Co je to láska

Jsem člověk, jenž by podle některých měřítek měl být na vrcholu svých sil, člověk jenž si pokládá otázky o lidském životu a samotné lidské existence, člověk rádoby filozof, ale přes to všechno nevím, zda jsem schopen odpovědět, co je to láska.

            Nejspíš nedokážu zahrnout, všechny formy lásky, ale pokusím se alespoň zběžně popsat ty, s nimiž jsem přišel do styku. V prvé řadě jsme se asi každý z nás setkali s mateřskou láskou. Toto je zajisté neopomenutelná podoba, lásky, neboť měla nemalý vliv na tvorbu naší osobnosti. Ostatně ženy jenž mohou mateřskou lásku dávat, mají můj obdiv. Žena může darovat dítěti život, umí ho kojit a je schopna neobyčejně vyššího citu. Nicméně zatímco láska matky zůstává, tak jak dítě roste, se láska dítěte k matce vytrácí, až se pomalu mění do "úcty k rodičům"

            Úcta k rodičům je zajisté také forma lásky. Ne už tak silná, jako pouto dítěte k matce, ale neměla by být opomenuta. Podobně je na tom láska k příbuzným, rodné zemi, atd... Ale to je jiné pouto a o kterém vlastně ani nechci psát.

            Chci napsat o lásce kterou potřebují všichni dospělí jedinci. Lásce kterou jsme schopni dávat a schopni brát. Lásce k někomu, kdo by nám byl blízký nejen zájmy, ale i potřebami a v neposlední řadě city. Tuhle lásku potřebujeme stejnou měrou brát, jako dávat. Nebudu zde mluvit vyloženě o lásce muže a ženy. Člověk může mít jakoukoliv orientaci a přitom se jedná (alespoň podle mě) o stejnou lásku. Jsme lidé a myslím, že v této lásce nemůže být nic "nenormálního". V tom nejvyšším citu, je všechno přirozené.

            V prvé řadě se zamyslím, jaké jsou předpoklady pro úspěšné zrození toho nejvyššího citu. Určitě bych měl jmenovat společné zájmy. Láska nemá po celou dobu svého trvání vždy stejnou sílu, ale i v dobách těžkých, když láska slábne, by měli dva lidé být spolu a něco dělat. Je jedno jestli budou pracovat na zahrádce, nebo čučet na televizi. Ale být spolu. O těžkých chvílích totiž časem mluvíme jako o zkušenosti a v dobách lepších se k těmto chvílím, alespoň v myšlenkách vracíme. Nutno dodat, že společné zájmy jsou svým způsobem podmíněny věkem. Což potvrzuje moji domněnku, že partneři by neměli mít mezi sebou věkový rozdíl větší, jak 5 let. Přeci jenom 50letej člověk už tráví volno raději u televize, než 30letej, kterej je na vrcholu sil, chce tancovat a bavit se.

            Dalším předpokladem je žít společné pocity. Společné city se mohou vyvinout (pokud oba chtějí a jsou schopni kompromisu), ale je určitě lepší, když je oba lidé cítí už zpočátku vztahu. Musím přiznat, že se mi právě tento předpoklad obtížně popisuje a tak zkusím uvést pár příkladů. Podobně mohou sou-cítit, například sourozenci, jenž vyrůstají spolu a prožívají stejné zážitky. Spatří nějaký předmět a oba vědí na co myslí ten druhý. Podobný cit mohou zažít dva vášnivý sběratelé umění, když zahlédnou nějaký sběratelský skvost. Nikdy se neviděli, ale oba vědí jakou má pro takového znalce umění, takový exponát cenu a oba se sžírají stejnou touhou. Nebo to lze spatřit na diskotéce, kdy DJ pustí hit a většina stejně cítících osob se vrhne tancovat. Nevím jestli jsem právě tenhle předpoklad popsal dostatečně, ale ještě se nad ním zamyslím.

            A posledním předpokladem je touha. Touha nebýt sám, touha chtít milovat a být milován. Umění se obětovat, ale zase ne bezhlavě. Vědět kolik lásky dát a kolik si vzít. Všechny tyto hodnoty MUSÍ být vyvážené, jinak vztah bude trpět. Protože pokud budu mít rád bezhlavě někoho, komu budu lhostejný, ve své lásce shořím. Je právě s podivem, že na tomhle bodě ztroskotá většina vztahů a zároveň je inspirací pro nespočet románů, komedií, tragédií a čert ví čeho ještě. Zamyslím-li se nad tím podrobněji, dojdu k názoru, že je to obyčejná lidská vlastnost. Pokud mě bude mít někdo rád a já o jeho náklonnosti vědět nebudu a on jednoho dne přijde a vyzná se mi ze všech svých citů, jenž já doposud k němu nechoval, bude mi ono ďábelské podvědomí našeptávat, že když mě může mít rád někdo takový, proč by mě nemohl mít rád ještě někdo lepší. A tak bezmyšlenkovitě mého obdivovatele odvrhnu, abych se i sám stal obdivovatelem někoho jiného, kdo zase nebude stát o mě. Je to prokletý začarovaný kruh, ale jistou logiku v něm nacházím, i když se mi nemusí líbit.

            No a pokud jsou tyto předpoklady splněny, alespoň v nějaké menší formě, myslím že je úrodná půda pro lásku připravena. Ta květina toho nejkrásnějšího citu, zapustí své kořeny, předpoklady začnou sílit a květina poroste, nebo naopak budou předpoklady slábnout a květina bude usychat. Ale jakýkoliv vztah potřebuje čas. Čas je vůbec zajímavá konstanta v tomto citu. Protože lidi spojuje, bez ohledu na to, zda li květina roste, nebo poslední dobou schne. Pokud jsem s někým prožil už hodně chvil, neopustím ho už jenom proto, že jsme spolu (třeba kdysi dávno), něco hezkého prožili. Takže z naší květiny se může stát suchý bodlák o který se zraňujem a z kterého nám srdce krvácí, ale my si toho nevšímáme a doufáme, že i ten bodlák jednou rozkvete.

            Nejvyšším vrcholem a takovým květem tohoto citu je bezesporu sex. Sexuální láska je láska fyzická, ale bez ní to prostě nejde. Je to jako květina, kterou by neopylovávaly včely. Samotný sex může mít hodně podob. Může být něžný, vášnivý i brutální, ale bylo by ode mě perverzní všechny jeho podoby rozepisovat. Stačí jen když poznamenám, že s tímto aktem a jeho provedením by měli oba partneři souhlasit a pokud se tak stane, nemůže být nic z toho nějak nepřirozeného, zvrhlého a bylo by pokrytecké něco z toho zatracovat jenom proto, že mě se to zrovna líbí. Jsme lidé a nemůžeme být stejní. Svět přeci musí být barevný. A nesmíme lidi škatulkovat, dělat nějaké separace, gheta atd...

            Já jen děkuji všem Bohům co jich na světě je. Děkuji Bohům za sebe, za lidi, za tenhle svět. Za to, že ten svět je barevný a lidi jsou různí.