Za deset minut bude včera

Tak po delší době, jsem se dostal k tomu, abych sem dal nějakou povídku. Doufám, že se Vám bude líbit. Je to sci-fi šmrcnutá (fuj to je slovo) humoristickou povídkou. Než se však pustíte do čtení, chtěl bych jen říct, že já jsem k té své Jitce již nikdy cestu zpátky nenašel. :-(

„Říkám vám to už potřetí, žádnou skříň jsme si neobjednali, a nerad bych to ještě opakoval," rozčiloval jsem se na ty chlapíky ze zásilkové služby, co mi stáli u dveří a nechtěli se hnout. „Tak podivejte se, šéfe, mně je úplně jedno, co jste si kde neobjednali. Já mám tady objednávku, která je na vaše jméno a je i podepsaná. Tak vám to tu nechám a dělejte si s tím co chcete," začal být netrpělivý vedoucí těch stěhováků a strkal mi pod nos objednávku. „A já vám říkám, že tu nic nechávat nebudete," rozhodl jsem s rázností sobě vlastní. „Ale no tak, Martine, pánové se sem s tím vláčeli takovou dálku, tak je teď přeci nepošleš pryč," vložila se do věci Jitka, která se na všechno dívala mnohem praktičtěji než já. A jemný lesk v jejích očích mi napovídal, že si začala brousit zuby na nový kus nábytku. „No moje řeč, milospani, tak si ukažte, kam to chcete, a mi zas pudem," chytil se nové naděje stěhovák. Ke své hanbě musím přiznat, že jsem situaci nadále nezvládl. Jitka totiž převzala veškerou iniciativu a mně nezbylo, než jen bezmocně přihlížet, jak se obrovský balík přesunul z chodby do naší předsíně a prakticky znemožnil přítomnost všem ostatním pokojným obyvatelům. Pak už jsem jen podepsal příjem a za partou v montérkách zapadly dveře. „Co to, prosím tě, bylo?" zeptal jsem se Jitky, která pohledem hladila neforemnou zásilku. „Kdyby jsi se do toho nepletla, tak už jsem je vypakoval." „No právě. A neměli bychom nic. A přitom takovou pěknou skříň jsme už dávno potřebovali," odbyla mě a znovu se zálibně zahleděla na novou skříň, která se, jak jsem právě pochopil, nezvratně stala novou součástí bytového inventáře. „Ale Jitko, vždyť jsme si přece nic takového neobjednali. To musí být nějaký omyl," snažil jsem se marně uspět svými argumenty. „Nesmysl! Jasně jsi viděl, že ta objednávka byla naše. A jestli to je omyl, tak to je zase jen jejich chyba, že tam mají bordel." Co dodat na tak pádný argument. Říká se o ženách, že vezmou-li si něco do hlavy nedají pokoj, dokud toho nedosáhnou. Nevím, platí-li to obecně, ale o té mojí to platí na sto procent. Proto jsem jen rezignovaně pokrčil rameny a s námahou jsem se protáhl do kuchyně, kde mi stydl oběd. Cestou jsem se pořádně bouchnul do nohy. Patrně proto, abych věděl, že mám skříň. Jak jsem dojídal svou zamilovanou svíčkovou, slyšel jsem z předsíně trhající se kartón, a pak Jitčin nadšený výkřik: „Jé, světlá, ta se nám bude hodit do ložnice." Nechtěl jsem to poslouchat, tak jsem si raději pustil rádio, v naději, že mi příjemná hudba zvedne náladu. Leč mé naděje zůstaly nenaplněny. Z přijímače se nezačala linout podmanivá hudba, jak bych si přál a jak bych potřeboval, ale na místo toho zrovna vysílali zprávy. A jako na potvoru zprávy sportovní. „Drnovice překvapivě porazily ve včerejším zápase Spartu tři nula," oznámil redaktor do éteru a mně se chtělo křičet: „vy neumíte hrát něco hezkýho." A možná dodat ještě něco sprostého. Nakonec jsem ale od toho upustil a raději jsem si přihodil do vynikající omáčky další knedlík a s chutí se do něho zakousl. Když jsem dojedl, otevřel jsem si pivo a v klidu jsem zažíval. Za chvíli se přitaloupila Jitka. Jen jsem se na ní podíval a hned mi bylo jasné, co bude chtít. A taky jo. „Ty, Martine," přišla až ke mně a pohladila mě, „nesmontoval bys tu skříň?" škemrala tak, jak to umí snad jen ona. „Víš, já jen aby nepřekážela v předsíni. A tobě to přeci nedá žádnou práci," lísala se vytrvale. Nejdřív jsem ji chtěl odbýt, ale protože již od mládí ženám jen těžko odmítám, a také proto, že po tak skvělé svíčkové je jen obloha hranicí mé dobročinnosti a laskavosti, jsem nakonec šel, a dokonce s pocitem, že jdu rád. Přes všechna proklamovaná prohlašování mojí ženy mi to dalo práci. A dost. Postavit skříň není jistě lehká práce ani pro někoho mnohem zručnějšího než jsem já. A navíc, přiznám se k tomu, já jsem spíše intelektuál. Ale přesto přese všechno jsem, po hodině lopocení se s nikam nepasujícími šroubky a pantíky, stanul tváří v tvář předmětu, který se dal při troše dobré vůle nazvat skříní. Jitka neskrývala své nadšení. „Teda, Martine, to jsem nečekala. To je nádhera. Za to si zasloužíš nějakou odměnu," rozplývala se. „Víš co, já ti udělám škubánky. A abys věděl, dneska nebudu šetřit mákem. A ty zatím přišroubuj tady ty dveře, co jsou tak nakřivo." Nebudu zapírat, že bych věděl o lepších způsobech, jak si vybrat odměnu, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsem zvyklý spokojit se s málem. Ovšem to o těch dveřích si mohla klidně odpustit. Uznávám, že k dokonalosti jim ledacos chybí, ale přeci jenom mluvit o nich jako o tak nakřivo, je při nejmenším přehnané. Však já se na to vrhnu a opravím to. S tímto dobrým předsevzetím jsem znovu napřel svůj intelekt k rozdělané práci. Ne vždy je však osud nakloněn dobrým předsevzetím, a ne vždy je snadné své dobré předsevzetí uvést do života. Ono se lehce řekne, opravím to, ale jaká úskalí to v sobě skrývá, to už si žádný všetečný šťoural nedovede představit. Stál jsem bezradně před skříní, šroubovák v jedné a kladivo v druhé ruce. Jistě byl na mě impozantní pohled. Marně jsem si lámal hlavu nad tím, jak současně podržet rovně dveře, přichytit si vrut a ještě šroubovat. Střízlivě jsem odhadl, že se mi to bez sedmi rukou asi těžko podaří. Leda že... Ten nápad přišel, když už jsem v něj ani nedoufal. Možná by se mi to podařilo zevnitř. Za chvíli jsem se už soukal do útrob té bedny. Jen to tady trochu přitáhnu a... Cvak. Ty dveře, co až dosud beznadějně nepasovaly, se zavřely a jen tak tak, že mi neskříply prsty. No to je pěkný, že jsem se na to nevykašlal. Teď jsem tady zavřenej a nemůžu ven. Neměl jsem sem vůbec lézt. A ještě spíš jsem neměl dovolit, aby ji tu nechávali. Strčil jsem do dveří. Ani se nepohnuly. Čert aby to vzal. „Jitko!," zařval jsem, co to šlo a čekal. Nic. Kde jen se ta ženská fláká. To je zase den. Najednou se mi zamotala hlava. Aby taky ne, je tu vydýcháno. Jestli se nechci udusit, musím ven. Ale kudy? „Sakra Jitko, kde si," vykřikl jsem nervózně, přesně ve chvíli, kdy se dveře otevřely stejně nečekaně, jako se prve zaklaply. No to je dost, oddychl jsem si. Pak jsem si prohlédl výsledek svého snažení a zmocnila se mě neuvěřitelná pýcha. Dveře seděly přesně jak se sluší a patří. Teď to musí vidět Jitka, za tohle si určitě zasloužím i něco víc, než jen škubánky s mákem. Ale to by tu nejdřív musela být. Zašel jsem do kuchyně, kde jsem předpokládal její přítomnost, abych se jí hned za tepla pochlubil, že se dobrá věc podařila. A ona, ona si tam klidně nebyla. To mě dorazilo, člověk se tady moří, dře se a paničce to nestojí ani za to být doma. No počkej, příště mi zas přijď s nějakou takovou blbostí, jako je montování skříně, kterou jsem si neobjednal. Pohlédl jsem na hodiny na zdi. Ukazovaly dvě deset. Pěknej nesmysl, teď je minimálně půl čtvrtý. To je taky tak, kolikrát už jsem tady říkal, že je potřeba nechat ty hodiny opravit. Ale to je pořád řečí a vůbec škoda mluvit. Nejvyšší čas projevit se jako chlap a vzít to tady tvrdě do ruky. Ale jak už to v životě chodí, přesně ve chvíli, kdy se konečně odhodláte ukázat někomu tvrdou ruku, zjistíte, že není nikdo vhodný v dosahu vašich výbojných spádů. Co se dá dělat. Tak jsem alespoň srovnal hodiny a šel jsem na vzduch. Tedy, že jdu na vzduch se jenom tak říká, ve skutečnosti jsem neomylně mířil k restauraci U Hulváta, kde mají vždy dobře chlazené Krušovické a já na sobě jasně cítil, že dobře chlazené Krušovické je přesně to, co teď potřebuji. „Nazdar, Martine," volal na mě už zdálky, věčně uspěchaný Kamil, „jak se máš?" „Skvěle," povídám na to já, „teď jdu zrovna k Hulvátovi na jedno nebo možná na dvě." „A to tě Jitka pustila?" divil se. To mě urazilo. „No dovol," řekl jsem podrážděně, „snad si nenechám diktovat, kam mám a nebo nemám chodit. Mimo to Jitka nebyla doma," dodal jsem rázně. „Tak to jedině, já vím proč mám zůstat svobodný," přešel na svůj oblíbený námět k rozhovoru, na který nikdy neopomněl přivést řeč. Býval bych se rád rozhovořil na téma výhody šťastného manželství, ale bohužel jsem to dal na sobě příliš brzo znát, takže Kamil mě zadržel již při nádechu na první větu. „Až jindy kamaráde, teď spěchám na fotbal. Hraje Sparta s Drnovicema. To bude boj. Ale Sparta je teď v úžasný formě. Drnovice dnes nemají nejmenší šanci." To je celý Kamil se svou pověstnou vášní pro sporty všeho druhu. S vášní, kterou já nikdy nepochopím a jeho jednou umoří. „Ty Drnovice jsou fakt snadná kořist, vsadil jsem si, že prohrajou alespoň pět nula," rozplýval se. „To jsi si vsadil špatně, protože ta tvoje snadná kořist dneska vyhraje tři nula," řekl jsem s jistotou, která mě samotného překvapila. Reakce na můj prorocký výrok předčila veškeré mé očekávání. Myslel jsem, že Kamil umře smíchy. „Cože," zajíkal se, „že ti dudáci z Drnovic, kteří se nedokážou zmoct na jedinou kloudnou akci porazí Spartu? Martine, ty jsi komik. Prosím tě, už si letos viděl hrát Spartu?" „Ovšemže ne. Ostatně pochybuju, že jsem ji viděl hrát kdykoli předtím. Znáš mě a moc dobře víš, že se o sport nezajímám," namítl jsem dotčeně. „Tak jak můžeš takhle blbě plácat," obořil se na mě Kamil a už se vůbec nesmál. Dokonce jsem měl pocit, že mi jednu vrazí za to, že jsem si dovolil dotknout se jeho modly. „Předně, blbě neplácám, a pak to říkali dneska v rádiu. Protože tenhle zápas hráli už včera. Musel jsi se splést," nabízel jsem celkem přijatelné řešení, protože teď už se mi naprosto jasně vybavovalo to rozhlasové zpravodajství, které mi dopoledne tak hnulo žlučí. Kamil se na mě podíval jako na něco velmi odpudivého. Pak jen podmračeně mávl rukou a s bručením, že musí jít, jinak by mi prý brzo ublížil na těle, odešel, a ani nepozdravil. Ti fotbaloví fanoušci jsou ale divná sorta lidí. Před restaurací mě, na místo kýženého zlatavého moku a příjemného posezení, čekalo nepříjemné překvapení v podobě sanitárního dne. No to je pěkný, vždyť sanitární den měli mít včera, tak co blbnou. Přemítal jsem nad tím celou cestu domů. Nakonec jsem tuto otázku uzavřel přesvědčením, že se proti mně spikl osud a možná ještě někdo a jen co zjistím kdo, tak mu to vytmavím tak, že to ještě neviděl. „Ahoj Martine," uvítala mě Jitka polibkem. Měl by to vidět Kamil, aby poznal jaké výhody má manželství. Pak jsem si vzpomněl, jak on teď zmateně pobíhá po opuštěném stadiónu a nechápe, jak je možné, že tam nikdo není. Ta představa mě pobavila tak, že jsem málem zapomněl, že jsem uražený. „Tak kdepak jsi byla?" zeptal jsem se s notnou dávkou ironie. „Kde by jsi řekl?" začala se vykrucovat. Já to věděl, že to bude na mě zkoušet. Ale to na mě neplatí. „To ti ani nestálo za to, říct mi, kam jdeš?" „Já jsem ti nenahlásila, že jdu do práce? No to jsem si teda dovolila, co?" začala být najednou jedovatá. Je zajímavé, že když se ženská dostane do úzkých, začne být jedovatá. Ale musím říct, že mě na okamžik dostala. Byl to přesně ten kratičký okamžik, než jsem si uvědomil, že si dnes vzala dovolenou, stejně jako já. Ale ten krátký okamžik stačil na to, aby se Jitka ujala slova, a já už nestačil valit oči nad tou snůškou nesmyslů, která se na mě navalila. „Za to ty jsi tu dneska nějak brzo. Říkal jsi, že musíš něco dodělat a že se vrátíš až pozdě. To ty jsi mi chtěl udělat radost, viď?" najednou zjihla a dokonce se na mě začala znovu usmívat. „Ale to jsi to stihl fakt brzo, vždyť je teprve...," podívala se na hodiny na zdi a pak zmateně na hodinky. „S těma hodinama je vážně potřeba něco udělat. Podívej se na to, je půl čtvrtý a ony ukazují už skoro šest." Na ta slova se natáhla po hodinách a vrátila neposlušné ručičky na místo. Pak odcupitala do ložnice, aby se převlékla. „Jé Martine, to je krásná skříň. Kde jsme ji vzali?" jevila se, jako by ji viděla poprvé. „To je krásné překvapení." „Jitko, podívej se, já nemám náladu na to, aby sis ze mě dělala legraci. Nezapomeň, že máš u mě ještě vroubek za to, jak si někam šla a ani jsi mi neřekla, že odcházíš, natož kam." „Já nevím, co to pořád máš?" urazila se. „Nevím, že je to tak těžký pochopit, že jsem byla v práci. Vždyť tam chodím jenom každý den, co?" neodpustila si sarkastickou poznámku. „Vždyť jsi si vzala dovolenou a byli jsme spolu doma, když nám ta skříň přišla poštou." „Martine, přiznej se, ty jsi pil," nařkla mě moje polovička neprávem. „Protože jestli jsi nepil, tak jsi se musel zbláznit, vždyť tu dovolenou mám až zítra. Už se těším, jak si to užijeme." To mě málem porazilo. „Jitko, prosím tě, teď si dobře rozmysli, co mi řekneš. Co je dneska za den?" zeptal jsem se s obavou. „Čtvrtek samozřejmě," odpověděla bez zaváhání. „A jsi si naprosto jistá, že není třeba pátek?" chytal jsem se poslední naděje, protože můj rozum se vzpíral uvěřit, byť jen na okamžik, té hrozné myšlence, která mě právě napadla. „Co pořád máš? Ovšemže není pátek. Martine, není ti něco?" začala se strachovat, když viděla, jak jsem zblednul. „Miláčku, budu ti muset asi něco vysvětlit," zaúpěl jsem a ztěžka jsem dosedl na židli, která jen zaskřípěla. Co tady chci vysvětlovat? Vždyť sám nevím, co se děje. „Tak co se stalo, Martine? Nevypadáš dobře," zalichotila mi. „Víš, Jitko, stalo se něco velmi... Velmi neuvěřitelného," vykoktal jsem, a pak jsem jí podrobně vylíčil všechny dnešní příhody. „To není možné," shrnula mé vyprávění, když jsem skončil. „Přeci by jsem si to nevymyslel, a nebo snad vypadám jako blázen?" zeptal jsem se. Vlastní manželky mají pro člověka tu výhodu, že mu neřeknou, že vypadá jako blázen, ani kdyby vypadal jako beznadějný pacient a primář psychiatrie dohromady. A právě proto mi ani teď Jitka nevpálila, že nasypat si do kafe sůl, což se mi právě před chvílí podařilo, není úplně normální, ale naopak se na mě obrátila s důvěrou, která mě až dojala. Alespoň já, ve větě: ’A co budeme dělat,’ jasně pociťuji projev maximální důvěry. A taky jsem se rozhodl tu bezmeznou víru v mé schopnosti nezklamat. Sice jsem neměl tušení, co budeme dělat, ale bylo mi jasné, že na něco určitě, dříve nebo později, přijdu. Abych získal čas na přemýšlení, navrhl jsem bližší ohledání té zatrolené skříně. „Vypadá docela normálně," prohlásila Jitka, po podrobném zkoumání a mě nezbylo, než jí dát za pravdu. „No, to je pravda, ale říkám ti, že mě zavřela dovnitř a pustila mě o den dřív než jsem tam vlezl, a to, jak jistě sama uznáš, normální, slušně vychované skříně v žádném případě nedělají." Teď zas nezbylo, aby dala za pravdu ona mně. A jak jsme si tak dávali za pravdu, stála tu skříň, záhadná jak sfinga, odhodlaná nevydat své tajemství. To mě pěkně dopálilo. To tak! V mém bytě nikdo žádná tajemství mít nebude. A už vůbec ne nábytek. A v žádném případě nábytek, který jsem si ani neobjednal. No to by byl pěkný pořádek. Co kdyby si zítra vzpomněl, no řekněme, třeba stůl a chtěl mít tajemství, anebo židle, že ano! Cítil jsem potřebu zakročit. Zakročit tvrdě a bezprecedentně a zjednat pořádek ve své domácnosti jednou provždy. Taky jsem se do toho hned pustil. „Nedá se nic dělat, Jitko, musím vlézt dovnitř a prozkoumat jí i z vnitřku," rozhodl jsem rázně a nedal jsem nejmenší prostor pro případné názory, které by se mě snad snažily odradit od mého úmyslu. Když jsem se nasoukal do nitra té almary, Jitka za mnou, pamětliva mých podrobných instrukcí, zavřela dveře. Já jsem začal prohledávat vnitřní stěny, ale ať jsem pátral sebepečlivěji, nenašel jsem naprosto nic podezřelého. Jestli já nejsem blázen, napadlo mě. Copak je to normální, schovávat se do skříně jako milenec a hledat bůhví co? Navíc už je tu hrozně vydýcháno. Kdo by to řekl, že ty dveře tak těsní. Zamotala se mi hlava. Musím ven! „Jitko, otevři," zavolal jsem a zabouchal na dveře. Ozval se cizí mužský hlas. Kdopak asi přišel na návštěvu, snažil jsem se odhadnout. Ale to už se otevřely dveře skříně a já mohl ven. „Chlape, co tu děláte," osopil se na mě ten člověk. „To bych se spíš měl zeptat já," nezůstal jsem mu nic dlužen. To mám nejradši, když se mě cizí chlap v trenýrkách ptá, co dělám ve svojí ložnici. „A taky mě to zajímá, co děláte takhle...," znejistěl jsem v půli věty, protože jsem se lépe rozhlédl kolem sebe. Ta ložnice mi vůbec nepřipadala tak důvěrně známá, jak by člověk čekal od vlastní ložnice, ale naopak, zdála se mi naprosto cizí a neznámá. Po kratší úvaze jsem došel k názoru, že je to nepochybně proto, že je to skutečně nějaká cizí ložnice. K zamyšlení se ale nabízela otázka, kdeže jsem se vzal v cizí ložnici. To byla záhada, na níž jsem rozumnou odpověď prostě neměl. A ten cizí chlap na mě pořád dorážel a byl stále nerudnější. „Říkám vám naposledy, abyste mi sdělil, co děláte v mojí skříni," dožadoval se odpovědí, které by zajímaly i mě. „Klid, občane," snažil jsem se ho uchlácholit. „To je jedno veliké nedorozumění." „Jo, tak nedorozumění, já ti dám nedorozumění, ty hejsku. Mně už je jasný, kde ses tu vzal. Ale ze mě nikdo blbce dělat nebude. Mařeno, pojď se dobře podívat, co ti s ním udělám, a pak ti, ty stará couro, namlátím, že si to budeš pamatovat hodně dlouho." Takhle a ještě hůř vyhrožoval ten surovec, když se na mě sápal. Něco mi napovídalo, že je nejvyšší čas vyklidit pozice. „Ale no tak, klid, člověče, přeci nemusí být tak zle," snažil jsem se vyjednávat a přitom jsem ustupoval ke dveřím. „Já ti dám, že nemusí být zle, že jsi to ještě neviděl. Tu máš jednu na cestu a ať už tě nikdy nevidím nebo za sebe neručím," řval za mnou a na důkaz svých slov mě obdařil jednou slušnou ranou pěstí. Pochopil jsem, že veškerá diplomacie se zde míjí účinkem a dal jsem se zbaběle na útěk. Vyběhl jsem na chodbu a proběhl schodištěm kolem sousedních bytů, z nichž zvědavě vykukovaly sousedky, které byly, jak se zdálo, na podobné výstupy zvyklé. Zastavil jsem se až o dva bloky dál. Ta zatrápená skříň mi pěkně zavařila. Co teď budu dělat. Jsem bez peněz, v místě, kde jsem nikdy předtím nebyl a kde nikoho neznám. Navíc skříň je teď v cizím bytě, kam nesmím. Bezradně jsem si třel pohmožděnou bradu. Ať jsem nad tím přemýšlel jak jsem chtěl, vycházela mi jen jediná možnost. Musím se dostat zpátky k té proklaté skříni a donutit ji, aby mě přenesla zpátky k mojí Jitce. Ale jak, když ten zuřivec střeží ten byt jak Kerberos podsvětí. Ledaže..., je tu jedna možnost. Počkat až bude doma jen ta žena, které bylo tak spíláno a zapůsobit na její nejušlechtilejší city. Od myšlenky nemám daleko k činům, a proto mě již za okamžik bylo možno spatřit, jak se plížím zpět k domu, ze kterého jsem byl před chvílí tak nešetrně vyobcován. Skryt za nárožím jsem se pustil do realizace první fáze svého plánu. Která zněla, počkat, až se zápasník amatér vzdálí natolik, že se odvážím vstoupit dovnitř. Kde pak, za pomoci svého neopakovatelného šarmu, dokončím tento odvážný podnik. A měl jsem štěstí. Již asi za tři hodiny jsem se dočkal. Muž, který mi tak laskavě přenechal otisk své pěsti na mé bradě, vyšel před dům a namířil si to k ostrůvku tramvaje. Počkal jsem až zajde za roh a za chvíli už jsem mačkal tlačítko zvonku se jmenovkou Fajt. „Dobrý den, paní Fajtová," pozdravil jsem plaše vypadající paní v zástěře, která mi přišla otevřít a nasadil jsem ten nejneodolatelnější úsměv jakého jsem byl schopen. „A to jste vy," řekla nepříliš nadšeně, „co ještě chcete?" „Víte, já jsem si něco zapomněl v té skříni..." „Jak jste si mohl něco zapomenout v naší skříni," skočila mi do řeči ta ženská. Proti mému kouzelnému úsměvu byla zjevně imunní. „To je taková, neuvěřitelná historka, ale mohl bych vám ji vyprávět, kdyby jste mě pustila dál," snažil jsem se vnutit dovnitř, protože na chodbě jsem se necítil příliš dobře, zejména proto, že z okolních bytů se opět začínaly vynořovat postavy senzacechtivých sousedek. „Dovnitř nemůžete. Manžel není doma," zamítla můj nápad hned v počátku. „Já vím, ale toho na nic nepotřebujeme. Já si jen vezmu svoje věci a hned zase půjdu. Co říkáte paní, šlo by to?" „Nešlo, co kdyby se Rudla vrátil. Vám jedna rána nestačila?" Ta baba zůstávala neoblomná. No, nebudu zabíhat do podrobností, ale musím říct, že jsem se pěkně zapotil, než mě konečně pustila dovnitř. Ale předtím, než úplně uvolnila cestu, jsem si musel vyslechnout důrazné upozornění, že jestli se pokusím něco ukrást nebo si snad, nedej bože, dovolím něco na ní, ihned začne křičet a zavolá policii a Rudlu, který se mnou zatočí. To už ale byla cesta volná. Hrnul jsem se ke skříni a rovnou dovnitř. Ten den byl nejsmůlovatější, jaký jsem kdy zažil. Než jsem stihl po anglicku zmizet, rozrazily se dveře a v nich stanul rozzuřený Rudla, ne nepodobný supící lokomotivě. „Já to věděl, ty děvko, že si nedáš říct. Já měl na to nos," řval jako smyslů zbavený na svou ženu. „Ale no tak, Rudánku, to je omyl," snažila se mu všechno vysvětlit ta ubohá osůbka. Bylo mi ji líto, ale nemohl jsem jí nijak pomoci, protože jsem se koukal co nejrychleji vypařit, dříve než si Rudánek vzpomene, že tu jsem taky. Málem jsem to nestihl, protože už se ke mě hrnul a bylo na první pohled zřejmé, že mi nechce potřást pravicí. Rychle jsem za sebou zaklapl dveře a jen jsem slyšel, jak statečně odolávají zuřivcovu nátlaku. Proboha, rychle odsud, kamkoli, ale pryč od toho šílence, problesklo mi hlavou v panické hrůze. Lehký pocit závrati jsem přivítal s ulehčením. Přešel mě velmi brzy. S nadějí jsem vystoupil na světlo. Byl jsem zklamán. Že nejsem doma, to jsem poznal hned. Zbývalo jen určit, kam mě škodolibá almara zase šoupla. Stál jsem ve zjevně opuštěném bytě. Alespoň, že tak. Snad tentokrát nepřijde nikdo, aby mě tloukl. V celé místnosti nebylo kromě mé skříně vůbec nic, co by stálo zato prozkoumat. Proto jsem opustil byt a vyrazil na průzkum do města. Vcelku mě potěšilo, že kolemjdoucí se baví česky. Nevím, co bych si počal, kdyby si skříň umanula a transportovala mě třeba do Hongkongu. Dokonce jsem, ke své radosti, zjistil, že jsem i ve svém městě, jen několik bloků od našeho domu. Radostně jsem vyrazil domů. Když jsem došel na roh naší ulice, zůstal jsem stát jako opařený. Na druhém chodníku stála Jitka a na někoho čekala. Naštěstí mě nezahlédla. Schoval jsem se za telefonní budku a čekal, co se bude dít. To by mě opravdu zajímalo, na koho tu čeká. A vůbec co tu má na koho čekat, když má být doma a čekat, až se mi podaří oblafnout ten prokletý kus nábytku a vrátit se. Zatímco jsem takhle uvažoval, na rohu objevil se nějaký chlápek a namířil si to přímo k Jitce. Ta mu vyšla vstříc a dlouze ho políbila. Jitko, nééé, zavyl jsem bezmocně. To jsem si nezasloužil. Už je to tady. Moje milovaná žena mě podvádí s nějakým cizím hejhulou. Byl jsem zdrcen. Přes všechnu tragiku celé situace jsem se ale nemohl zbavit pocitu, že ta milostná scéna odehrávající se přede mnou, je mi nějak povědomá. I ten syčák je mi nějak povědomý. Jen kdybych na něj pořádně viděl. Představa, že člověka podvádí jeho žena, uvádí nešťastného manžela do rozpoložení, které nemá daleko k totálnímu zhroucení organismu. Takového nešťastníka pak zcela ovládnou jeho nejhlouběji zasunuté pudy, které mu poručí běsnit. I já jsem k tomu neměl daleko, ale přeci jen se ve mně cosi bránilo, abych vstoupil na scénu a brutálně zavraždil tu poběhlici, která se mi tu na veřejnosti objímá s cizím chlapem. Ne, tomu nemohu věřit. To by mi Jitka nikdy neudělala. Určitě jde o nějaké nedorozumění. Nejspíš ji ten darebák nějakým způsobem omámil a ona neví, co dělá. Teď jsem na to kápnul. Hrozné zoufalství, které mě před malou chvílí ovládlo, bylo vystřídáno bezmezným vztekem. A v tomto stavu mi osud přihrál do cesty policistu. Houpavým krokem se vynořil na rohu a rozvážně se batolil ulicí. Pohvizdoval si k tomu a pohupoval obuškem. Dokonalé rameno spravedlnosti. „Přicházíte jako na zavolanou, strážníku," obrátil jsem se na představitele zákona. „Co pro vás můžu udělat?" měřil si mě nedůvěřivě policista. „Tamhle ten obejda obtěžuje tu ženu," ukázal jsem přes ulici. „Měl byste to prošetřit." Rameno spravedlnosti nehnulo ani brvou, ale přesto se beze slova vydalo na druhý chodník. Z hovoru, který proběhl mezi ním, Jitkou a jejím protivným průvodcem, mám jen kusé informace. Ty jsem získal z útržků, které ke mě dolehly přes rušnou vozovku. Nejasně jsem slyšel, jak se strážník ptá Jitky, jestli ji nemůže nějak pomoct. Ona mu poděkovala a mile se usmála. Ona se umí velmi mile usmívat. A pak mu sdělila, že skutečně žádnou pomoc nepotřebuje, ale přesto je to od strážníka velmi laskavé, že má o ní takový zájem. Pak kolem mě projela drnčící tramvaj a tak jsem zaslechl jen něco jako: Obtěžuje? Ne to, zcela jistě ne, to by... A ještě pak: Můj manžel... Po této kratičké konverzaci se policista otočil a namířil si to zpět ke mně. Šťastně vypadající párek se vydal svou cestou. Teprve teď jsem měl příležitost pohlédnout do tváře tomu cápkovi, co se mi na veřejnosti líbá se ženou. Když jsem ho poznal, musel jsem se opřít o telefonní budku, aby to se mnou neseklo. Ten mamlas, co šel s Jitkou a šťastně se na ni usmíval, jsem byl já. I tu scénu jsem poznal. Věděl jsem, kam jdou. Jdou do divadla a věděl jsem také, že jdou zbytečně, protože bude vyprodáno. Taky jsem věděl, proč si nekoupili lístky v předprodeji. Věděl jsem úplně všechno. Pochopil jsem, že jsem se dostal o měsíc zpátky. Než jsem stačil tento fakt strávit do všech detailů, přistoupil ke mě ten policista, dloubl mně pendrekem do žeber a výhrůžně řekl: „No?" Nikdo by nevěřil, že tak krátkým slůvkem jako je ‘No’, se dá toho tolik říct. Ten policista řekl ‘No’, a mě bylo jasné, že to znamená: člověče, co to mělo znamenat, čekám vaše vysvětlení a jestli mi ho urychleně nepodáte, tak vás vezmu obuškem po makovici, že nebudete vědět čí jste. A já se rozhodl podat mu to nejlepší vysvětlení jakého jsem byl schopen. Věděl jsem, že to nebude lehké, ale musím to udělat. Jen vědět, jak začít. „Jak bych tak nejlíp začal, strážníku," začal jsem rozvážně. „Všechno to začalo tou skříní..." S policisty se vyklubal pozorný posluchač. Vyslechl si mé vyprávění, nijak mě nepřerušoval. Když jsem domluvil, vědoucně pokýval hlavou. „Takže, jestli jsem to dobře pochopil, tak vy jste vlezl do skříně a když jste vylezl, tak jste se dostal do minulosti," shrnul mé povídání do jedné výstižné věty. „V podstatě ano," přikývl jsem. „Aha, tak podívejte se, pane..." „Horáček. Martin Horáček," představil jsem se. „Tak podívejte se, pane Horáček, já vás teď zavedu k člověku, kterému se stalo něco podobného, takže s ním budete moct probrat svoji situaci. Co říkáte?" nabídl mi. Nadšeně jsem souhlasil. Hned jsem si myslel, že už se to muselo někomu stát. A teď jsem se měl s někým podobným seznámit. Bezstarostně jsem následoval toho dobrodince, kterého mi seslalo samo nebe. Doktor Kotek byl známý cvokař, jehož věhlas pronikl i daleko za brány ústavu jemuž šéfoval. Teď jsem seděl naproti němu v jeho ordinaci a znovu a znovu jsem mu do omrzení opakoval svoji historku, která nudila už i mě samotného. „Výborně pane Horáček. Naprosto skvěle. Na vašem případu vytřískám profesuru," liboval si hlasitě a radostně si mnul ruce. Potom si to celé nechal zopakovat ještě jednou. Když jsem, bůhví po kolikáté, skončil, dal mě odvést na pokoj. V ústavu doktora Kotka jsem strávil asi týden. Nejdelší týden mého života. Týden marného přesvědčování, sebe i druhých, že nejsem blázen a že všechno to neuvěřitelné se mi skutečně stalo. Na jeho konci jsem si už nebyl jistý vůbec ničím. A tehdy konečně se mi podařilo pohnout Kotka k tomu, že se uvolil k malému experimentu. Nevím jak se mi to podařilo, možná, že už se mu mé povídání omrzelo, snad měl k tomu jiný důvod, ale jisté je, že souhlasil s prohlídkou té pekelné skříně. Stáli jsme v opuštěné místnosti, kde se od mého odchodu nezměnilo vůbec nic. Přistoupil jsem ke skříni otevřel jsem dveře a řekl jsem: „Prosím pane doktore, to je ona." „Vždyť to je obyčejná skříň," začal se ošívat. Zdálo se mi, že dostává strach. „Jistě, tak jen dovnitř, ať se přesvědčíte, jestli jsem blázen a nebo ne," pobízel jsem ho. Váhavě vstoupil do skříně a zavřel za sebou dveře. Slyšel jsem jak si nespokojeně bručí něco o stísněném prostoru. Trpělivě jsem čekal, co se bude dít. Nedělo se vůbec nic. Když se mi zdálo, že je doktor nějak moc potichu zkusil jsem otevřít. Nešlo to. Lomcoval jsem dveřmi, marně. Najednou dveře sami odskočily. Skříň byla prázdná. Doktor zmizel. No nazdar, napadlo mě. Alespoň vidí, že nejsem blázen. Jen tak vědět, kde je. Nu, konečně to je jeho problém. Já budu mít svých starostí dost. Protože jsem se přistihl, že představa, že Jitka šla do toho divadla s nějakým chlapem, mě vůbec nenechává chladným. A představa toho, jak ten večer skončil, a jak skončil vím zcela bezpečně, mě nutí k zuřivosti. Ale vždyť ten chlap jsi ty, napovídá mi mé rozumnější já. A jak mohla jít se mnou, když jsem se na ně díval, umlčel jsem své rozumnější já pádnými argumenty, a pak jsem mu doporučil, aby se do toho nepletlo, nebo že se neznám. Každé rozumnější já je naštěstí na tolik rozumné, že se nenechá odradit, a tak jsem si po chvíli uvědomil absurdnost svého myšlení. Žárlím sám na sebe. To je situace, jestli toho nenechám, tak se brzo doopravdy zblázním. Musím něco udělat, nebo něco vymyslet, ale hlavně rychle. Sedl jsem si na zem, hlavu jsem si složil do dlaní a začal jsem hluboce přemýšlet. Ani mi to netrvalo tak dlouho, a nosná myšlenka byla na světě. Mám jen dvě možnosti. Buďto si někde na sebe počíhám a zabiju se, abych mohl zaujmout svoje místo, anebo se musím vrátit zpátky. Ale ukažte mi někoho, kdo má náturu páchat zločiny sám na sobě. Já takovou rozhodně nemám, proto jsem první možnost zavrhl a plně jsem se soustředil na druhou z obou alternativ. Po delším přemýšlení jsem konečně pochopil, to co bylo po celou dobu jak na dlani. Pochopil jsem jak jsem se sem dostal a jak funguje ona zázračná skříň. Uvědomil jsem si, že mě vždycky dopravila přesně tam, kam jsem si myslel, že bych se chtěl dostat. Nikdy bych netušil, že vrátit se bude tak směšně jednoduché. Stačí zavřít se do skříně, myslet si že chci domů a mám vyhráno. To už jsem ale za sebou zavíral dveře. Nutil jsem svůj mozek k soustředění. Ale nebylo to ani nutné. Vždyť myslet si něco je tak snadné. Chci domů, zpátky k Jitce, myslel jsem si a měl jsem radost, jak jsem na to přišel. Zajímalo by mě, co táhlo hlavou tomu doktorovi a kde je mu teď konec. Jestli pak neskončil u toho vzteklého surovce jako já minule. Chci zpátky... Důvěrně známá závrať se dostavila přesně podle očekávání. Pak už se otevřely dveře a já pochopil, že se někde stala chyba. Vylezl jsem totiž v ložnici Rudy Fajta. A sám majitel se ke mně řítil a chrlil ze sebe tolik nadávek, že jsem až doposud vůbec netušil, že by jich vůbec tolik mohlo být. Většina z nich je však na tomto místě nereprodukovatelných. Proto je snad zajímavý jen výkřik, adresovaný jeho ženě: „Ty stará kurvo, já tě naučím schovávat si chlapy do skříně." Musím říct, že velkou slovní zásobu neměl, ale aby dodal svým slovům váhu, vytáhl sekeru. Dodnes netuším, kde ji vzal, ale jisté je, že ji najednou třímal v ruce a pustil se s vervou do skříně, kterou přitom častoval výrazy, které přeloženy do slušného jazyka, dávaly tušit, že v ní vidí hlavního viníka a narušitele svého rodinného štěstí. Tehdy jsem se dopustil osudové chyby, a místo toho, abych se zdekoval dokud byl čas, tak jsem jen stál a tupě zíral na to dílo zkázy. Když ten samozvaný dřevorubec rozštípal i poslední prkýnko, a z celé skříně zbyla jen hromada třísek, obrátil svou přebytečnou energii ke mně. Tloukl mě hlava nehlava, ale já to sotva vnímal, protože jsem nemohl odtrhnout oči od zničené skříně. Jak se dostanu zpátky, to byla myšlenka, se kterou mě Rudla zanechal ležet se zlámanými žebry a přeraženou sanicí. Byla to i myšlenka, se kterou jsem se zabýval po celou dobu rekonvalescence. Když mě propustili z nemocnice, byl jasný slunečný den. Mně se však zdál ponuře šedivý a černý. Zpěv ptáků mi připadal, jako nepříjemné krákání, trýznící mou nešťastnou duši. A aby taky ne. Ta skříň byla zničena. Poslední naděje na návrat byla zničena tím zuřivcem. Už nikdy se nedostanu zpátky k Jitce. Už nikdy jí nepohladím po jejích krásných vlasech a nikdy mě nepolíbí na přivítanou. Nikdy, pokud neseženu novou skříň, stejnou jako byla ta první. Ale to se mi sotva podaří. Můj pohled zabloudil do jednoho výkladu. Nemohl jsem věřit svým očím. Tam za výlohou, až vzadu v rohu, hned vedle gauče s kýčovitým potahem stála skříň. Nejprve jsem si myslel, že mě šálí smysly, ale skříň byla na svém místě ať jsem se štípal do čeho jsem chtěl. Zvedl jsem pohled k reklamnímu štítu, kde se na mě smálo logo firmy, které jsem viděl už podruhé. Poprvé to bylo na objednávce, kterou mi ukazoval ten vlezlý stěhovák. Vedle loga neonový poutač líčil zákazníkům, že jen zde seženete nábytek všeho druhu, s dodací lhůtou jeden týden. Teď už vím co udělám, snad se mi to podaří jak si to představuji. Vykročil jsem ke vchodu. Za týden mi přivezou skříň. Určitě budu překvapený. Co bude dál to uvidím. Plzeň 30.4.1997

---