V zajetí myšlenek

A když pak v noci nemůžeš zase spát, protože ti hlavou běhají pořád a pořád dokola nějaké čísla, písmena slov, knih, co s tebou nemají teď už vůbec nic společného, jako bys je četl, bez významu a souvislostí. A slova ve větách surrealistického dialogu, kdy dopovídáš rozhovor, který skončil někdy v předešlém čase, ale teď se vrací jako nedohraná šachová partie, kde hraješ sám se sebou, pozdě ti dojde, že neprohraješ a že to nemá smysl a nikam to nevede.

Nevíš, co mi to v tom čaji plave? Je tu někde květina, já ji nevidím. Chceš se pohnout, ale spíš. Paranoia, protože nemůžeš přeci vědět, který bolševický maloměšťácký přežitek tě napráská! Kdo ti šlape na paty. Zkus počítat ovečky. To dnes večer nemůžeš vědět. A v zajetí svých myšlenek svíjíš se jak had. Nevíš, co mi to v tom čaji plave? Chtěl bych se podívat, ale nemůžu otevřít oči, chci se pohnout, ale spím. Zazdívám propast, moc to nejde. Nakonec svět nebude zas až tak špatný, blouzním? Každé slovo vyvolává chemickou reakci někde v mozku a to je potom pocit.

      Pak na to kašlu a jdu ven se dívat na hvězdy, je mi jedno, který bolševický maloměšťák mě práskne. Něco se mi v hlavě přetrhlo, tam někde v zadu, nedokážu zaostřit, ale vidím pořád dost jasně. Už to nebolí. Zvuky se ozývají jako z kanálu, dlouho jsem nespal a oči mám čím dál žlutější. Slyším kroky v ozvěnách pod hvězdami, svítí a už dávno nejsou, neurčitý pocit. No nic, nejde se teď zrovna zastavit, něco mi zase šlape na paty, nemůžu se otočit, i když třeba chci, spím. Dávám se do běhu, nohy mi těžknou a boty se vyzouvají. Teď už vím, co vím, vyplácí se držet hubu. Ale bát jsem se nepřestal, vím, co vím, ale paranoia. Svědomí a výčitky, dva dny někde jinde, jiný svět, jiné hodnoty, a zase zpátky, ne! Tak dlouho nelze spát.

      Klekám do bláta, na zem a prosím Boha o trochu světla, ach já krysa, sama sebou ušpiněná, mokrá,…. Nevíš, co mi to v tom čaji plave? Je tu někde květina, já ji však nevidím, a jedna nekonečná stěna z holeních kostí. Možná, že někde ve svém chaosu najdeš nějaké konkrétní slovo, nějaké souvislosti, pozor čeho se chytneš! Lehko šlápnout vedle, lehko se mýlit, nechat se oklamat, jít jinam, zabloudit na cestě už tak ztracené, když na krok nevidět. A když pak nemůžeš spát, a trháš si vlasy a kůži z obličeje, v zajetí svých myšlenek, krysa. Toho, že tě nepřestávají sledovat a sčítat tvé kroky se nezbavíš. Můžeš jen zkusit zazdívat tu propas, ale stejně propadneš! Myslíš, že tohle máš už dávno za sebou, ale topit se v tom nepřestáváš, jen klesají obzory a vidíš trochu dál. To se dá poznat lehce, když říkáš sama sobě „ty“, když nechodíš po dvou, ale běháš po čtyřech, za svým stínem a svíjíš se jak had. Nevíš, co mi to v tom čaji, prosím tě, plave? Nemůžu zrovna otevřít oči, tak ,abych viděl. Spím, asi.