Chemie_I

A to jediné, co potřebuješ k životu jsou dobré prášky. A nikdo ti neřekne, jak je máš brát. Umřeš stokrát, stokrát. Stokrát. Pokaždé znova, a znova. A pokaždé se budeš ptát tím jediným stupidním slovem PROČ? A budeš brečet, že nemůžeš zapomenout, že zapomněls.

Květiny ve větru lehce hoří. Lehce hoří květiny ve větru. Jak lehce hoří květiny, ve větru hoří, hoří, hoří. Ve větru, je to vánek, nebo uragán. Je to vítr na louce. Jsou tam taky zelená stébla trav a na nich kapky rosy. A nad tím mraky, rudé s černým nebem.

O podstatě nikdo nic neví, jen ji žije. Ložiska ropy a poklady na dně moří. Prší, prší venku za oknem. Prší ti na hlavu, když ji necháš. Prší a co v tom všechno je. Kolik mokrých slepic, černých deštníků a kaluží. Prší ti na noční stolek, na těžké ručičky budíku. Prší na sekundy, na věky. Na tvé prášky.

I boha náš průmysl využívá, k rozkladu… zářících atomových brambor, co nikdo nechce. Jsou to cizí písmena na mém papíře. Patří mezi skleníkové plyny s výrazným účinkem, teď ti drtí hlavičku sekundová ručička láme ti vaz. Bude to ona, co tě jedou zabije! Co děláš! Proč pláčeš… co z toho máš?

Kam hledíš! Je to jen ciferník s pár čísly, co nic neznamenají. Co jsou všechno.

      Dva bílé prsty máš nad hlavou a otevřenou plynovou bombu u postele, blázne! Jsi potápěč, víš o tom?

      Popsal jsem tolik papírů, rychle vyletují, hledám slova, někde potmě. Prší ti do hlavy rozseklé.Jsou znudění a znechucení, bez předmětu, otupělý. Prší na břízy u betonů. Znečišťováni sami sebou, zapomněli vyzvednout prášky v lékárně.

      To jediné, co potřebuješ k životu jsou dobré prášky. Co s mírou, když máš touhu. THE WORLD rozplácnutý na zdi, na mapě. Všechno by svázali, řetězem. Stejně se to přetrhne. Přetrhlo se to. Ty písmenka letí, vsakují se, jsou to kapky.

      DEGENERACE, oni tě otupí, oni tě sežerou! Možná někdy z těch kruhů vypadneš, možná je někdo roztočí, nebo rozplete. Jak to dopadne, tady si to naznačím v nových souvislostech, a co z toho, co uprostřed.

      Podívej se

ELIMINACE, oni to z tebe dostanou, vždycky se jim to nějak povede,…

      Horus ožívá, protože nikdy nezemřel. Probouzí se.

Prší, ruce máš od krve špinavé, oči pláčí. Ztratili kolibříka. A je to vítr, co zbylo mezi květinami, když je opustil, když je opustil, opustil je anděl. Když je nechal ohni na hraní. Jsou to taky sny ME-RI, dvě nesmyslné slabiky. Květina ME a květina RI.

      Tečky dostaly podmínky a jsou bity, jsou za to bity. Podmínkami. Můžeš to nakreslit, do toho, mě to baví. Šipečky. A to jediné, co potřebuješ k životu jsou dobré prášky, abys žil. Abys tady dokázal ještě chvíli vydržet. Ale vlastně proč? Proč? Znáš důvod? Je dobře, když už nejsou otázky, hmmm, polymery, kruhy, pořád se to opakuje.

A to je ono, to tenkrát. Tak ustup, hloupé číslo, bezcitné. Prší, agresivně. A je zima, zima tu je, za nehtem. Husí kůže. Pára z úst. Popel. Popel. Dlaně tleskají, do rytmu. V prach se obrátíš, v prach se obrátíš, v prach se obrátíme. Protože POPEL. Ještě jednou? Teď dávej pozor, uvěříte mě. Nemoc z poznání…. Klidně a, agresivně. Molekuly.