Omámen

....mám jí plnou hlavu, plné oči, ovládám se a  přemáhám se, abych nestrnul a neobšněroval ji pohledem...Krásná....překrásná.....nasucho polknu a rázem mám v mysli čisto, žádné starosti, žádné problémy...soustředím se jen na tu krásu a hltám ji velkými doušky.....

Naprosto mě uchvátila...ten její úžasný úsměv, černé vlasy, ladná menší postava na úzké chodbě jakoby se nadnášela ... pomalu se blíží...ještě pár kroků a budeme se míjet

Nevnímám nic okolo sebe...jen ji ..už jsme u sebe, je to pár vteřin, mozek zas začíná pracovat, jak to jen natáhnout, snažím se nahodit roztomilý úsměv, ale i s ním nezamaskuju fakt, že na ni prostě zírám......

„Ahoj“ vypadne se ze mě nejistě, hlas samozřejmě přeskočí, snad proto, že jsem zapomněl i dýchat

Pozoruji její obličej – „Ahoj“- dočkám se odpovědi a těch pár hlásek snad otřením o její rty lehce zazvonily a pospíchaly k mých uším....po tváři se mihne jemný úsměv, moc jemný na to, aby se z něho dalo něco vyčíst.

Nevadí, i tak mi v srdci rozkvely slunečnice a začaly se otáčet jen jedním směrem.

My dva a tmavá chodba....ONA odplouvá, mé oči s ní, zato mé nohy jsou přikovány k zemi až do chvíle, kdy......KLAP  dveře za ní se zavřely....koukám okolo, všude je klid, pomalu a jakoby probuzený ze snu se vracím zpět, aniž bych si vzpomněl kam jsem měl původně namířeno.

Někdy to tak začíná......najednou tu byla, hvězdička co mě ozářila...

Není však pro mne příliš vysoko?