Básně v próze

Vítězím

Naposled snad? Děti nespí tam kde by měli. Ne nejsem sám i když to tak může vypadat.Obklopen tolika dětskými lidmi, že se až chce věřit ve vyšší světlo. Nechci mrhat časem a přitom ho rozdávám na počkání. Jako třeba včera. Stál jsem u stánku na tržnici a měl ho pěkně napěchovaný v litrových láhvích. Nikdo o něho však nejevil zájem, až jedna dívka, trochu smutná –trochu veselá, se zájmem si prohlížela mé zboží, pak se na mě soucitně podívala a skrze své oči mi zašeptala: To co ty nabízíš milý toho já mám doma plnou lednici. Pak se otočila, zatřepala křídly a byla pryč.

 

 

Tři černé dámy

 

Budím se propocený a vidím je stát u mé postele. Tři černé dámy. Pěkně seřazené podle velikosti. Začal jsem strašně křičet a nadávat. Po chvíli zmizely, ale já už nemohl zamhouřit ani jedno z mých očí. Ležel jsem na zádech a tupě zíral na shluky protáhlých teček, které se na mě se stropu snášely až jsem ucítil čísi ruku na mém rozmnožovacím nástroji, ale nikoho jsem neviděl. Po erekci jsem vstal a zavřel okno svého kupé. Vlak právě přijížděl do stanice.

 

 

Vypůjčen

Nohy jdou vedle těla. Je typický letní den. Prší a nikde ani noha. Městu chybí neony a neony zase nám. Večer se trochu ulice zaplní. Jsem v podivné půjčovně videokazet a dvd.

Žádný z nabízených titulů jsem neznal. Dokonce tam byl vystavený obal s mojí fotografií a mým jménem. Dva starší manželé se v klidu zaregistrovali, zaplatili poplatek za průkazku a pak si mě v klidu v tašce se slonem odnesli domů.

 

Dárek

Dech se krátí, ale má myšlenka se prohlubuje. Rozbaluji hermelín v bramborovém těstíčku, ale velice brzy odhazuji ten kámen. Dívka, která bydlí v kanále mi poslala poštou domů, malého červeného králíčka. Trochu už pelichal a tak trochu se mu stýskalo. Bylo mi ho strašně líto, ale věděl jsem že další den už o hladu nebudu. Když jsem ho stáhnul z kůže a vybral vnitřnosti, připravil jsem si dva stroužky česneku, majoránku, sůl, pepř, olej a grilovací koření. Budu muset ještě koupit knedlík. Snad nebude tancovat jako minule.

 

Někdy během týdne

Bylo to během pátku. Byl čtvrtek a ptáci se zdáli býti neklidnými. Stál jsem na lavičce v nedalekém parku a bosou nohou odháněl zvědavce. Díky bohu za ten dar. Všichni si připadali normální a plivali na mě. Jeden stařík dokonce sundal protézu a chtěl mě zbavit svého života. Musel jsem se hlasitě smát. Což ty bláhové ještě více popudilo. Nezbývalo nic jiného než jim ukázat svoji pravou tvář.Vzal jsem černý ovladač a vypnul tu zatracenou televizi.

 

 

 

 

Koneckonců

Bude to tak asi lepší špitla, pak si vzala prádelní šňůru a šla se oběsit do naší nové koupelny.Dnes, když jsem zapínal pračku už tam nebyla. Jen ten provaz se pořád pohupoval.Rozhodl jsem se, že ji udělám radost a tak jsem připravil vydatnou večeři a zanesl do obývacího pokoje.Myslím, že už si tak dlouho nepochutnala.

 

 

Je neděle

Nikdy jsem nepatřil mezi vítěze. Dokonce i teď když celým bytem prostupuje vůně nedělního oběda. Sedací souprava mě šimrá do zadku a vysílení holubi z okenního parapetu započali válku o těch pár drobků, které jsem jim ráno nasypal. Vlaky asi zaspaly a znuděný vlakvedoucí pod okny dopíjí svoje pivo. Je neděle a vrtochy alespoň na chvíli spí. Kdysi jsem poznal jednu mladou dívku. Teď mi jen prozvoňuje mobilní telefon.

Je neděle.

 

Má žena mě má ráda

Má žena měla čtyři roky milence. Teď prý ne. Teda alespoň to tvrdí. Má ráda jenom mě.

A vůbec, že prý ten vztah byl čistě kamarádský. Potřebovala přece někoho když já jsem jen takové bezduché hovado. No však to znáte. Teď má ale ráda jenom mě a chce začít nový život. Její milenec se před měsícem oženil a má tříměsíční dítě. Jen nevím proč se cigarety v mém popelníku tak pitomě kroutí. No co, hlavně že se máme rádi.

 

Konečně

Ticho. Hostina. Přichází papoušek, had a pštros. Přichází obojek, robertek a umělá vagína. Přichází bezruký, jednooký a beznosý. Orchestr do toho pořádně bouchnul a všichni křepčí v divokém rytmu. Jídla na stříbrném podnose, víno z křišťálu. Sedím v čele stolu s tou podivnou společností a cítím se po dlouhé době opravdu bezpečný. Nikdo mi nevolá nikdo nic nechce nikdo nezrazuje a nikdo nehladí. Sláva.

 

Zrození

Jako ve snech. Tam však také již obezřetně a bděle. Foukací harmonika. Maličká harfička. Potažmo nový věk. Malý robotek uklízí zasviňenou podlahu. Podlaha zraje a vytéká. Stromolistí nemrzí nikdy nic. Jsem neživ a dýchám jako nikdy v životě. Posvátný perník pro ty co vědí. Kniha je skoupá na slovo a slova se sloví jen tak nazdařbůh. Jenže proč by se neměla jen tak nazdařbůh. Vždyť vše je uloženo v tvém modrém, magickém kameni, který za chvíli stromem, ptákem a snad bude li přát štěstí i tím čemu se říká lidská bytost.

 

Provědomé

Tramvajová zastávka. Bílá hůl opřená o slepce. Slepec nastupuje bílá hůl se ho drží. Televizní štáb je na svém místě. Můžeme začít řve někdo od novin. Cirkus se rozjíždí.

Slon bez chobotu-chobot bez slona. Zebra bez pruhů-pruhy bez zebry. Cvičení psíci v akváriu se žraloky. Potlesk. Tuž. Tramvajová zastávka. Bílá hůl opřená o slepce. Slepec nastupuje bílá hůl se ho drží.

 

V zahradní restauraci

Altánek.Blonďatá servírka čepující horkou lávu. Pár lidí, kteří pojídají kukuřičné klasy. Já u stolu s cizí dívkou, která v minulosti byla moji ženou. Nemám co říci a nemám ani co dát. Téma dne: Návrat. Kamera zabírá detail mé tváře. Škodolibě se usmívám a usrkávám horkou lávu, která mi stéká po bradě a pak po košili a po kalhotách až se dotkne země a země naštvaně zasyčí.Červenám a provinile ji pohladím. Odpouští mi.

 

Jsem

Jsem moře. Jsem oceán. Jsem okno do tvé ložnice. Jsem tvá ložnice. Jsem tvá postel. Jsem tvůj polštář a tvá přikrývka. Jsem ty. Jsem tvá duše. Jsem tvé umírání. Jsem tvé nebudeš. Jsem tvé budeš. Jsem ty v lůně. Jsem tvůj pláč. Jsem tvůj první krůček. Jsem tvé první slovo. Jsem tvé první zamilování. Jsem tvá bolest. Jsem tebou. Jsem navždy s tebou. Jsem.

 

Hořící batole

Tma. Jen polibky vodní víly, klid, spokojenost, spánek. Jeskyně bývá dobré útočiště. Jeskyně bývá tím nejlepším útočištěm. Tma. Zatím jen polibky vodní víly, klid, spokojenost, spánek. Světlo a matné obrysy. Platonova schizofrenie. Prazvláštní výjevy vytesané do hrudi jeskyně. Světlo a matné obrysy. Slovo. Slovo bývá vždy rychlejší. Konejšivé slovo bývá vždy rychlejší než slovo. Tak čisto. Tak bílo. Vše soudržné a neposkvrněné. Více světla. Více slov. Už ne tak čisto. Už ne tak bílo. Už ne vše tak soudržné a neposkvrněné. Skvrna. Méně světla. Jasné kontury. Pocit. Pocity. Vášeň. Touha. Zlo. Méně zla.Více zla.Vášeň. Touha. Kulhavá láska. Pomoc. Psí lékař uvnitř těla. Tělo spálené.Láska. Touha.Zlo.Touha. Pomsta. Cizí myšlenky.Cizí jeskyně. Lékař strach. Lékař uvnitř psího těla. Zmatek. Už ne touha.Už ne láska. Už ani pomsta. Méně zla. Žádné zlo. Klid. Hořící batole.

 

Jeden dlouhý

Pes vede svého pána. Pes se dívá kolem sebe, ale nic nemůže vidět, protože už odvykl naslouchat. Peří hranic. Křídla mých chyb.Posuňme hodinovou ručičku ať se náš běh trochu zrychlí.Nač stále čekat, copak nevíte, že budoucnost se dá přeskočit?

 

Bdělý

Ultrasníh na ultrapůdě. Nemravný až do bodu mrazu. Stihomam svaté Magdalény. V lednici spolu s plechovkou červených papriček něco o konzumu dychtivě vypráví. Cit se choulí na špinavé dílně pod špinavým drásacím strojem. Smetákem ho z pod toho stroje vymetu a schovám do zaprášených montérek na zlé časy. Vždyť víš.

 

Proč

Malý bagr naproti pohřební službě kope velkou díru. Můj syn se ptá : Proč?

Přijíždí pohřební vůz. Můj syn se ptá: Proč? Z nedaleké pizzerie se line omamná vůně a vpíjí se do každého póru zdánlivě tupých dlažebních kostek. Kočí už přijíždí. Můj syn se ptá: Proč?  Kočí se ptá : Kde? Pořád rovně mistře. Pořád rovně mistře, zazpívám.

 

 

 

Ještě pořád

Nikdy nebudeš mít to co chceš, řve na mě můj pes. Otevírá si okno, zatřepe křídly a vyletí ven. Je slunečný kýčovitý den. Na parapetu plastické mapy holubích hovínek a vše co doopravdy bylo, bylo opravdu zbytečně přehráváno. Vzpomínám na skleněný stůl s černýma nožičkama.. Naivita až do morku kostí.Věrnost až za hranice všech hrobů. Naberu ze studny vodu a spolu s ní dám do plechové vázičky syntetickou květinu zbytných a nezbytných ran. Položím ji na tvůj pomník a tiše se pomodlím. Ještě stále můžu.

 

Normy

Chodník.Had na pravém rameni. Štír na levém. Úvodní strana bulvárního plátku. Vše dávno zapomenuto. Exkrement strachu. Exkrement nenávisti. Exkrement serióznosti.

Exkrement lítosti. Exkrement lhostejnosti.

Kostelní zvon zdobí čínské znaky a on? Ještě tak mladý.

Děti z mateřské školky dovádějí na klouzačce v nedalekém parku. Učitelky je co chvíli okřiknou.

 

Úlovek

Naposled. Asi.Snad. Zavírám oči a přesto vidím stále jasněji. Rychlovarná konvice prskla a káva se zařehtala. No to je opravdu dobrý start. Vycházím do slunečné neděle, ale obloha je zamračená až k zalknutí. Potkávám dva klokany s červenými buřinkami. Uctivě mě zdraví. Opětuji jim jejich pozdrav  a po několika staletích se znovu zasměji. Pruhovaná cesta se mi taví pod nohama. Já jsem však smířen.To je tedy TO? To je tedy opravdu TO? Kdysi jsem usínal brzo ráno s prutem na břehu řeky a vyčkával. Teď už nemusím.

 

Trochu divná noc.

Trochu divná noc. Apokalypsa? Deset mrtvých při zátahu na zápasnické doupě. Jdou teď po mě a po velmi zvláštní bytosti, která je ještě stále moji zákonitou manželkou.Mám schopnost proměnit v cokoli, což také činím.Pronásledovatelé mě- strom míjí. Pak se, ale vrací zpět a se zájmem si prohlížejí mé plody. Dva z nich na mě vylezou a pár si jich utrhnou. Dělám jakoby nic a potichu si sám podřezávám větve.

 

Dárek

Narozeninový balíček obvázaný růžovou stužkou. Pokládám ho na botník a zouvám se. Přicházím do kuchyně a zjišťuji, že mi někdo laserem vypálil obrovskou díru do podlahy. Stoupnu si na okraj té propasti a vidím zvláštní průsvitné tváře a cítím jak se mi potí ruce. Usednu a nohy se dotknou toho volného prostoru. Průsvitné tváře si mě dobírají a já si dobírám je.Pak debatujeme o tom co nás trápí.Vše je stále stejné, napadá mě. Když už mě rozhovor nudí, rozloučím se a dojdu do předsíně pro narozeninový balíček. Opatrně a s citem ho rozbalím. Pak se vracím do kuchyně a vše je zase tak, jak má být. Na místě, kde byla ještě před chvíli ta obrovská díra je jen můj pes, který mě prosí:  Nalij mi do misky trochu vody člověče.

---