sebevyjádření

Dva senilní dědci baví se o chcaní na rohu ulice. Dnes není důvod, aby něco umíralo. Dnes auto nikoho nesrazí. Teď asi někde bloudíš a je ti jasné, že se do růžové šály schovat nedá. Střídáš masky odpůrců a přívrženců. Obě mají stejný výraz, jenom barvy obráceně. Těžko poznat která je která. Na tom stejně nezáleží. Pak tiše s bravurností černého pasažéra nahmatám záchranou brzdu, a zase si půjdu pěkně sednou. Sklo je pořád stejně vlhké, těžko nemít strach, i když víš, že stačí myšlenka a tenhle vlak se zastaví.

Tužkou jde už jen škrtat a v mlze jednou zůstaneš stát. mokré kočky se schovávají před deštěm na okenních parapetech a světlům lamp se vyhnou. Jsi to co z tebe dělají tvoje činy? Nebo zvíře, krysa? Něco živého, ale bez duše. A když se pak ráno někde probudíš na podlaze. Můžeš zase chvíli zkusit myslet a mluvit. Nějaká slova řečí básníka v deliriu. A další den, když tenhle zmizí, si už nevzpomeneš, a ani na tom nezáleží. Stejně není o co stát. ani na co vzpomínat.

Tak jdeš, kráčíš někam po ulicích. Nic jiného ani dělat nejde. Tehdy jsem potkal čas, minuli jsme se.

Tak si někam sedni a nebudem se hádat o pravdu, stejně na každé fotce vypadáš jinak. Teď od někudy hraje hudba, vzduch se chvěje a na ulici pořád někdo chodí, důchodci z nákupu. Z minulého dne zbylo mi v hlavě jen slovo „sebevyjádření“ jde někam, a vrací se v ozvěně, s tepem srdce. Až do omrzení. Jinak nic.

asi otevřu okno a vyměním pach cigaret za ptačí zpěv. Už mě to nebaví. A pak, vleče se to až moc dlouho. A když se na ulici pobliješ, je to vlastně jenom potřeba sebevyjádření, o nic nejde. Reflexe, za to nikdo nemůže. Někdo píše básně, jiný zabíjí.

Probudíš se, ruce se třesou. Třesou se ti ruce. Můžeš se smát? Můžeš cokoli, co chceš, ale co vlastně chceš?

Je to směšný svět. Loutkové divadlo, groteska.

Když se na ulici pobliješ, je to jen potřeba sebevyjádření v okamžiku kdy tě přejdou myšlenky na krev, myšlenky na vraždu sebe, nebo čehokoli jiného.

V tomhle světě se všichni bojí svého šéfa, toho, co tě pošlape, policie, přebytečných byrokratických úředníčků s měšťáckou představou jako světovým názorem, univerzálně na všechno! Všichni mají panickou hrůzu z krve a bojí se smrti. Neví, že ji nosí všude s sebou.

Jednou shoří, doufám. Ale díky téhle pomíjivosti má, vůbec cokoli, své kouzlo.

Teď mluvím o životě.

Kolikrát se člověku nechce ani nadechnout, kolik to dá práce. Těžko pak aspoň odhadnout, těžko ukázat prstem, kolik má společného básník s andělem, nebo masovým vrahem. Víš jak nesnadné je psát výkřiky. Víš jak těžké je se občas probudit, nebo mlčet, s vědomím, že se nedá utéct. Nejde s tím nic nedělat. Chlastat, řvát, modlit se, mlčet.