Podívná dívka

Daniel s Michalem se vraceli domů ztichlou ulicí. Pouliční lampy žlutě ozařovaly zmrzlý sníh, který jim křupal pod nohama. Obláčky páry jim stoupaly od úst a mráz jim zabarvoval tváře do červena.

Najednou oba umlkli v půli věty. Po chodníku klopýtala dívka a přidržovala se zdi. Na sobě měla dlouhý plstěný kabát s kožíškem prožraným od molů na rukávech a spodním lemu. Zpod černé pletené čepice ji až na ramena vyčuhovaly dlouhé vlnité vlasy hnědavé barvy. Dívka udělala ještě pár nejistých kroků, a pak se bezvládně zhroutila k zemi.

„Ta už by neměla chlastat,“ řekl opovržlivě Daniel, ale svědomí mu nedovolilo ji tu jen tak nechat ležet v tom mrazu. Klekl si k ní do sněhu. Čekal, že ho ovane známý alkoholový opar a cigaretový kouř, ale nestalo se.

„Slečno...?!“ Jen tiše zasténala a dál nejevila známky života.

Daniel se nejistě podíval na Michala. Ten jen bezradně pokrčil rameny a mlčky pohodil hlavou směrem, kde tušil jejich studentský privát, jen pár baráků odsuď.

Na malém oprýskaném stolku stály tři hrnečky čaje. Dívka seděla na křesle, schoulená ve svém letitém kabátku,a upřeně pozorovala páru, která stoupala z jejího čaje.

„Ehm.. Jak se jmenuješ?“ zeptal se Daniel společensky.

Odtrhla oči od čaje a dlouze si Daniela měřila. V jejich černých očích nebyl ani náznak vděčnosti či radosti. Koutky jejích úst se zkroutily do zlomyslného šklebu. Dál mlčela.

Danielovi přeběhl mráz po zádech. „Já.. půjdu radši spát. Dobrou noc!“ Celou cestu do jeho skromné ložnice ho na zádech pálil její pohled.

Seděl na posteli, všechny smysly mu pracovaly na sto procent. Z obýváku slyšel Michalův hlas, jak říká, že muže spát na gauči, slyšel i ji promluvit a znělo to spíš jako vrzání staré podlahy.

Hodiny na zdi ukazovaly ve světle pouličních lamp dvě hodiny. Daniel ležel na posteli a natahoval uši do tmy. Pod okny mu každou chvíli přejelo auto, občas se ozval halas opilců vracejících se z hospody. V žaludku ho tížila divná předtucha. Jakoby něco zapomenutého se dralo na povrch. Jako bublina ve vodě stoupala k hladině. Čím dál se zvětšovala, až praskla a zalila Danielův mozek panickou hrůzou. Posadil se na posteli, ve spáncích mu tepala krev. V mysli mu vytanula scéna z loňské zimy. Posilnění několika pivy tenkrát s Michalem poslechli výkřiky nějaké žebračky, že jim bude věštit budoucnost.

„Já vidět moc špatná věci...“ řekla tenkrát lámanou češtinou a oči se ji rozšířily hrůzou. „Já vidět...Ó, vy velké nebezpečí. Dívka pro vás nebezpečí. Mladá cizinka! Mladá cizinka vám přinést smrt!“  Daniel s Michalem odešli a litovali vyhozených peněz. Vzpomínky byly rozmazány v důsledku alkoholového opojení, ale vzpomínal si, jak za nimi ještě volala něco o osudu, kterému se nevyhne.

Teď tu seděl na posteli a třásl se strachy. Tik, ťak, hodiny na stěně dál lhostejně ukrajovaly jednu vteřinu za druhou. Moje poslední vteřiny, pomyslel si a polil ho ledový pot.

Do ticha se ozvaly kroky. Danielovi ztuhla krev v žilách a poslouchal. Ano, zřetelně slyšel opatrné našlapování a tiché vrzání podlahy v obýváku.

Je to tady... ježiši, já nechci umřít! říkal si v duchu a pak se zarazil. Osud?! To je blbost. Kdepak, jen tak mě nedostane. Nehodlám tady sedět a čekat!

Rozhlédl se po pokoji po vhodné zbrani. Kdybych tak hrál baseball, pomyslel si tužebně a pak se spokojil se zapomenutým koštětem v rohu. Pevně ho sevřel a potichu otevřel dveře.

Hned ho ovál průvan ledového vzduchu. Okno v obýváku bylo dokořán otevřené a u něj stála ona dívka. Jak uslyšela kroky prudce se otočila a stála s Danielem tváří tvář.

Daniel, před očima temno, se rozběhl odhodlaně na dívku. Ta s překvapeným výrazem ustoupila pár kroků stranou. Pozdě si Daniel uvědomil svoji hloupost. Otevřené okno už na něj čekalo s otevřenou náručí a po chvilce marného balancování se mu Daniel poroučel.

Dívka se překvapeně vyklonila z okna. Daniel skončil v hluboké závěji sněhu pod okny jejich bytu v prvním patře.

„To je magor“ ušklíbla se dívka. Pobrala plnou náruč cenností a peněz, které našla v šuplících a v tichosti opustila byt.