláni, kterou zrovna sledovali, objevil zničehonic drak.

„Co to...sakra,“ zaklel Dwaeren, když si uvědomil, že ho to má jen odlákat. Ale to už se za Arnisem otevřel portál, ze kterého vystoupila zahalená postava. Než stihl Dwaeren něco udělat, byl znehybněn a Arnise vtáhla postava do portálu. Arnisovi se zatočila hlava a upadl do bezvědomí. Portál se zavřel.

 

Když se Dwaeren vrátil na Univerzitu, Ygnis už čekal. „Tohle selhání tě bude stát hodně, Dwaerene,“ pronesl rozzuřeně.

„Nebyla to má vina,“ bránil se Dwaeren.

„Ne? A čí asi? To je teď jedno. Teď půjdeš před Radu.“

Za takové selhání mohl zaplatit Dwaeren pouze jediným způsobem – svým životem. Rozhodl se tedy riskovat útěk a zajistit si tím alespoň přežití. Ygnis ho ale znal až příliš dobře. Když Dwaeren otevřel portál, Ygnis jej rychle zdeformoval tak, aby průchozího roztrhaly magické síly. Dwaeren vstoupil do portálu.

„Škoda, mohl se dostat do Rady,“ řekl si Ygnis a přenesl se do poradní síně.  

 

Arnis se probral na kamenné podlaze. Před ním stála zahalená postava. „Hmm, ani magicky cestovat tě nenaučili. Zjevně to s tím omezováním mysleli opravdu vážně,“ řekla.

„Co to říkáte? Kde to jsem? Proč jste mě unesl?“

„Dalo by se říci, že jsem tě vysvobodil. Vzhledem k tvé povaze by se tě dříve nebo později museli zbavit. Takže my vlastně můžeš děkovat za záchranu života,“ odpověděla vážně postava.

„Co to blábolíte? Kdo vůbec jste?“

Postava odkryla tvář. Byl to on! Tvář ze sna. „To vy jste mě děsil v mých snech?!“

„Děsil? Já jsem tě pozoroval a hlídal. Chlapče, zapomeň na to, co ti řekli. Všechno byla lež.“

„A to vám mám věřit?“

„Proč by před tebou tajili tvé schopnosti, kdyby něco neskrývali. Něco o tvé minulosti.“

„Jaké schopnosti? Já jsem jen průměrně nadaný student!“ divil se Arnis.

„Průměrně nadaný? Nechtěj mě rozesmát, chlapče. Ty si vůbec neuvědomuješ, co se včera v noci stalo, že ne? Skrze tvůj strach se spustili základní obranné prvky tvého magického já. A věř mi, pobyl jsem si potom notnou chvíli v bezvědomí, na což opravdu nejsem zvyklý.“

„Co to říkáte? Jaké magické já?“

„Víš vůbec, kdo byl tvůj otec?“

„Ne, našli mě jako sirotka. Nikdo neví, kdo je můj otec.“

„Blbost. To oni zabili Arrese Fahringa, tvého otce, jednoho z největších mágů naší doby.“

Arnis jen nevěřícně otevřel pusu.

„Tvůj otec byl nepohodlný. Odmítal se řídit rozhodnutími Rady. Zapletl se se mnou a... mými přáteli. Mnoho mágů z Univerzity zemřelo, než ho uvěznili, a pak jich ještě padlo několik, když ho zabíjeli. Rozhodli se využít tě. Jako loutku. Naučit tě být jejich oddaným služebníkem a až pak ti ukázat všechny tvé síly. Věř mi, vím to. Nepozorovaně jsem poslouchal jejich porady a vyslechl vše,“ pokračoval muž.

„Jak poslouchal? Vždyť Věž je magicky chráněná!“ divil se Arnis.

„Nemám rád vychloubání, ale jestli se v posledních tisíci letech někdo vyrovnal tvému otci, byl jsem to já.“

Arnis nevěděl, čemu má věřit. I když to dávalo smysl a vysvětlovalo mnoho podivností, které dříve nechápal, bylo to příliš šílené. On a syn největšího z mágů, ještě k tomu zachráněn dalším takovým? To nemohla a zároveň musela být pravda. Arnis si vzpomněl na včerejšek, kdy jím na Orlím vrchu proudila magie. Tehdy si to plně neuvědomoval, ale teď už ano. Začínal věřit. Musela to být pravda. „Vy jste znal mého otce?“ zeptal se.

„Ano, byli jsme dobří přátelé. Bohužel jsem mu tenkrát nedokázal pomoci. Proto jsem přísahal, že ochráním alespoň tebe. Teď už ale dost otázek. Běž si odpočinout, jsi zjevně velice vyčerpaný. Zítra začneme s výcvikem.“

„S jakým výcvikem?“

„Musím ti ukázat všechny tvé schopnosti a naučit tě pořádně kouzlit. Ale teď už si běž odpočinout, bude to velice náročné.“

Muž ukázal Arnisovi pokoj. Byl stroze zařízený, Arnis však byl na takové zvyklý z univerzity. „Jak se vůbec jmenujete?“ zeptal se.

„Gelis. Gelis Unter,“ odpověděl Gelis se zamyšleným výrazem. Zjevně už své jméno dlouho nepoužíval.

„Mé jméno předpokládám znáte?“ zeptal se Arnis.

„Samozřejmě, Arnisi.“

„Pak jsme tedy seznámeni, mistře Gelisi.“

„Ne že by mi to vadilo, ale nenazývej mě mistrem. Příliš mi to připomíná univerzitu a byl bych nerad, kdybys to bral stejně. Tady si budeš moci dělat co budeš chtít. Jestli to tak chceš, říkej mi mistře, ale já bych radši byl prostě Gelis“

„Dobře, Gelisi,“ řekl Arnis.

Gelis se usmál. Bylo poznat, že to nedělá často. „Odpočiň si, o večeři se postarám. Časem to budeš umět i ty.“

„Myslíte, že neumím přichystat jídlo?“ divil se Arnis.

„To bezpochyby umíš. Ale já nebudu nic chystat, já ho vyčaruji. S potravinami je to tu trochu horší. Nedaleko je sice vesnice, ale tamní obyvatelé mě nemají příliš v lásce. Nechodí sem, já nechodím tam a všichni jsme spokojení. Nebudu ti zakazovat chodit tam, ale dávej si pozor. Mají tam jednoho šíleného Merrickova kněze, který mě přímo nesnáší. Byl bych nerad, aby využil tvé nezkušenosti a ublížil ti. Nebo tedy přesněji, abys ty neublížil nechtěně jemu, což by mělo nepříjemné následky. Ale to všechno časem poznáš sám. Jak jsem řekl, teď si odpočiň, po večeři běž spát a ráno začneme.“

 

V šest hodin byla na stole večeře. Arnis ještě nikdy neviděl tak skvělé jídlo, natož aby ho ochutnal. „Na to si zvykneš. Časem ti to bude připadat hrozně obyčejné,“ řekl Gelis, který si Arnisova výrazu všiml.

Při večeři nemluvili. Arnis si ještě srovnával věci v hlavě a Gelis zjevně neměl nic na srdci. Když dojedl, odešel Arnis spát. Jakmile usnul, Gelis se začal soustředit na ovlivňování Arnisových snů. Pronikl hluboko do jeho vzpomínek z raného dětství a ve snu mu je ukázal. Arnis spal velice neklidně. Vzpomínky to byly velmi nemilé.

 

Arnis, který byl z Univerzity zvyklý vstávat brzy, byl už v sedm hodin na nohách. Gelis ještě spal, nicméně snídaně se na stole objevila hned, jak Arnis vstoupil do jídelny. Dobře to má zařízené, pomyslel si. Najedl se a začal procházet sídlo. Byl to menší hrádek někde na úpatí hor. Na stěnách visely obrazy, znázorňující různé mágy a také malby krajin. Téměř všichni vyobrazení mágové byli elfové, což Arnise poměrně udivovalo. Starší lid už byl dlouho pryč. Obrazy tedy musely být nesmírně staré a magicky udržované.

Mnoho místností nebylo zařízeno vůbec a většina zbylých pouze stroze. Hosté tu zjevně byli neobvyklí. Z oken bylo vidět dolů, do nížiny. Asi tři míle od hrádku se rozkládala vesnice, všude okolo byla planina. Hrádek měl poměrně vysokou věž, dveře do ní byly ale zamčené. Když se Arnis vracel přes jídelnu, Gelis zrovna snídal. Bylo už k deváté. „Jak můžeš takhle brzo vstávat?“ divil se Gelis.

„Zvyk z Univerzity,“ odpověděl Arnis.

„Pak už chápu, proč jsou dnešní mágové tak slabí,“ řekl Gelis s jistou dávkou humoru. „Omlouvám se za sny, ale musel jsem ti to ukázat,“ pokračoval už vážně.

„To vy?“ divil se Arnis. „Já myslel, že mám nějakou obranu.“

„Já jsem ty sny nevytvářel, pouze jsem ti zpřístupnil zapadlé vzpomínky. Navíc bych se nedal omráčit znovu, tak hloupý nejsem. Postupoval jsem opatrněji. Dnes jsi si navíc neuvědomoval cizí přítomnost. Až budeš zkušenější, bude tvé magické já reagovat na jakékoliv vniknutí jiné mysli. Ale to ještě chvíli potrvá. Nejdřív budeme muset začít se základním výcvikem. Za hodinu se sejdeme v hale a začneme.“

 

„Začneme s meditací,“ řekl Gelis, když přišel, a pokynul Arnisovi, aby se posadil na zem, která byla v hale pokryta kobercem. Arnis se posadil, i když příliš nechápal smysl. Meditovat ho přece učili na Univerzitě. „Jistě se divíš, proč tě chci učit meditovat, když už to umíš. Musím tě ale ujistit, že tě nenaučili meditovat tak, jak je pro tvé schopnosti potřeba. Úplně první věc, kterou musíš zvládnout, je nebát se magie. Naučili tě čerpat sílu pomalu a obezřetně, do kouzel vkládat pouze minimum. To je ta největší blbost, kterou můžou mladému mágovi vtlouct do hlavy. Magie není žádný nepřítel. Neublíží ti. Určitě vám vyprávěli, že už mnoho mágů skončilo svůj život přijetím velkého množství síly?“ Arnis přikývl. „Samozřejmě je to pravda, ale trochu překroucená. Tihle rádoby mágové se totiž snažili vysát sílu z nějakého předmětu nebo velice silného zřídla, na což samozřejmě nestačili. Běžnou meditací si nikdy nemůžeš ublížit. Tvá aura si nikdy nevezme víc, než potřebuje. Naučili tě to špatně a teď se to musíš odnaučit. Začněmež tedy. Ponoř se do slabší meditace. Musíš mě slyšet, sám se to neodnaučíš.“

Arnis zavřel oči, uklidnil svou mysl a začal pomalu čerpat magickou sílu. V první chvíli se lekl, neboť okolní magické pole bylo velice silné. Začal si dávat pozor a čerpal velice opatrně, jak ho učili. „Pomalu přestaň regulovat tok síly,“ slyšel jakoby z dálky. „Neboj se a uvolni se. Nech magii proudit. Neublíží ti.“ Arnis měl ale Dwaerenovy rady příliš zakořeněné. Jen velice pomalu začal uvolňovat mysl. I když mu to Gelis řekl, divil se, že mu magie nic nedělá. Bylo to dokonce příjemné. „Ještě víc se uvolni. Můžeš čerpat, kolik budeš chtít,“ zněl Gelisův hlas z čím dál větší dálky. Arnis se úplně uvolnil. Magie jím projela jako blesk, ale místo strašlivé bolesti, před kterou ho Dwaeren varoval, cítil neuvěřitelnou rozkoš. Nic takového nikdy nezažil. Magie jím proudila, stal se součástí okolní magické aury a čerpal z ní pořád dál a dál. Pak už se přestal kontrolovat úplně. „Sakra!“ zaslechl z obrovské dálky. Najednou ho něco z toku magie vyrvalo a on opět začal normálně vnímat. Vedle něj stál udýchaný Gelis. Koberec okolo byl úplně spálený. „Nečekal jsem, že ti to půjde tak dobře,“ sípal Gelis.

„Co se stalo?“ zeptal se Arnis.

„Úplně jsi se poddal magii a ta z tebe začala sálat. Následky vidíš sám. Stálo mě docela dost sil vytrhnout tě.“

„Ale rozhodně se nesmíš cítit provinile,“ dodal Gelis, když viděl Arnisův omluvný výraz.  „Byla to moje chyba. Špatně jsem tě odhadl. Vlastně jsi mě docela příjemně překvapil.“

Arnis se podíval na koberec. „Z toho si nic nedělej, vykouzlím nový,“ uklidňoval ho Gelis.

„Bylo to neuvěřitelné. Nic takového jsem ještě nezažil,“ popisoval Arnis své prožitky. „Byl to neuvěřitelně krásný pocit.“

„V tom případě vítej mezi skutečnými mágy, chlapče.“

 

Celý zbytek dne cvičil Arnis sebeovládání. Před večeří už byl schopen kontrolovat proud magie při meditaci bez sebemenších potíží.

„Několikrát už jste se zmínil o mém magickém já, ale o ničem takovém jsem ještě nikoho neslyšel mluvit,“ začal Arnis, když usedli k večeři.

„To je tím, že jsi výjimečný. Na Univerzitě vám toho asi dost neřekli, protože některé skutečnosti z dávné historie lidské magie zná jen pár zasvěcených. Když elfové shledali lidi dostatečně vyvinuté pro práci s magií, zkusili je učit. Zjistili ale, že lidé nemají takové vlohy. Mimochodem, to stále platí. I největší lidští mágové se nemohou ani omylem rovnat dávným elfským mágům. Ale pokračujme. Elfové chtěli lidi magii naučit. Byli jsme tehdy takoví jejich malí sourozenci, které je potřeba všemu naučit. Proto se rozhodli vložit do někoho z lidí magické schopnosti skrze neuvěřitelně mocné magické zřídlo. Vybrali deset nejslibnějších lidí, kteří samozřejmě znali riziko. To říkám proto, že už jsem slyšel i takové blbosti, jako že je elfové násilím vystavili smrtelnému proudu magie. Těchto deset lidí bylo s pomocí zřídla Probuzeno. Sedm jich bohužel nepřežilo. Elfové byli rádi, že alespoň tři přežili, a hned je začali učit. To byli První – Ymris Ohnivá, Fargûn Temný a Arcius Velký. Fargûn postupně začal inklinovat k temné magii a začal se učit u velkého elfského nekromanta Gaer-lise. Později Gaer-lise zabil a začal plánovat smrt Ymris a Arcia. Ti se mu ale postavili dřív než byl připraven. Porazili ho ve velkolepé magické bitvě a zničili jeho ostatky, aby nemohl být oživen. O něco později v sobě našli zalíbení a vzali se. Z jejich lásky vzešel nejmocnější z lidských mágů, Illick, zvaný Fahring. Jméno Fahring pak přijali všichni z jeho rodu, tedy i tvůj otec a nyní i ty, Arnisi Fahringu.“

„Arnis Fahring...“ opakoval nevěřícně Arnis. Jméno Fahring bylo dokonce i na Univerzitě známé.

„Ano, to je tvé jméno. Proudí tebou síla Prvních. Prozatím tě pouze chránila. Nyní je čas naučit se ovládat ji.“

 

Arnis byl velice unavený. V noci spal jako zabitý a ráno vstal až v deset hodin.

„Á, s ranním ptáčetem konec?“ uvítal Arnise v jídelně Gelis.

„Včerejšek byl příliš náročný.“

„To bude dnešek taky. A mnoho dalších dnů. Ještě je toho hodně, co se musíš naučit. Včera jsi to zvládl lépe než jsem čekal, takže dnes už můžeme přistoupit ke kouzlení.“

„Mohu opět očekávat úplný rozvrat toho, co jsem se dosud naučil?“

„Ano. Na Univerzitě vás naučili jedinou pořádnou věc: ani nemysli na použití temné nekromancerské magie.“

„Proč? Vždyť nekromancie je velice užitečná.“

„Až tě naučím pořádně kouzlit, začneme probírat historii magie a to včetně té elfské. Pak pochopíš. Ona totiž temná nekromancie a nekromancie nejsou jedno a totéž. Zatím nad tím nepřemýšlej. Po snídani na několik hodin odejdu, takže máš volno. Dělej si co chceš, jenom nechoď do věže. Už jsi zjistil, že je zamčená. Vevnitř je velice nebezpečná věc. Jednou se tam podíváme, ale zatím je to jediná zakázaná místnost v tomto sídle. Rozumíš?“

„Ano, rozumím.“

Po snídani se Gelis teleportoval pryč a Arnis osaměl. Nevěděl, co dělat, začal se tedy opět procházet po hrádku. Když vešel do jedné z nezařízených místností, aby se podíval z okna, ucítil něco zvláštního. Cítil, že někde v blízkém okolí pracuje magie. Chvíli chodil po místnosti a zkoumal ten pocit. Nejsilnější to bylo uprostřed místnosti. Postavil se tedy do kruhu vytvořeného kameny odlišnými od ostatních a soustředil se na své vjemy. Najednou cítil, že kouzlo jím prochází. Místnost se rozmazala a Arnis se ocitl někde úplně jinde. Vydechl úžasem. Všude byly knihy. Donekonečna se táhly police plné knih. Na Univerzitě sice byla největší světová knihovna, ale s tímhle se vůbec nemohla srovnávat. Bylo to neuvěřitelné. Knihy byly psány všemožnými jazyky, z nichž mnoho již bylo zapomenuto. Mnoho znaků viděl Arnis poprvé v životě, přesto s údivem zjistil, že všemu alespoň částečně rozumí. Namátkou vybíral knihy a listoval v nich. Vůbec nevnímal čas. Když zrovna listoval v elfském svazku o teleportační magii, ucítil slabý záchvěv v magickém poli a kousek od něj se objevil Gelis. „Ty mě nepřestáváš udivovat,“ řekl.

„Já se omlouvám, jestli jsem sem neměl chodit.“

„Ne, neomlouvej se. Je to naprosto v pořádku. Zdá se, že začínáš reagovat na všechny magické podněty v okolí. Co to máš? Elfskou knihu? Ty rozumíš tomu, co se tam píše?“

„Ano, ale nechápu, jak je to možné. Rozumím tady všemu, ale mnohé runy jsem v životě neviděl.“

„Zvláštní. O ničem takovém jsem ještě neslyšel. I tvůj otec se musel tyhle jazyky učit a přestože mu to jako mágovi z krve Prvních šlo celkem dobře, strávil nad tím několik let. Velice zvláštní...“ zamyslel se Gelis.

„Co je tohle vůbec za místo?“ přerušil tok Gelisových myšlenek Arnis.

„Prastará knihovna. Nachází se mimo základní sféru a jsou zde uloženy všechny magické knihy z dávných dob. Tuto knihovnu vytvořili elfové, když už běžné místnosti přestávaly stačit.“

„Je to tady neuvěřitelně obrovské. Jak se tady dá něco najít?“

„Touhle sférou prochází jakési vědomí či co, které do určité míry funguje jako knihovník. Jak funguje, to se nikomu nepodařilo zjistit a elfové to odmítli říct. Troufám si říct, že až pochopíme tuhle knihovnu, budeme na jejich úrovni. Teď ti předvedu, jak se tady něco hledá. Dejme tomu, že chci knihu o Altaranském krystalu.“ Gelis zavřel oči a zjevně se na něco soustředil. Najednou se ocitli v jiné části knihovny. Přímo před nimi bylo na polici nejméně dvacet knih o Altaranském krystalu. „Není to těžké. Párkrát sem přijdeš a ono ti to samo vleze do hlavy,“ vysvětloval Gelis. „Ale už dost knížek, toho si užiješ až až. Teď nás čekají základy kouzlení. Ale teď ti ještě musím vysvětlit, jak se odtud dostat. Sem to jde lehce, ale tady není žádný kruh. Samozřejmě se odsud dá dostat běžným planárním cestováním, ale to až někdy jindy. Teď se zkus soustředit na magickou auru této sféry a najdi Knihovníka. Pak mu dej najevo, že chceš odejít, a on tě pošle tam, odkud jsi přišel.“

Arnis se začal soustředit. Ucítil něco zvláštního. Bylo to opravdu jako nějaká bytost. Arnis myslel na odchod a najednou se ocitl opět v prázdné místnosti v hrádku. Připadalo mu, že už to někdy dělal, ale to nebylo možné.

Gelis stál vedle něj. „Teď bychom se asi měli naobědvat. Pak začneme s kouzlením.“

 

Když přišli do jídelny a Gelis začal kouzlit oběd, Arnis si překvapeně uvědomil, že jeho gesta poznává. Připadalo mu, že je prostě zapomněl a teď si na ně vzpomíná. Ale to byl nesmysl, tohle kouzlo ještě nikdy neviděl! Zkusil tedy, zda si kouzlo opravdu pamatuje. Bez větších potíží vytvořil na stole další chod. Gelis se na něj zmateně podíval. „Jak...“

„Netuším. Prostě si to pamatuji. Mě to udivuje možná i víc než vás.“

„Myslím, že lekce v kouzlení nebude až tak potřebná. Bude asi stačit dát ti Velkou knihu kouzel. Nicméně bude potřeba vyzkoušet, jak se ovládáš. Tímhle způsobem bys mohl vykouzlit třeba ze vzteku něco děsivého a to by rozhodně nedopadlo nejlépe.“

„Asi máte pravdu. To kouzlo se mi jen tak objevilo v hlavě a chtělo ven, tak jsem ho pustil.“

„Teď se najíme a pak si zkusíme něco vykouzlit. Večer asi budu muset odejít, tohle musím neprodleně přednést ostatním Ochráncům,“ řekl zamyšleně Gelis.

„Ochráncům? Kdo to je?“

„Sakra, já si na tu pusu nedám pozor! No, tobě to asi z hlavy nevymažu, takže asi takhle: jsem členem společenství mágů, které se stará o talentované jedince a zabývá se historií magie a magií vůbec. Tvůj otec byl také součástí tohoto společenství. Zatím nás ber jako protipól k Radě a Univerzitě, i když dříve jsme s nimi spolupracovali. Časem se dozvíš víc.“

„Ale proč Ochránci? Co a hlavně před čím chráníte?“

„Zatím ne, chlapče. Tohle ti vysvětlím později. Tohle jsou závažné věci, kterými tě zatím nebudu zatěžovat.“

Po obědě odešli do haly.

„Tak dobře. Dokážeš si jen tak vybavit nějaké kouzlo? Cokoliv?“ zeptal se Gelis.

„Ne, jediné, co umím, je vykouzlit jídlo. Když nepočítám to, co mě naučili už dřív.“

„Takže se dívej na mě a zkus to zopakovat.“ Gelis začal gestikulovat a pronesl nějaké zaklínadlo. Uprostřed haly se objevil meč. Visel ve vzduchu a otáčel se dokola. Arnis se soustředil a kouzlo zopakoval. Vedle Gelisova meče se objevil meč nový, zvláštně třpytivý. Gelis vydechl úžasem a vzal Arnisův meč do ruky. „Je magický! Jak je to možné? Vždyť to je neuvěřitelně náročné kouzlo!“ Arnis se jen udiveně díval. „Neuvěřitelně jsem podcenil tvoje schopnosti, chlapče,“ pokračoval Gelis. „Já...budu muset asi odejít hned. O tomhle musí vědět ostatní. Teď mě omluv a hlavně nic nekouzli, mohlo by to mít katastrofální následky.“

Arnis jen kývl hlavou. Gelis otevřel portál a prošel.

Arnisovou hlavou proudily myšlenky. Jak je to možné? Copak nejsem obyčejný syn mága, byť silného? Arnis zakusil nový pocit. Cítil, že se ho Gelis začíná bát. Tak mocný mág a bojí se ho. Arnis měl moc a líbilo se mu to. Teď pochopil, odkud pocházel všechen jeho vzdor, proč se bouřil a oponoval Dwaerenovi. Celou dobu v podvědomí cítil tu sílu, kterou vládne. Jméno Fahring bude známo kvůli němu, ne kvůli jeho předkům. Jak sladký pocit... Ne! Z toho mála, co se naučil o historii magie na Univerzitě, pochopil, že arogance a pýcha jsou nejrychlejší cesta k temné magii. To se nesmí stát. Začal chápat, proč musel Gelis odejít - šel je varovat. Jsem nebezpečný, pomyslel si Arnis.

Ponořen do svých myšlenek se Arnis začal procházet. Najednou ho z myšlenek vytrhlo působení nějakého silného magického pole. Stál před dveřmi do věže. Chtěl se otočit a odejít, ale neudělal to. Cítil nutkání otevřít dveře a jít nahoru. Začal bojovat sám se sebou.

 

Gelis vstoupil do Velké síně. O nepatrnou chvíli později se objevil i zbytek rady Ochránců. Jako obvykle byli všichni čtyři zahalení. Gelis na podobné nesmysly zrovna neměl náladu. Stejně se všichni znali a vetřelec se sem dostat nemohl.

„Co se děje, velmistře?“ zeptala se jedna ze zahalených postav.

„Jde o Arnise. Neuvěřitelně jsem podcenil jeho schopnosti. Nějak si pamatuje všechna kouzla, rozumí starým písmům, reaguje na magické podněty. Je neuvěřitelně silný,“ odpověděl Gelis.

„Říkal jsem, že přichází čas Proroctví,“ řekla další postava.

„Ano. Mnoho věcí na to ukazuje,“ souhlasil Gelis. „Ale zvládneme se ubránit? Bojím se, že ne. Temnou magii se nám ani za tisíc let nepodařilo vymýtit. Jako Ochránci jsme selhali.“

„Vina neleží jen na nás. Za dost můžeme ‘poděkovat’ mágům z Univerzity. Většina nových nekromantů byla právě z Univer-“

„Otevřel dveře!“ vykřikl najednou Gelis. „Musím okamžitě zpátky. Sledujte mě a kdyby něco, zasáhněte.“ Gelis otevřel portál a zmizel. Postavy v kápích vyvolaly uprostřed místnosti kouli, ve které pozorovaly, co se děje.

 

Když se Arnisovi podařilo zlomit magický zámek dveří do věže, utrpěl menší šok. Síla zámku byla obrovská. Když se vzpamatoval, ucítil nový proud magie. Gelis se vrací, pomyslel si. Ještě stále váhal, zda má jít nahoru. Prošel dveřmi a zjistil, že nahoru nevedou žádné schody. Před dveřmi vyšel z portálu Gelis. „Proč jsi otevřel ty dveře?! Nesmíš nahoru!“ vykřikl.

„Něco mě tam táhne,“ opáčil Arnis. Soustředil se na magické pole a hledal ten proud, který působí jako portál. Nevěděl, proč má takové schopnosti, ale rozhodně to neznamenalo, že by je nepoužíval. Našel ten proud. „Uvidíme se nahoře,“ řekl a zmizel.

Gelis vběhl do věže a začal se soustředit na aktivaci portálu. Trvalo mu to o poznání déle než Arnisovi, ale nakonec se přenesl také.

 

Arnis se objevil v místnosti na vrcholu věže. Její vnitřní rozměry byly zjevně o hodně větší než vnější, neboť stál v obrovské hale. Na stěnách zeleně planuly magické pochodně. Celá hala byla potemnělá. Uprostřed byl jakýsi podstavec, ze kterého sálala magická energie. Nad ním se vznášela a rotovala hůl. Pojď,ozvalo se Arnisovi v hlavě. Přišel blíž a hůl si začal prohlížet. Byla z jakéhosi zvláštního kovu. Na konci vybíhala do pěti prstů a tvořila tak jakousi podobu ruky. Do dlaně této ruky zjevně něco patřilo, neboť prsty byly napůl ohnuté, jakoby něco držely. Vezmi si mě. Patřím ti. Arnis natáhl pro hůl ruku.

„Ne!!“ vykřikl Gelis, který se zrovna v místnosti objevil. Arnis stáhl ruku, ale cítil, že to není správně. Měl si tu hůl vzít. Cítil to. „Nech tu hůl na místě,“ přikázal mu Gelis.

„Proč?“

Vezmi si mě.

„Nech tu hůl a pojď sem. Prosím.“ Gelis začínal být zoufalý.

„Proč?“

Jsem tvá.

Gelis už to nemohl dál riskovat. Seslal znehybňující kouzlo. Arnis ale zareagoval a kouzlo odrazil. Gelis odraženému kouzlu jen tak tak odolal.

Nenech si poroučet. Vezmi si mě. Jsem jen tvá. Jen tvá!

Arnis se jen díval, jak se jeho ruka natahuje a uchopuje hůl. Když se jeho prsty dotkly hole, projel jím výboj magické energie. V té holi musela být ukrytá neuvěřitelná síla. Cítil jak se s tou silou spojuje. Byl to krásný pocit. Jen tvá, znělo mu v hlavě.

„Blázne! To je hůl samotného Fargûna Temného!“ řval na něj Gelis. „Nikdo se jí nesmí dotknout! Mohl bys převzít jeho sílu a stát se novým Temným pánem!“

Arnis se otočil. Oči měl zvláštně potemnělé. Usmál se. „Už se stalo,“ řekl a zmizel.

 

Gelis se vrátil do poradní síně Ochránců.

„Nemohli jsme nic dělat,“ oznámila mu jedna z postav. „Nemohli jsme se tam teleportovat, prostě nic. Jen jsme se dívali, jak začíná konec tohoto světa.“

„Veškerou odpovědnost samozřejmě beru na sebe,“ řekl Gelis. „Podcenil jsem Fargûnovu sílu. Na tohle se připravoval několik tisíciletí.“

„To je už jedno. Všichni jsme zaspali. Teď musíme jednat. Nesmí najít Oko Gaer-lise. Hůl nesmí být znovu složena.“

„Ale jak ho zastavíme? Už není žádný Arcius ani Ymris. Velcí mágové jsou pryč.“

„Když spojíme své síly s Radou Univerzity, porazíme ho. Tentokrát nás budou muset poslechnout.“

„Máte pravdu, velmistře. Tentokrát je ve hře příliš mnoho. Staré spory musí být odloženy.“

 

Arnis se objevil v temné místnosti. Nic neviděl, ale cítil, že místnost je obrovská. „Světlo!“ zvolal. Celou místnost ozářilo nazelenalé světlo. Uprostřed místnosti z podstavce na zemi vystoupil sloup zeleného světla a zvedl se až k velkému krystalu visícímu ze stropu.

Nasaj sílu. Máš před sebou hodně práce, ozvalo se Arnisovi v hlavě. Nemeškal a vskočil do zeleného světla. Celým tělem mu začalo proudit neuvěřitelné množství magie. Byl vynesen přibližně do poloviny sloupce a začal v něm rotovat. Zavřel oči a nechal se unášet. Cítil, že každou vteřinu je mnohem silnější než dřív. Jen můj! znělo mu v hlavě.

 

Ygnis byl velice nevrlý. Už to byly tři dny a po chlapci ani stopa. Byl si jistý, že je to práce Ochránců. Pravděpodobně Gelisova. Zajímalo by mě, jak to vysvětlím Radě, pomyslel si při aktivaci portálu.

„Tak co, Ygnisi? Máte něco? Po třech dnech snad najdete i pověstnou jehlu v kupce sena,“ zaútočil na Ygnise jeden z mágů hned jak se objevil na vrcholu Věže.

„S největší pravděpodobností v tom má prsty Gelis. A na toho jsme tady všichni krátcí,“ odsekl Ygnis. „Jestli máte zájem převzít pátrání, prosím.“

„Dobře, uznávám, že to bude asi trochu větší problém, než jsme mysleli. Nicméně je tu stále  vaše zodpovědnost za chlapcovo zmizení, Ygnisi. Tuhle záležitost bych velice rád projednal.“

„Já myslím, že už k tomu bylo řečeno dost. Dwaeren udělal školáckou chybu. Za to já nemůžu,“ hájil se Ygnis.

„Měl jste ho nahradit.“

„Pokud mě paměť neklame, byl jste to vy sám, Morrene, kdo navrhl další zkoušku.“ A teď si to vyžer, pomyslel si Ygnis.

„Na hádky jste si opravdu nemohli vybrat lepší čas, pánové,“ řekl další z mágů, když viděl, že se Morren připravuje znovu Ygnisovi oponovat. „Musíme vyřešit, co s chlapcem.“

V tu chvíli se v místnosti objevil Gelis s dalšími dvěma Ochránci. „Máte naprostou pravdu,“ řekl.

„Jak se opovažujete?!“ vykřikl Morren.

„Ticho!“ okřikl ho Arcimág, který obvykle jen pobaveně sledoval hádky svých podřízených. „Když nás poctily svou návštěvou hlavy Ochránců, asi jde do tuhého. O co jde? Proč jste narušil toto jednání, velmistře Gelisi?“

„Vše bylo na dobré cestě. Chlapec je velice vnímavý vůči magii a svými schopnostmi překonal veškeré mé představy. Bohužel ještě něco překonalo mé představy – připravenost našeho nepřítele, Temného pána Fargûna, jehož duch již po několik tisíciletí dlí v holi, ke které se Arnis dostal. Během několika chvil úplně Arnise ovládl a nikdo jsme tomu nedokázali zabránit.“

„Ale to snad ne! Velký pan Gelis něco podělal?“ pobaveně řekl Morren. Arcimág ho teleportoval pryč. „Omlouvám se, někteří z nás nemají takové znalosti historie a proroctví jako vy. Já nicméně ano a mohu potvrdit, že situace je převelice vážná. Předpokládám, že hůl je stále rozdělena?“

„Ano. Proto jsem tady. Chtěl bych vás požádat o pomoc při obraně Oka Gaer-lise. Bez něj bude přece jen o něco slabší a spojenými silami bychom ho mohli porazit,“ vysvětlil Gelis.

„Pravda. Potřebuji chvíli na sestavení skupiny nejspolehlivějších mágů. Jak to vidíte s časem, velmistře?“

„Pravděpodobně je teď Arnis ve starobylém Fargûnově sídle a čerpá sílu ze zřídla, které se tam nachází. Možná by bylo lepší napadnout ho tam, dokud nenačerpá dostatek sil. V tom případě by musela být akce rychlá.“

„Dobře, ale nestihnu svolat všechny dobré mágy. Bude muset stačit Rada. Schvaluje Rada účast v tomto konfliktu?“

Mágové souhlasně přikývli. „Tedy schváleno. Kolik mágů dodáte vy, velmistře Gelisi?“ zeptal se Arcimág.

„Je nás málo a musí nás také několik zůstat. Proto nemohu dodat více jak čtyři a to včetně sebe.“

„Bude nás tedy dvanáct. To není příliš mnoho. Určitě vezměte hole, tentokrát bude potřeba každé posílení našich kouzel. Sejdeme se za čtvrt hodiny před Fargûnovým sídlem, souhlasíte velmistře?“

„Ano, souhlasím. Připravte se na všechno, jeho síla bude veliká. Prozatím nashledanou, Pane kouzel,“ rozloučil se Gelis a teleportoval se pryč.

„Pán kouzel? Tenhle titul si ještě někdo pamatuje?“ divil se Ygnis.

„Titul z civilizovanějších časů. Ygnisi, byl by ještě někdo z mistrů schopen nám pomoci?“ zeptal se Arcimág.

„Snad mistr Arrant, ale ten je teď pryč. Nikdo jiný mě nenapadá. Nechci tam vést mágy jako na porážku. I tak to budou jatka. Jdeme na smrt.“

„Takové řeči si laskavě odpusťte, Ygnisi,“ okřikl ho Arcimág. „Musíme ho zvládnout. I když si to nechcete připustit, Ochránci jsou mnohem silnější než my. Budou tam čtyři nejsilnější. Myslím si, že to je dostačující. Velmistr Gelis je velice schopný muž. Znám ho dobře. A teď si běžte pro hole a vydejte pokyny svým zástupcům. Univerzita musí pokračovat, i když budeme mrtví.“

 

Když mágové z Univerzity vyšli z portálů, zjistili, že na místě setkání je pouze Gelis. Z jeho výrazu Arcimág pochopil, že je něco špatně. „Děje se něco, velmistře?“

„Prastará síla, která toto místo chránila za Fargûnových dnů, se opět probudila.“

„To znamená co? Že se nedostaneme dovnitř?“ zeptal se Ygnis.

„Ne, hochu. To znamená, že Arnis bude silnější než jsem čekal,“ odpověděl mu Gelis. „Postavit se mu teď a tady by byla hloupost, ať je nás kolik chce. Půjdu tam sám.“

Na Arcimágově tváři se zračilo zděšení. „To nemůžeš! Vždyť tě zabije!“ vykřikl téměř prosebně.

„Tenhle rozhovor by se asi měl odehrát beze svědků,“ řekl Gelis.

„Vraťte se do Věže,“ rozkázal Arcimág svým lidem. „Bez komentáře,“ dodal, když viděl jejich nesouhlasné tváře. Mágové otevřeli portály a zmizeli.

„Tak a teď my vysvětli, proč bych to neměl dělat?“ zeptal se Gelis.

„Dával jsem na toho kluka dobrý pozor. Vím, jak je silný. S energií tohohle místa je neporazitelný!“

„Já ho ale nechci porazit, Elemire.“

„A co chceš dělat?“

„Přinutím ho vzdát se dobrovolně této síly.“

„Ty ses zbláznil!“

„Ne, nezbláznil. Ta síla není pro něj. Nikdo z Fahringů se nezapletl s temnou magií. Je v něm koncentrována veškerá síla rodu. On to dokáže potlačit. Dokáže to porazit. Zničit jednou provždy.“

„Ty mu chceš domluvit, že? Ty sis vždycky myslel, že všechno jde vyřešit slovy. Ale nejde, Gelisi. Některé věci se prostě musí řešit magií.“

„Dost, Elemire. Znáš mě líp než kdo jiný. Víš, že mě stejně nezastavíš. Vrať se na Univerzitu a kdybych selhal, pokus se ji udržet za každou cenu. Mí lidé ti pomohou. A ještě jedna věc – jestli neuspěji, nedovol Radě rozhodovat. Výcvik musí převzít Ochránci. Na Univerzitě snad kromě tebe není jediný mág schopný čelit skutečné temné magii.“

„Dobře. Doufám, že to zvládneš. Sbohem či nashledanou, Gelisi.“

„Snad nashledanou.“

Gelis vytvořil v ochranném poli Fargûnova sídla trhlinu a teleportoval se dovnitř.

 

Ocitl se v obrovské hale. Byla osvětlena zeleným světlem. Uprostřed se zvedal sloup zeleného světla. Uvnitř rotoval Arnis s holí v pravé ruce.

Arnis se zastavil. Otevřel oči a vyskočil ze sloupce. „Čekal jsem tě,“ řekl.

Gelis si všiml, že má trochu odlišný hlas. Zdálo se, že v pozadí Arnisova hlasu mluví někdo jiný. Potichu, ale velice ostře. Také Arnisovy oči byly jiné. Původně modré duhovky byly nyní úplně černé. Byl to velice nepříjemný pohled, ale Gelis to rozhodně nehodlal vzdát hned na začátku. „Zajisté také tušíš, proč jsem tu,“ opáčil.

„Jistěže. Chceš mě zastavit.“

Ten hlas v pozadí byl velice nepříjemný. Gelis začínal tušit, čí hlas to je. „Ano. Dalo by se říci, že jsem tu jako vyslanec.“

„Čí vyslanec?“

„Vyslanec svobodných lidí, kterým se nelíbí tvé představy o budoucnosti světa, Fargûne Temný.“

„Chytrý, chytrý.“ Teď už nebyl hlas v pozadí. Ostrý hlas se starým přízvukem úplně pohltil hlas Arnisův. „I když u tebe se to dalo čekat. Nejsi vůdce Ochránců jen tak pro nic za nic. Cítím v tobě nejistotu. Ty sis myslel, že si ze mě vezme jen sílu, že? Nejsem blázen. Neudělám stejnou chybu jako můj mistr. Obzvláště když jsem to byl já, kdo ho zabil.“

„Myslím, že Gaer-lis to tušil už dlouho předtím. Dal ti svou sílu, abys pokračoval dál v jeho stopách. Ale ani tohle přání svého mistra jsi nesplnil.“

„Pravda. Víš toho hodně. Vlastně je pravda, že to byl Gaer-lisův nápad, ukrýt jeho duši do drahokamu a vložit jej do mé hole. Tím se dostáváme k tomu, co bych po tobě chtěl, když už jsi tu – kde je Oko Gaer-lise?“

„Aha, tak ty to nevíš. To jsem nečekal. Ale ze mě to nedostaneš.“

Arnis přišel blíž. V to Gelis doufal. Bleskovým pohybem Arnisovi z ruky vyrazil hůl. „Arnisi, probuď se!“ vykřikl. Arnis se zapotácel. Gelis odkopl hůl co možná nejdál za sebe. „Probuď se, chlapče.“

„Vraťte mi tu hůl!“ řekl Arnis. Tentokrát to byl on. Oči měl zase modré. Hlas byl zase v pořádku.

„Té hole se už nedotkneš. Nedovolím Fargûnovi ovládat tě! To, co celá ta léta po mé porážce prováděl, není vůbec hodno následování!“ Gelis se zarazil. Uvědomil si, co právě řekl.

Arnis tomu nemohl uvěřit. „Gaer-lis?“

„Ano. Jsem to já. Oko mám mimochodem celou dobu u sebe. Klidně si ho můžeš vzít, je prázdné,“ obrátil se Gelis k holi. Přitáhl si ji do ruky.

Kdy? ozvalo se mu v hlavě.

„Krátce po tvém uvěznění,“ odpověděl Gelis.

Kdo?!

„Arcius a Ymris. Moc dobře věděli, že jsem se snažil zlikvidovat ty šílené temné nekromancery, kteří všechno ničili. Tys byl příliš silný. Čekal jsem. Vzpomínáš si, jak ti v souboji došla síla?“

Zrádče!

„Ne , já jsem naopak jako jeden z mála cíle nekromancie nezradil.“

Arnis mlčel. Začínal to celé chápat. „Gelisi?“

„Ano?“

„Vy jste to celou dobu hrál? Všechnu tu starost, všechen ten strach?“

„Ne. Nehrál. Opravdu jsem se bál. Bál jsem se, že Fargûnovo učení přijmeš a pak už tě nezastavím. Jsi opravdu mocnější než já. Nicméně teď je čas skončit to jednou provždy. Arnisi, vezmi Oko a nasaj do něj Fargûnova ducha z hole.“

„Proč já?“ zeptal se téměř zděšeně Arnis.

„Abys mi dokázal, že jsi schopen mu odolat. Jsi Fahring, nemůžeš mu podlehnout. Navíc se obávám, že jsi jediný, kdo je toho schopen.“

Arnis vzal z Gelisovy ruky Oko, ale hole se stále bál. Pročpak mě najednou nechceš? Snad se nebojíš? Vezmi si mě a znič ho! znělo mu v hlavě.

„Ne, tentokrát ne,“ řekl rozhodným hlasem Arnis a uchopil hůl. Zavřel oči a soustředil se. Z hole se začalo do Oka přemísťovat bílé světlo. Blázne! Už zase si necháváš rozkazovat! Ještě se můžeš zachránit! Vrať drahokam na vrchol hole! Pořád je čas! Jsi ve výhodě, můžeš ho zničit jediným kouzlem! Z hole přestalo vycházet světlo. Drahokam zářil. Arnis se tázavě podíval na Gelise. „Znič ho,“ řekl Gelis. Arnis vyhodil drahokam do vzduchu a z prstů mu vyšlehl jasně modrý blesk. Neee! Drahokam se rozletěl na tisíce kousků. Arnis se otočil ke sloupci uprostřed místnosti. Z rukou mu vyšlehly blesky. Krystal u stropu vybuchl. Sloup zeleného světla se pomalu zbortil sám do sebe. „Odejděte, Gelisi,“ řekl Arnis.

Gelis pochopil, co chce Arnis udělat. „Ne, nenič to tady,“ řekl. „Na tomhle místě není nic špatného. Je tady velice silné zřídlo. Bylo by nemoudré pohřbít ho jen proto, že si tady postavil sídlo Temný pán. Spolu s ním je pryč všechna stará síla. Tohle místo je teď čisté.“

„Asi máte pravdu.“

„Měli bychom asi jít,“ řekl Gelis.

 

„Chtěl bych se vás na něco zeptat,“ řekl Arnis, když se vrátili do hrádku.

„Ano?“

„Jak jste si mohl být tak jistý, že se vám podaří dostat mě zpátky?“

„Víš, existuje proroctví, které v podstatě říká, že se mi to nemělo povést.“

„A?“

„Ještě jsem nezažil, aby se nějaké proroctví vyplnilo.“

---