Až na dno

Ve čtvrtek po obědě chodívám do rádia. Tak říkajíc nasávat atmosféru. Poflakuji se po studiu, očumuji, zkouším mačkat různé knoflíky a kromě hudby poslouchám i všechna ta bezobsažná slova poletující vzduchem. Schází se zde dojemně nesouměrná skupinka mladých tvůrců divokého vzhledu i povah. Občas, když se jim zdá, že vysílání nebortí dostatečně zažité konvence, nacpou mě před mikrofon, prý abych taky něco řekl a narušil jim tím (již tak dosti chaotickou) dramaturgii relace. Posledně dorazil i Federico. Zrovna ládoval jakési pirátské cédečko do mechaniky, když z něj náhle vypadlo, že už to tady balí a vrací se hezky zpátky do Itálie, a že dnešní Pink flamengo je jeho poslední. Potkal jsem ho znovu nad ránem v Lindenu. Seděl na zemi pohodlně opřen o venkovní zdivo Chez Heinu.  Sedám si k němu, chvíli mlčky popíjíme a pak povídá, co bylo a bude. Odněkud zespod jakoby z nitra Země se k nám probíjí torzo hudby, stejným směrem míří i alkohol, usazuje se v hlavě, ve které se však zároveň rodí kupodivu i nová myšlenka. Zanechám město svému osudu a vyrazím na jih s ním. Souhlasil, prý bude aspoň sranda, a že vyrazíme ještě dneska, jen co nabudeme potřebných sil.

A jak řekl, tak taky učinil. K večeru se ke mně přiřítil se svým obstarožním citronem, jehož útroby již přetékaly vším tím, co se jeho majiteli podařilo v uplynulém roce nashromáždit. Kolo, většinu nábytku, ale také fresky s japonskými motivy či starožitné zrcadlo poskytla štědře ulice. Když posléze uviděl můj batoh, neztratil hlavu, přikázal rychle otevřít dveře a s rozběhem ho nacpal do prostoru, někam tam, kde byly matně tušit zadní sedadla. Dveře se mi zavřít sice podařilo, ale až do konce jízdy jsem se nemohl zbavit pocitu, že automobil může kdykoliv explodovat.

A jelo se. Ne sice úplně správným směrem, ale řidič tvrdil, že na tom nesejde, že hezky je skoro všude, tak proč to nezkusit. Já jsem taky neremcal, ztratit se nemůžeme, neboť všechny cesty vedou přece do Říma a to je více méně po cestě. V rozletu nás zabrzdila pneumatika. Zcela zrádně a bez nejmenších výčitek svědomí vypověděla v plné rychlosti své služby, potvora gumová. Nevím, jestli znáte onen starý typ citroenu z osmdesátých let s blatníky částečně skrývající zadní kola. Každopádně my dva, technikou neposkvrnění (rádoby) intelektuálové, jsme tehdy stáli v krásném podvečeru na kraji dálnice v hlubokém zamyšlení nad hlavolamem, jak dostat inkriminované kolo z „klece“ ven. Naštěstí jsem si vzpomněl na své dětství, „...když natočíte nejdelší stranu kola tak, aby....“ A vše bylo zase dobré. Radost z toho, že jsme zůstali naživu jsme ventilovali v nočně přívětivém Kasselu, k spánku pak ulehli o sto kilometrů dál na rozhraní pole a lesa a přikryli se oblohou.

V sobotu popoledni jsme dorazili do třísettisícového Mannheimu. Úkol dnešního dne byl znám. Je třeba  nalézt federicova strýce; popis: malý, zavalitý, hyperaktivní italský klavírista okolo šedesátky, možné místo výskytu: kdekoliv, kde se něco děje. Nutno říct, že Federico, jako student komunikace a sociální genius, se do zadané úlohy pustil s vervou. Pohyboval se živě prostory veřejnými i soukromými, příruční kameru neustále v permanenci a systematicky lovil oběti, po kterých žádal odpovědi na otázky, jenž nemohly znát. Až v jednom bordelu, kam jsme omylem vlezli, se na nás usmálo štěstí. Tedy přesněji, usmívaly se dvě obstarožní Polky, ale daly nám tip na jednu blízkou italskou restauraci, kde bylo bydliště hledané osoby konečně odkryto. V bytě, na jehož popis chybí češtině vhodná slova, byl nalezen klavíristův spolubydlící, surrealistický umělec, jenž se po pravdě od svých obrazů výrazněji nelišil. Po několikahodinové přednášce, kdy mistr v dramatických chvílích plynule přecházel z němčiny do latiny, dorazil konečně strýc a flám mohl začít. Vedl naší komickou čtyřku zkušeně do těch pravých podniků, vedoucí oslovoval křestními jmény, cpal před ně svého synovce a neustále se divoce smál, až mu slzy tekly z očí a smáčely podlahu. A páni restauratéři přitakali, že Federico je jistě šikovný a chytrý chlapec a nosili zdarma další a další tekuté poklady ze svých skrýší, mezi nimiž zcela fatálně převládala znamenitá tequila. Po rozloučení následoval v pozdních hodinách přesun do sousedního Heidelbergu. V historické části města probíhaly mohutné oslavy konce semestru a pro některé i celého studia. Mírně podnapilý smích slavících studentek prudce kontrastoval s důstojností starobylých staveb. No zapadli jsme.

Ještě jsem vám nepověděl nic o federicově řidičském umění. Já, v zásadě nepřítel motorismu, jsem s hrůzou sledoval, co všechno můj kolega za jízdy stíhá. Předně při naších diskusích neustále gestikuloval s takovou živočišností, že jsem s ním (v obavě o svůj bídný život) ve sporných bodech raději souhlasil. Ve zvlášť vypjatých chvílích se dokonce jal kreslit na přední sklo, kde se již trůnila jedna z jeho nohou, složité obrazce, které mi měly napomoci pochopit jeho hlubokomyslné vize.Taky se neustále vlnil rytmu jinak skvělé hudby, zpíval, svačil, dlouze cosi hledal v mapě a vášnivě troubil na kohokoliv. Jen jednou jsem se vzepřel, to když si chtěl jízdu oživit hrou v šach. Ale abych mu nekřivdil, občas se zlehka dotýkal volantu a díky tomu jsme vytrvale ujížděli dál a dál mírně zvlněnou krajinou nechutně bohatého Baden-Wütenbergska. A pak už jen Stuttgart, koupel v jezeře, nepřátelské zrzkovo BMW, odřenina velikosti mexického dolaru, policisté v hluboké defenzívě a konečně Alpy. V Insbrucku se naše cesty rozdělily, on zamířil na Apeninský poloostrov, já přes ulici do hotelu k Petříkovi, který měl tu smůlu, že zde zrovna dlel na jazykovém kurzu. Jakou ten měl radost, že mě vidí. Zůstal jsem týden.

Hned první den jsem nedočkavě vyrazil do terénu. Procházel jsem se zlehka a radostně po horských hřebenech, zhluboka dýchal a voněl k horským květům. V údolích pak jemně naslouchal zpěvu ptáků, zurčení dravých bystřin a i jinak užíval krás matky přírody. Avšak dny naplněné štěstím a radostí měly brzy zmizet v nenávratnu. Idyla byla násilně přerušena v úterý, kdy z Česka dorazilo tvrdé jádro a na své místo nastoupily sportovní cíle. Na ně však mé nebohé tělo uvyklé fádním rovinám Dolního Saska a poznamenané tamním nevázaným životem nebylo připraveno. Při chůzi po ledovci se barva mého obličeje mění z tvarohově bílé v paprikovou rudost. Poslepu klopýtám sněhem. Vrchol i azurové nebe jsou stejně nedostižně daleko. Těžko říct, kde bych byl v tu chvíli raději.  Ani čtvrtý den se situace nelepší, hlava třeští po prohýřené noci se Slováky, na které jsem k vlastní smůle narazil. Pomalu stoupám a je mi blbě. Čeká mě celodenní pochod a téměř dvou kilometrové převýšení. Zejména Evka oplývá horským fanatismem a neustále pobízí k vyššímu tempu. Konečně vrchol, vysíleně padáme s Milanem (ostatní si raději vzpomněli na akutní zranění a zvolili vlastní program) na kamenitou zem a snažíme se shromáždit dostatek fyzických i psychických sil pro sestup. Ne tak Evka, slunce se nebezpečně chýlí k západu, ale ona nespokojeně hledí střídavě do mapy a na štít před námi. Je prý vyšší, po všech stránkách lepší než ten náš a vůbec bude tam pěknější výhled. Chci namítnou, že tam pravděpodobně uvidíme leda tak ... , ale nemám už silu vzdorovat. Vracíme se samozřejmě za tmy.

Pro zpáteční cestu do H. jsem zvolil pro celkové vyčerpání vlak Strnule sedím, krajina zvolna ubíhá, identická nádraží mění svá jména, cestující přichází a mizí. Nastupuju a vystupuju. A pak už naposled, kruh se uzavírá, neděle přenechává místo pondělí a já jsem doma. Nový týden, nový začátek. Čeho?