Dneska vyšlo slunce na opačné straně

 

Na holých pláních mezi lesy něco je, snad vraky lodí, jejich bílé kosti se válí všude tady po lese.

Padesát dva, některá čísla se prostě nemění, ale stejné taky nezůstanou.

Moje červená světla, i tu svíčku bych zapálil. A je to cosi opojného, modrá melancholická zasněnost.

Má rudé oči, když se vrací, protože to tady jinak ani nejde. A hledá, co ji zbývá, na co má ještě čas.

Pořád kouká z okna, jakoby něco čekala.

Kohout je věrný, jo, to kohout je! Dneska vyšlo slunce na opačné straně. A takových dní je zas málo.

Někdo se zase třeba děsí toho, co vidí ve světě, když si pustí televizi. To co dýchá nemůže být pak dlouho vzduch.

Vitriol, tím se pomalu otrávíš, když se ze života stane kruh.

Ztrácí se, je to takový zákon-nepsané pravidlo-paranoia. Moc dobře vím, co se stane, nebo nestane? Ale je  mi to celkem k ničemu.

Snová realita, v tomhle se dobře plave. Říká, že si na chvíli asi sedne!

Mají teď ale zrovna jiné plány, zachraňují svět. Stejně jenom pořád přehazují slova.

Tenhle přebytečný svět! A co už, když sedíš někde v trávě na slunci, a je ti to jedno.

Pak vstaneš, sám přebytečný, jako už ostatně cokoli přebytečného. A půjdeš někam na vlak.

A pak zase znova. Nějaký jiný přebytečný den. A to je na tom nejvtipnější,

nedá se to zastavit, ani vrátit, máš to pořád před sebou. Na všech místech svého života stojíš zároveň.

Dneska vyšlo slunce na opačné straně, jen tak mimochodem, a na holých pláních mezi lesy něco je!

Ale já tam nevidím…. A ty? Když už musíš vědět, že nemá smysl bát se, ani utíkat za větrem. Ty nejsi totiž tygr!

Slunce tě oslepí a čas jenž není tě dohoní a spolkne.

A ty? Když už víš, že není čeho se bát, vití vlků se blíží, třeseš se…stejně se třeseš, i když to víš!

Není čeho se bát, slunce tě oslepí a vítr dá tvému popelu křídla. Tak ukaž prstem, čeho se dá pevně držet.

O co se opřít, čemu věřit, když každý vidí co vidět chce a dělá, co by se dělat mělo!

Kohout je věrný, jo to kohout je. Má rudé oči když se vrací, moje červené světla, i tu svíčku bych zapálil,

tady to ani jinak vlastně nejde. Dneska vyšlo slunce na opačné straně.

Vím, co vědět mám, jak z neznalosti udělat přednost. A co tím říct, něco se mi na schodech stalo.

Nejspíš sem zase musel zakopnout o nějakého brouka. Tehdy mi toho řekl až příliš mnoho,

a schody pak už zůstaly pro věčnost nekonečné. Co tím vlastně chtěl tenkrát říct? Bylo toho snad až

příliš pro jedno ucho přitištěné na podlaze. Vím ale už, co vědět mám, možná i víc, ale co z toho?

Každý schod vede jinam, do jiného světa, do neznámého zítřka. To je to broučí tajemství.

A já tam zůstal, zabloudil jsem, v popelu starých pravd.

A ona pořád hledí do rudých mraků, jakoby něco čekala, hledí na kapky deště, co stékají po skle, a ono pořád nic.

Tehdy vyšlo náhodou slunce na opačné straně, a je to vlastně jedno, nevím kolik let.

Na holých pláních mezi lesy něco je, nevidím tam, snad vraky lodí.

Některá čísla nezůstanou stejná, jako třeba padesát dva, ale taky se nezmění.

Moje červená světla, i tu svíčku bych zapálil, kdyby to za to stálo.

Snová realita, ucho přitištěné na schodech, Hmyzí tajemství. Kdo dokáže slyšet?

Moc dobře vím, co se stane, nebo nestane, ale je mi to celkem k ničemu. A pak se mi ani nechce

být jak ti idioti, co nemají na brouky čas, protože zrovna zachraňují světu věčnost. Ale stejně jenom přehazují slova.

Starý pravdy můžeš napichovat na vidle. Broučci je sekají kusadly na kousky a pomalu rozkládají na prach.

A až brouček umře, bude vypadat jako stará pravda, a ty vlastně taky.

Měj radost a nebreč, vím jaká je tvá barva, černá, jednou provždy černá.

Myslíš si, že mě to baví stát pořád na stejném místě?

Myslíš si snad, že jsem první, komu se podařilo na schodech takhle zabloudit?

Nemůžu snad za to, že každý vede jinam, a pokaždé když se vrátím, stojím zase tam odkud sem vyšel?

Vím jaká je tvá barva, je černá, jednou provždy, černá.

Dneska vyšlo slunce ,náhodou , na opačné straně, i tu svíčku bych zapálil. A ty? Když už víš, že není čeho se bát,

otevřeš dveře a někam půjdeš, někam do nočního deště. Podívej, na holých pláních mezi lesy něco je.

A je to cosi opojného, modrá melancholická zasněnost…. Tvoje barva je černá, jednou provždy!

---