Vodník

Za sedmi pohoří,
sedmery jezy,
usychá vrba stará u rybníka
až slunce dohoří,
pak na pomezi
začnou hrát housle smutnýho vodníka.

Až měsíc vyjde
napíše básně,
čeká na hvězdy a přemejší chvíli,
smutek nepřijde
rozčesá třásně,
hraje na housle a tím láká víly.

Zahouká sova,
víly se zjeví,
tancují v kole, vítr v každým vlásku,
den jak den znova,
proč, nikdo neví,
že vodník sám dosud nepoznal lásku?

Až ptáci usnou,
jeleni, kanci,
odejdou spát, každý z nich zívá
muzikou vkusnou
vyhrává k tanci
zelený vodník, co tak rád se dívá.

Víly jsou spolu,
jen ruku v ruce,
pohledem jedna si tu druhou měří,
tancují v kolu,
rychle a prudce,
jen smutný vodník hraje a věří.

Však víra slábne
a ten kdo vidí
zelenou tvář a v těch očích slzy,
jen rukou mávne
s většinou lidí
na lásku pozdě a na lítost je brzy.

Někdo se zastaví
k čemu je vodník,
s tou krásnou vílou si do tance si skoč,
však báseň praví
zůstal jen pomník
a na něm nápis: jak žil a proč.