Příběh

Další \\\"ze šuplíku\\\" z doby,kdy jsem začala psát...

Že jedu po ulici na vozíčku, všichni

se mi smějou, to ještě nějak zkousnu.

Za zavřenými víčky si tiše pomítám

den, kdy jsi mě opustil i ty…

 

                    Začínalo to tak krásně…miloval´s

mě, psal mi básně…volal jsi

vždycky 5x denně a omlouval se

když bylo to méně.

 

Jednou jsem odjela z města

s rodičema a když jsme se loučili,

tvá ústa byla němá.

Avšak tvůj jazyk, pohled a květiny

stvrdily, že ty jsi můj jediný.

 

Ladný skok do vody, bohužel,

na kámen, připravil

mě o nohy.

 

Okolo rybníka lidi se slezli

a houkačka řičela,když si mě vezli.

 

Pak byla tma a všude jen

ticho…krásné ticho…

věčný klid…BOŽE MŮJ

VŽDYŤ JÁ CHCI ŽÍT.

 

Píp…píp…píp…píp…

 

Po návratu z nemocnice

sem chtěla vidět tebe

a nic více.

 

Není to snad tolik těžké,

avšak k mému překvapení,

když někdo nemá nohy,

 nic těžšího není.

 

 

Tolik prázdných

řečí vyletělo z tvých krásných

prolhaných úst, aby nakonec

zbylo jen jedno: SBOHEM.

 

Jediné co jsem z toho pochopila

je, že nechceš být semnou…

s holkou, která tě bezmezně

miluje, s holkou která je

do konce života upoutaná

na invalidní vozík.

 

Tak tedy sbohem LÁSKO!

---