Zuzana

,

Závidím těm, kdo nikdy nekoktají,

Už zrána neříkají: "Den je v háji,"

Závodí ve vtípcích a trefných glosách

A mají dostatečný zpěvný rozsah.

Nejvíc mě ale vždycky odrovná

Antiadorující póza tvá.

 

Zabíjím podvědomí, vzpomínek lživých shluk,

Už chci spát poklidně, ne těžké břímě nést.

Záda ti ukážu, jsem přece tvrdý kluk -

A tvrdí kluci nepláčou, to dobře známé jest.

Nechci už ve spánku tě vídat, nechci už Platón být.

Anticky, velkolepě, v sobě své city zavraždit.

 

Zejména to mě na básních tak točí, že

Umění říct, co chci, je strašně obtížné.

Zachovat rytmus, rým, držet se daktylů,

Akrostich poskládat své lásce na míru.

Někdy mám nápady, častěji však potím krev.

Alkohol neztupí bezmocný, marný hněv.

 

Zedníkem chrámu lásky chtěl bych být,

Uměřeně ti dávkovat svůj cit,

Zaplnit každý kousek tvého dne

A umět psát ti verše nádherné.

Nedokážu to nikdy, jsem mysl slabá, stydlivá.

Amora zlomený šíp utopím v láhvi od piva.

 

Z – zrádná krása vodopádu,

U – sličná Persefona z Hádu,

Z druhé – vláčná lesní šelma,

A - hora nedosažitelná,

N – bytem  rozvoní se jasmín,

A znovu zvoní smíchem šťastným.

 

Zas akrostichem opěvuji jméno.

Unyle veršuji a hledám slova,

Zatím se katedrální klenby klenou

A staví v srdci nedobytné zdi.

Nevím, proč žádná báseň není nová

A marností to ze všech veršů čpí.

---