Bez ohňů je underground

Procházíme miliony světů, abychom nakonec skončili pod drny a tunami květů bez vody, chleba a bez chilli. Jednou možná skončí naše cesta, když ze sna procitneme. Pak přestěhujeme se z města, za okraj země vyhlédneme. Uvidíme tam miliony lidí, jak cestují chladivou černotou, ale nikdo z nich nic nevidí, proudí lehce svojí temnotou. Občas z neviditelných cest jeden, nebo dva někam spadnou. A ostatní zatínají svou pěst. A jejich duše chřadnou a oni vadnou. Někde se cesta špatným směrem stáčí, jinde zase plná výmolů a louží. Někdo po ní rázným krokem kráčí a jiný se jenom pomalu plouží. Podél jedné cesty samé kříže leží. Ta barvou černou oplývá. U té stejné se povalují andělé svěží. Nikdo tu není, nikdo nezpívá. Hvězdy jsou všude kolem. Stačí se jich dotknout. To zatočí s jejich bolem. To umí slzy sfouknout. Jako princ můžou stoupat vzhůru, být lehčí nežli vzduch. Nemyslet dál na svou noční můru, být vidět jako duch. Nakonec ohně stejně vzplanou. Změní už tak dost vřelé klima. Už nebude čas na výmluvu planou, už nebude nikomu bledá zima.

---