Konec II

Pod oprýskaným stropem pokrytým plísní
ležím už druhý den
Světlo přikryla tma a tmou prosvitlo světlo
a já pořád ležím.

Jediný zvuk, který proniká do mého mozku
je bzukot vyděšené mouchy zavřené mezi okny
a nekonečné ra-ta-ta kapek, unikajících z nedovřeného
vodovodního kohoutku do kýble pod ním.

Ležím a kolem je tma, žaludek přestal už svírat hlad,
ale svírá ho něco mnohem horšího, něco co ochromuje mé údy
a nedovolí jim ani nepatrný pohyb.

Z pootevřené pusy se mezi rozpraskanými zkrvavělými rty
prodírá slábnoucí dech, který se vzápětí mění v obláčky páry.
Ta pára je to jediné, co se v místnosti pohybuje,
protože voda už nekape, kýbl už přetekl a voda vyschla.

Ani tu mouchu už není slyšet, připojila se totiž k ostatním,
kterých tam dole, mezi okny, leží už několik.
Žádná z nich, poté co ulehla, nevstala, nevzlétla znovu ven - ke slunci.

Když znovu otvírám opuchlé oči je světlo. Ale strop už nad sebou nevidím . . .