Nehoda

Nehoda

N E H O D A

Dnes jsou lidé vážně bezohlední. Jel jsem jako každý letní večer na kole z brigády domů a najednou jsem ucítil prudký náraz. Vím jen, že jsem chvíli letěl vzduchem a pak jsem tvrdě dopadl na suchou trávu lemující silnici. Slyšel jsem zakvílení brzd, bouchnutí dveří a dusot kroků.
Byl jsem roztřesený a potlučený a nemohl jsem se pohnout. Někdo si mě prohlížel z kraje silnice. Čekal jsem, že ke mně přistoupí a pomůže mi vstát, ale muž či žena stojící nade mnou si mne jen prohlížel. Bylo vidět, že přemýšlí, sice jsem nevěděl nad čím a proč mi nepomůže, ale nedokázal jsem říci ani slovo ani se pohnout. Za chvílí jsem uviděl v dáli světla přibližujícího se auta. Čekal jsem, že řidič půjde dalšímu auta naproti a pokusí se ho zastavit. On či ona se ale rozhlédl jinak. Doběhl k auta a rychle odjel.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to završení už tak špatného dne. Vzkypěl ve mně vztek, nejen za dnešní zpackaný den na brigádě a za kolo rozbité tak, že už jej asi nikdo nespraví, ale za všechno. Za to, že jsem ve škole neustále ponižován, žáky i učiteli, za to, že mě rodiče považují jen za přítěž, za to, že jsem všem pro smích. Vztek mi nalil novou krev do žil a s vypětím sil jsem vstal. Vyškrábal jsem se na silnici a zamával jsem na auto, které vylekalo toho, kdo mne porazil. Auta mě jen líně minulo. Řidič ani nezpomalil.
Byl jsem pološílený vztekem. Chtěl jsem se pomstít. Nevěděl jsem komu, ani vlastně přesně za co, ale nechtěl jsem už být tím posledním v řadě. Chtěl jsem aby si někdo uvědomil, že žiji.

V tom mě to napadlo. Profesor Martínek. Člověk, který mě považoval jen za tvora, za omyl. Člověk, který mne po celou střední školu ponižoval vždy, když se mu k tomu naskytla jakákoliv příležitost. Ukážu mu, že se ve mně mýlil. Byl jsem potlučený, kulhal jsem a každý krok mě stál velkou námahu, ale v hlavě sem měl najednou úplně jasno. Nevěděl jsem sice co udělám, až budu stát naproti profesorovi, ale věděl jsem, že se mu už dokážu postavit. Že dokážu čelit jeho posměškům a zlobě, protože nic horšího než dnes už mne nemůže potkat.
Potácel jsem se dál, s rozbitým tělem ale s jasnou myslí.

Věděl jsem, kde profesor bydlí. Mockrát jsem kolem jeho domu chodil. Chtěl jsem za ním zajít, ale nikdy jsem nenašel odvahu mu říct, aby mne už netrápil, aby mi dal pokoj, aby mne respektoval. Jen jednou jsem našel odvahu a když jsem si byl jistý, že mne nikdo nevidí, vytáhl jsem klíč a poškrábal jsem mu kapotu jeho nového auta. Druhý den přišel profesor do školy v takové náladě, že jsem hned zalitoval svého činu. Samozřejmě si začal vylévat svůj vztek na mne a já se opět propadl do své obvyklé deprese.
Dnes se ale nic takového nestane. Postavím se mu. Ano, už to dokážu. Dokážu mu říct co chci, dokážu snést jeho jízlivý úšklebek, jeho pohrdavost. Dnes vyhraji já

Mírně jsem se pousmál a belhal jsem se dál. Párkrát jsem ještě zkusil zastavit projíždějící auto, ale po několika marných pokusech jsem to vzdal. Netušil jsem kolik jsem už vlastně ušel od svého rozbitého kola. Nezajímalo mě to. Viděl jsem už první světla města a nevnímaje bolest ukusoval jsem metr za metrem ze své cesty.

A najednou jsem stál před domem profesora Martínka. Teď, teď je ten okamžik kdy vezmu svůj život do svých rukou. V hlavě se mi bouřily myšlenky. Konečně mu dokážu, že jsem víc než vřed lidstva, jak mě s oblibou tituloval. Byl jsem stále špinavý, měl jsem na sobě zaschlou krev, musel na mě být asi zvláštní pohled, ale psychicky jsem byl tak silný jako nikdy.
S námahou jsem vystoupal až do třetího patra a stál jsem před jeho dveřmi. Teď anebo nikdy. Zazvonil jsem. Žádná reakce. Přitiskl jsem ucho na dveře a slyšel jsem dva hlasy. První hlas, ve kterém jsem poznal profesora Martínka něco křičel a druhý, myslím, že to byla manželka, křičel něco nazpět. Postupně jsem začal rozpoznávat jednotlivá slova. Mezi slovy zaznělo kolo, auto, silnice, pád, utekl…..
Ten zmetek, ten bezcitný hajzl, ten…. Nemohl jsem najít slova, byl jsem vzteklý, naštvaný a začal jsem zuřivě bušit do dveří toho zmetka. Zmetka, který mě porazil, který mě nechal ležet polomrtvého v příkopě a ujel. Můj profesor, člověk, který mě měl utvářet, který mě měl předávat vědomosti, člověk, který mě měl připravit na mou životní dráhu, byl člověk, který mě srazil a nechal bez pomoci.

Bušil jsem do dveří jako smyslů zbavený, ale nikdo mi neotvíral. Křičel jsem, nadával jsem. Nic nepomáhalo. Začínal jsem být zoufalý, ale stál jsem kopal a mlátil do dveří. Konečně jsem uslyšel kroky. Přestal jsem bít do dveří a čekal jsem, až otevře.

Dveře se otevřely. Stál v nich profesor Martínek a díval se mi přímo do očí. Stál jsem tam jako solný sloup, najednou neschopný slova. Chvíli jsme na sebe hleděli a nic jsme neříkali. Říkal jsem si, hlavně neuhnout pohledem první a hleděl jsem na něj dál. Profesor se najednou začal rozhlížet jako bych na chodbě vůbec nebyl. Tak to ne. Napřáhl jsem se a vší silou jsem ho uhodil do břicha. Profesor se ani nepohnul. Znovu a znovu, bušil jsem mu do břicha sevřenými pěstmi, ale on se ani nepohnul. Moje rány se od něj odrážely, jako bych tam ani vůbec nebyl. Křičel jsem, škrábal jsem jej, ale nic se nezměnilo. Zhroutil jsem se na zem, přímo před něj a zhluboka jsem dýchal. Věděl jsem, že jsem zase prohrál, a že už nikdy nevyhraji. Věděl jsem, že jsem mrtvý.

---