Pohádka jednoho dne

Pohádka jednoho dne

   Krásný den začíná krásnými věcmi, které jakoby právě vypadly z batůžku Santa Klause, člověk se probouzí ze spánku z té uvědomělé smrti z vězení i ráje snů.
   Malinký človíček se probudí, posadí se na postýlku a rozespalýma očičkama mžourá a kolem něj je ten nekrásnější svět, jaký kdy viděl.
   Obléká se a jde ven. Okolo něj procházejí krásní lidé a v krásách světa je míjí, aniž by colkoliv řekl. Maličký človíček má strach oslovit krásné lidi, bojí se.
   Maličký človíček by chtěl být také tak krásný, ale neví, zda-li se líbí těmto krásným lidem stejně, jako se tito krásní lidé libí jemu, a proto stále bloumá po ulicích krásného města plného krásných lidí jdoucích po krásných ulicích.
   Tak jak tento maličký človíček bloumá po ulicích pomalu a pomalu se krásní lidé počínají měnit, tu a tam zahlédne ošklivou grimasu krásného člověka, tu a tam zase pláč. Maličký človíček jde dál.
   Najednou se nebe zatáhne a nastane ticho... do tohoto ticha se ozývá jen běh krásných lidí.
   Krásní lidé se tlačí jeden na druhého a přibývá pláče a ošklivých grimas a z krásných lidí se stavají lidé.  

   Obyčejní lidé plní vzteku, zloby, hanby, lásky, soucitu a zrady.
   Maličký človířek kouká na proměnu krásných lidí a nechápe.
   Proč, proč se krásní lidé vzdali své krásy a zaměnili ji za spěch a shon?

A maličký človíček stojí sám uprostřed obyčejného města plného obyčejných lidí.