Syn Matky

Bylo nebylo, ale kdyby to nebylo, tak by to nebylo, takže to bylo.

Syn Matky

 

 

Úvod, alias varování pro čtenáře:

Vítám vás, všechny čtenáře, kteří jste se očividně špatně vyspali, neboť jste šáhli po opravdové Ujetosti mé maličkosti. Nevím, jestli to nepíšu jen tak do větru, ale píšu. Opravdu je mi líto všech, kteří si něčím, jako je tato povídka, pokazí svůj den. Chtěl bych vás jen požádat, abyste si vzali pro jistotu ňáký prášky na nervy.

No a já už nemohu déle zdržovat, tak si myslím, že bych mohl začít slátat ňákou slátaninu. Co vy na to? Odradil jsem vás dostatečně, pokud ne, tak to se omlouvám, protože všechno ještě určitě příjde.

 

Takže, jak bych měl začít. „Byl jednou jeden jediný jedinečný jednotně-nejednotný - nebo jich bylo víc? Moment.“

Hrozně se omlouvám, to byl začátek Černé Karkulky.

Já začnu znova, co vi na to? „Žili nežili, nebo žali nežali?“ Pardon, já to vezmu znovu: „Před dávnými, dávnějšími a nejdávnějšími časy žil blyl jeden Syn Matky. Když to byl syn, tak to neznamená, že to byl její syn, ale Syn je vlastně méno a Matka vlastně není matka žádnýho syna, nebo vlastně syna jo, ale Syna ne, protože to není jeho matka, ale je to jeho Matka, takže voni vlastně spolu nic nemají, chci říct společnýho. Voni vlastně sou příbuzní, ale nejsou to syn a matka, ale Syn a Matka.“ Jo to by mohlo bejt.

 

Kniha 1. : Kapitola 1. a taky poslední

Planeta byla pokrytá zelení a vzduch voněl po vanilce. Vedle mne protékal zurčící potůček a na nádhernou kytku si sedla včelka. Mezi listy prosvítalo světlo slunečních paprsků a vytvářelo na zemi kolen mě pavučinu světlých míst. Bylo to jako prasátka od zrcátek. Zrovna si jedno sedlo na včelku.

Vzduch se zvlnil a do očí mě bodla oslnivá záře, v které jsem jen matně rozpoznal lidskou postavu. Začal jsem plakat. Vždyť jsem se sotva narodil. Postava se ke mně přiblížila a uchopila mě do náruče. Byla to žena, matka? Možná, ale mě se nelíbila. Kytka se včelkou se ztratila a skála nás oba pohltila. Objevil jsem se na něčem. Fuj, je to studený a mokrý. A kam se poděla kytička se včelkou?

 

 

Kniha 2. : Kapitola 1. a taky poslední

Syn bez Matky

 

Ležel jsem tam asi velice dlouho. Vím, že mi byla hrozná zima, že jsem byl celý mokrý a že ke mně dopadlo něco, co na jednom konci svítilo a šel z toho hrozný smrad, pokud dovolíte mírně expresivní vyjádření. Pak jsem asi usnul, to si přirozeně nepamatuji. Je však docela možné, že jsem neusnul, ale že jsem upadl do bezvědomí. To víte, byl to hrozný šok.

Když jsem se probudil, uviděl jsem nějaké divné lidi. Moc se mi nelíbili, ale oni mě asi zachránili, tak bych jim měl být možná vděčný.

Všichni jsou oblečeni do nějakých roztrhaných oděvů a myslím si, že jsou pravděpodobně špinaví. Hnusí se mi ten pohled. Všem se kouří od úst. Nevím, čím by to mohlo být, protože mě se nekouří. Vedle mě leží nějaká plechovka. Jo, to mi připomnělo, že mám žízeň a hlad. Nevím, možná, že uvnitř by se mohlo něco najít. Možná si nemyslíte, že to je dobrý nápad, ale já mám již opravdu hlad. Jsem jen pár hodin starý a musím jíst častěji, než vy. Možná bych se mohl zeptat toho pána, zda by mi nemohl pomoci vyřešit problém mého stravování.

Au, to mohlo bolet. Ten pán právě uhodil jednu rozcuchanou slečnu. Očividně ji to rozčílilo, protože na něj vysypala snad celou slovní zásobu slov, která já neznám. Možná bych se mohl něco přiučit. Teď jsem rád, že jsem toho pána nepožádal první, co kdybych skončil podobně! Hrozná představa.

Chudák slečna. jejich konverzace očividně se ubírá poněkud zvláštním směrem, protože ten pán v černé bundě ji právě chytil za vlasy. Nebylo to žádné pohlazení, tak si myslím, že ji to muselo velice bolet. Proč jí něco takového dělá, když se jí to očividně nelíbí? Možná bych mu to mohl říci, třeba si toho ten pán nevšimnul. Dobře, zkusím to.

„Haló, pane! Slečnu to patrně bolí, možná byste mohl z dialogu vypustit prvky fyzických střetů. Každopádně, když chceme vést úspěšnou konverzaci, je velice vhodné začít úklo...“

Usmál jsem se na toho pána, ale on mé námitky k jeho osvědčené metodě přesvědčování očividně nevzal příliš vážně. Možná to bude tím, že nechtěl přijmout radu ve věci zásadní od tak mladého člověka. Každopádně se mě pokusil přiučit několik lekcí z jeho osvědčených metod. Hodil mi velice zajímavý předmět. Myslím si, že to mohl být nějaký kotlík na vaření, ale nedokáži si vysvětlit, nač by mi měl být, tak jsem jej chytil a plně rozhodnut tento nedostatek napravit jsem si jej začal prohlížet. Opravdu netuším, na jakou činnost bych jej mohl využít. Byl děravý.  Po chvíli jsem své úsilí vzdal a rozhodl jsem se mu jej vrátit, aby jej nepostrádal. Hodil jsem jej tomu muži, jenže on jej zasáhl do hlavy  a nato se odkutálel někam do rohu.

Měl jsem sto chutí říci tomu dobrému muži, že je mi to strašně líto a že již nikdy mu nebudu házet předměty, když jeho pozornost bude upoutána k jinému objektu. Ovšem myslím si, že by to byla marná snaha, něco vysvětlovat, protože ten muž ihned po úderu usnul. Zvláštní, já bych spíše řekl, že by jej to mělo vzbudit. Očividně tu panují jiné zvyky. Nu což, tak počkáme, až se vzbudí a pak se mu patřičně omluvím.

A hele, slečna jde ke mně, to jsem zvědav, jak se asi jmenuje. Vypadá to, že budu mít brzy kamaráda. A když se to vezme kolem a kolem, co kdybych jí navrhl, abychom se podívali někam do přírody. Tyto začouzené zdi navozují depresivní atmosféru. Ale jestli nebude chtít, tak můžeme jít třeba jen tak večer se podívat na západ slunce. A mohli bychom vzít s sebou toho pěkného pána.

Ta slečna se nade mnou sklonila, a pak se odkryly její zuby. To byla hrůza. Černé, křivé, místy chyběly. Udělalo se mi mdlo. Vzala mě do náruče a někam mě odnesla. Bylo to nepříjemné, neboť její kabát byl načichlý jakýmsi hořkým zápachem. Jsem si jistý, že jsem jej už někde cítil, kde to však bylo? Už vím, vzpomínám si. Tak smrděl ten malý žlutý kousek, který ke mně spadl než jsem usnul. Nelíbil se mi ten zápach a už vůbec se mi nelíbilo, že jsem jej v tomto světě cítil na každém kroku.

Teď přišla slečna k jiné slečně. Mohla by mě představit. Vlastně teď si uvědomuji, že jsem se nepředstavil. Jak se vlastně jmenuji? Pravda, jméno mi ještě nikdo nedal. Mohl bych to navrhnout této slečně. Ale proč mluví tak nahlas? Je to nepříjemné. Příliš se mnou hází a …

Au, to byla ale rána. Možná bych jí měl říct, aby se mnou zacházela trosku lidsky. Takto mě odhodit někam do kopřiv. Myslím si, že to neudělala schválně, tak jí tedy odpouštím. Ale jsem pěkně špinavý od bláta. Mohla by mi to přemáchnout v nějakém křišťálovém potůčku. To by nemuselo být tak špatné. Po takové době opět čisté oblečení. Zkusím se jí zeptat.

„Slečno, prosím vás, nemohli bychom se jít někam projít a u potůčku čistého své šatstvo esteticky zdokonaliti?“

Pohlédla na mě, jako by mi nechtěla rozumět. Myslím, že měla na dnešek již nějaké plány. Zastyděl jsem se nad svojí neomaleností. Možná, že bych se mohl omluvit. Každopádně by to bylo ode mě slušné.

„Promiňte, ale nechtěl jsem vás obtěžovat. Myslel jsem však, že bychom si mohli také popovídat o mém původu a o jméně, které budu ode dnešního dne chránit před hanou, která by jej mohla poskvrnit.“

Myslím si, že jsem to řekl opravdu přesvědčivě a z toho usuzuji, že mi mohlo být alespoň odpovězeno. Místo toho jsem byl odměněn odměřeným pohledem, ve kterém se zračilo nemálo údivu. Přišel jsem tedy až ke slečně a celou žádost jí zopakoval. Neměla se k odpovědi a nakonec jsem obdržel jen kopanec do břicha, což jí při mé výšce 49 centimetrů nedělalo žádné problémy. Nechci před vámi vypadat jako suchar, ale já mám velice dobře stavěné tělo. Přesto to byla rána, která mi vyrazila dech. Chvíli jsem se zmítal v křečích a pak jsem ji  uviděl.

Byla mladá, krásná a před sebou vezla kočárek. Uvnitř jsem uviděl, bylo to směšné, již asi dvouroční dítě a vezlo se v kočárku. Já bych se nikdy nenechal takto ponížit a nechal se vést jako malé dítě. Postavil jsem se na svých dosud jen krátkých nožkách a odešel jsem získat nějaké informace o světě, kde jsem se ocitl. Byl jsem však zachycen již zmíněnou slečnou a odtáhnut zpět do té malé místnosti. Ach jo, vypadá to, že nemá příliš vhodnou náladu pro tak důležitou konverzaci.

Připadal jsem si, jako bych něco špatného učinil, poněvadž jsem byl předán tomu pánovi a ten mě začal opět bít. Mám štěstí, že ten pán a ta slečna mají tak malou sílu. Po chvíli se mi již začal trest zdát nepřiměřený, a tak jsem jim to oznámil. Za tuto drzou připomínku jsem byl opět udeřen. Začal jsem se tedy bránit. Byl jsem si vědom toho, že jsem jistě v právu. Když jsem uhodil toho pána, dopadl na zem a opět usnul. Asi si to rozmyslel. Slečna patrně také, protože tu stála nade mnou jako solný sloup. Zajímavé poměry.

Když se ten pán probudil, svázal mě řetězem a začal mě bít kamenem do obličeje. Dostal jsem na něj zlost. Něco takového by si neměl dovolovat na novorozence. Dál si nic nepamatuji. Asi jsem opět omdlel. Když jsem se probudil, byl jsem zohavený, moje kůže byla rozedraná a na mnoha místech jsem stále krvácel. Všiml jsem si také, že nemám oči. Docela mě to vyděsilo, ale nic jsem nemohl dělat. Uvědomil jsem si, že jediné, co cítím, je nenávist…

 

Jaro bylo v plném květu, příroda se zelenala a ptáci krásně zpívali. Vesničané pracovali na polích a zpívali si lidové písně. Všude vládla pohoda. Na námětí byli prodavači a snažili se prodat své zboží. Lidé dnes byli veselí, ale…

Opuštěnými uličkami města procházel zvláštní člověk. U ničeho se nezastavoval, pouze stále šel. Byl to zvláštní člověk. Byl celý zahalený v černém roztrhaném plášti a přes hlavu měl přetaženou kápi, takže mu nebylo vidět do obličeje. Najednou jej něco zaujalo. Na chvíli se zastavil a sklonil hlavu až k zemi. Chvíli setrval v nehybné poloze a pak se opět postavil a pokračoval v rozvážné chůzi.

Byl to on, Syn. Jeho oči mu nyní dokonale nahrazoval jiný smysl. Byl to čich. Pachy mu říkaly, kde je nejméně lidí a tudy on procházel.

Vtom vyšla z domu nějaká žena. Zvědavě se zadívala na Syna a to byla největší chyba, které se mohla dopustit. Synova ohyzdná tvář se v černé kápi zkřivila. změnil směr a vydal se k ženě. Strnula hrůzou.

„Co si přejete?“ vykoktala ze sebe.

„Dobrý den přeji.“ Nato ženě odhalil tvář s prázdnými očními důlky a s odkrytými pruhy masa v místech, kde chyběla kůže. Ženě se zastavil dech. Synova ruka se natáhla k jejímu hrdlu, objala je a sevřela. Žena vydala jakýsi chrčivý zvuk a z úst se jí začala řinout krev. Krev stékala Synovi na ruku. pustil ženu a ta se bezvládně zhroutila. Krev z ruky si otřel o roztrhaný plášť a pokračoval v cestě, jako by se nic nestalo.

Ano, to byl Syn. Běda tomu, kdo se s ním setkal.

Černá postava šla dál a její pověst ji předcházela. Již nikoho nepotkal. Ulice byly tiché a prázdné. Za městskými branami Syn opustil cestu a vydal se do hustého černého lesa, kterého se každý bál a který byl opředen mnoha hrůznými pověstmi. Syn se prodíral hustým hvozdem a pomalu postupoval vpřed. K večeru se zastavil na malé mýtině. Bylo to ideální místo na nocování. Syn se chvíli skryl v křoví a počkal,až padne tma. Netrvalo to dlouho a začalo se stmívat.

Synova pozornost byla úctyhodná. Stále čekal a neušel mu jediný pohyb okolí. Brzy se na paloučku objevila mladá srnka. Syn se k ní přiblížil tak tiše a klidně, že by se jej i tma lekla, kdyby si ho všimla. Přiblížil se k srně zezadu, položil jemně svoji ruku na její šíji, něco uklidňujícího jí pošeptal a než se srnka nadala, stiskl jí hrdlo a ona padla do měkké trávy. Syn zběžně povečeřel, slušně poděkoval hostiteli a odešel. Temnota jej pohltila a Syn s ní tak dokonale splynul, že by nebylo v silách smrtelníka, aby jej spatřil.

Druhý den, když se Syn blížil k hradbám malého městečka, dostalo se mu vřelého přivítání. Skupina vojáků mu vyjela naproti a zahradila mu cestu.

„Co hledáš v našem městě?“ zeptal se ho mladý muž, nejspíše velitel vojáků.

„Sssmrt!“ zazněl z černého prostoru kápě tichý nezvučný hlas. Všem vojákům přejel mráz po zádech.

První se vzpamatoval velitel. „Pokud hledáš svoji, tak to nemusíš chodit tak daleko!“ a vítězoslavně se ohlédl po svých lidech. Ti se posměšně začaly smát.

Syn již nic neřekl. Vydal jen jakýsi syčivý zvuk, který všechny přítomné přesvědčil, že je již velice rozhněván. A vtom se to stalo. Z jeho hlavy sklouzla černá kápě a všem se odhalila tvář Smrti.

„Útok! Útok!“ zavelel zoufale mladý muž a kolem Syna se vytvořil kruh jezdců. Když však koně uviděli znetvořenou tvář, shazovali jezdce a dávali se na útěk. Netrvalo to dlouho a zbyli tu pouze lidé se zbraněmi v rukách. Všechny zbraně mířily na Syna. Ten udělal pár dokonale plynulých kroků, které by mu mohl závidět každý taneční mistr, a tímto způsobem obešel všechny vojáky a každého obdařil úsměvem.

Pak se zastavil a nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul a jen se díval na Syna. Syn je začal obcházet. Na každého se znovu nejprve usmál, a pak mu jemně stiskl hrdlo. Lidé padali k zemi, ale nikoho nenapadlo zaútočit na toho milého člověka. Někteří vojáci se před smrtí na něj také usmáli, jakoby to bylo nějaké dobrodiní, které jim prokázal. Po chvíli již zůstal pouze Syn. Nečekal na nic. Klidně si nasadil kápi a rozvážným krokem se vydal do města.

Byl krásný den a i Syn měl dnes dobrou náladu. Snad byla jeho nenávist na chvíli ukojena. Dokonce měl tak dobrou náladu, že se rozhodl zajít mezi lidi. Procházel ulicemi a identifikoval různé pachy. Bylo jich tu nespočetně. A tu zaslechl rozhovor dvou starších žen.

„Slyšela´s to? Prej za naším králem přišla ňáká ženská a říkala, že chce vládu.“

„Vopravdu? To sou mi dnes poměry. Ty lidi sou ale voprsklý, že jo?“

„No jo, ale vona se nenechala ani zatknout, prej našemu panu králi zabila i vojáky. A všechny!“

„Nepovídejte!“

„No jo, však von pan král je z toho taky nešťastnej.“

„To se není čemu divit, že jo, chudák, musí honit toho S…“

„Neříkejte to, von to je prej strašnej kriminálník, ale ta ženská, prej měla sílu jako dvacet chlapů. No jo“

„To snad ani nemůže bejt. Ale vona Vymetalka byla taky pěkná sekyra. Dysi po mě hodila jabkem, dyž sme jí kradli zelí, a to sem měla boulu ještě za tejden.“

„Šak dyby to byla Vymetalka, tak se vůbec nedivim, ale vona to prej byla králova matka. Takle mu to řekla. Prej: Já sem vaše matka.“

„Asi to neměla v hlavě vpořádku, co myslíte?“

„No nemohla, protože prej říkala, že je z jinýho světa, ale vypadala jako normální ženská, to říkala stará Proška.“

„Z jinýho světa? Co si ty lidy taky nevymyslej.“

„Jo a prej chce vládnout. A takle si dovolovala na našeho pana krála. Šak ju prej vyhnal. Rozkázal jí, aby se klidila, ale vona, že stejně že až příde její čas, tak že bude vládnout. Vyhrožovala prej válkou nebo co.“

„Válkou říkáte? To sou dneska lidi. Pořád by se jen rvali a co chudáci babičky? Na ně nikdo nepomyslí. Jak mi k tomu příjdeme?“

„Svatá pravda. Od rána do noci dřeme, nemáme možnost si ani popovídat a voni by jen válčili.“

Syn se pro sebe usmál a odešel, protože se rozhovor začal stáčet stranou. Celá ta věc jej zneklidňovala. I kdyby na ní bylo jen za mák pravdy, mohlo by to znamenat, že se Matka přece jen vrátila. Tato myšlenka jej naplnila novou vlnou nenávisti. Rozhodl se, že krále vyhledá.

A tak se Syn potuloval městem. Nikdo si ho nevšímal a on si nevšímal nikoho. Pomalu se proplétal mezi místními domorodci, kteří zmateně pobíhali po ulici. Lidé měli na sobě tenké černé vesty z různých druhů kůží a téměř všichni muži kouřili tisy.

Syn nemohl nic z toho vidět, ale jeho čich jej přesně informoval, co má který člověk na sobě. Vyhledával si tedy cestu místy, kde byl zápach kůží a tisy nejslabší. Uličky byly velice úzké a velice přelidněné. Ovšem vždy na křižovatce dvou cest zvolil Syn tu širší a čistější, a tak se pomalu ale jistě dostával do středu města, kde předpokládal, že najde sídlo Krále. Vtom ucítil něco, co jej velice zaujalo. Byli to koně. Syn se sehnul k prašné cestě a jeho čich hledal další důkaz pro jeho domněnku. Brzy jej našel. Opravdu tu kdysi projeli koně a byli dva. Mohl to být kočár. Syn se vydal po pachu těchto zvířat a stále směřoval do středu města. Po chvíli jej zastavil člověk a Syn si domyslel, že již bude u cíle.

„Co si račte přát?!“ otázal se hrubě člověk.

„Chci mluvit s Králem!“ vydal ze sebe chrčivý zvuk Syn a dával si pozor, aby jeho kápě byla stažena hluboko do obličeje.

„Co mu chcete!“

„Rád mě uvidí. Nesu mu dobré zprávy, ale vám nic neřeknu!“

„Tak to je mi líto, pane.“ člověk, očividně vrátný, se chystal se otočit, ale…

Než se otočil, zahlédl v kápi část ohavného obličeje. Jeho tep se zrychlil a Synova ruka vystřelila vpřed. Zasáhla hrdlo a jeho tenké prsty je začaly objímat.

„Zavedeš mě ke Králi, hned!“

„Dobře,“ zasípal přidušeně vrátný.

Syn se pomalu vydal za strážným. Nebylo těžké ho sledovat, nejspíš byl celou noc zavřen někde u koní a člověku, tedy Synovi, by se neztratil ani v kupce sena. Míjeli skupinky vojáků, jejichž zbroj jasně zvonila. Nakonec se ozvalo zavrzání kliky a skřípot dveří. Byli na místě. A netrvalo to dlouho a Syn stál před Králem.

 

„Kdo jsi, cizinče, a co si přeješ?“ zeptal se zvučným hlasem Král.

„Jsem Syn.“ ozval se syčivý zvuk z temnoty kápě.

Všem se zatajil dech. Ticho přerušil až hlas Krále.

„Stráže! Na místě jej usmrťte!“

Syn si povzdychl, ale nemohl nic dělat. Mírně tedy natočil hlavu stranou a pozorně se zaposlouchal.

Ozval se slabý šelest a Synova ruka se vymrštila dopředu. V tu chvíli se v ní objevilo kopí. Syn zakroužil dlouhým kopím nad hlavou a zastavil se na místě. Naslouchal. Ve vzduchu byl slyšet šramot nohou, které se k němu přibližovali. Konečně. Jeden voják udělal neopatrný pohyb svým kopím a rozvířil vzduch. Syn je zachytil a rázným trhnutím mu je vytrhl z ruky. Kopí se vymrštilo a zarylo se protějšímu vojákovi do břicha. V tu chvíli se na Syna vrhli i ostatní vojáci. Syn s tím počítal. Rozhodl se využít svoji tajnou zbraň. Z hlavy mu sklouzla černá látka a objevila se tvář. Mezi vojáky nastala chvíle překvapení. Ale Syn nečekal. Vrhl se k nejbližšímu vojákovi a jeho vlastní kopí mu vrazil do břicha tupým koncem. Ve chvíli se ocitl mimo kruh. Z jedné strany jej bránila zeď a ze druhé jeho rychlost. Syn přiběhl ke zdi a s mohutným křikem se vrhl zpět proti útočníkům. Ti takovou reakci nečekali, a tak zadní řady pronásledovatelů doslova převálcovaly ty přední, které se prudce zastavily. Vytvořila se směsice rukou a nohou a nikdo nemohl s jistotou říci, která je vlastně jeho. Jak se Syn přiblížil, rozeťal vzduch jeden meč. Syn se zastavil a soustředil se na zvuk. Jeho ruka automaticky vyletěla dopředu a uchopila jinou ruku. Byl v ní jílec meče. Syn ruku zadržel, naklonil se k jejímu majiteli a řekl něco jako syčivé „Děkuji,“ a vzal si meč z již bezvládné ruky. Voják padl s rozdrceným hrdlem.

Tou dobou se již z hromady začala vyprošťovat další těla a začala na Syna dotírat. Nad Syna se zvedla paže s těžkým mečem. Syn se k ní otočil a rychle k ní přiskočil. Výraz ve vojákově tváři ztvrdl. Syn z něj vytrhl svůj meč a opět uskočil. Vojákova rána dopadla s neztracenou razancí, ovšem ne na hlavu Syna, ale na dlažbu. Meč zazvonil a vypadl majiteli z ruky, ten se skácel na něj. V tu chvíli již padali vojáci jeden přes druhého. Syn je obcházel a jejich rány nechával vejít v niveč, zatímco svoje vedl s úzkostlivou přesností. Poslední voják se dal na útěk. Syn se zastavil a jeho obličej se zkřivil. Někdo by v tom mohl vidět úsměv, ale těžko říct. Syn si nasadil kápi a dobře vyrovnal její okraje. Když byl hotov, vzal svůj meč a mrštil jej na druhý konec síně. Prchající přestal prchat a jeho kolena se podlomila.

Syn se vydal pomalým krokem ke Králi, který se třásl na trůnu.

„Králi,“ oslovil jej chrčivým hlasem a Král vyjekl hrůzou, neboť si byl jist, že je na řadě on, „přišel jsem ti udělat nabídku.“

„Dobře, jaké máte podmínky?“ vypravil ze sebe roztřeseným hlasem Král.

„Ty mě přestaneš pronásledovat a já tě zbavím Matky.“

Král otevřel ústa úžasem a pak nejistě přikývl. Byla to tak velkorysá nabídka, že se až obával lsti.

„Přijímám. Ale proč jste tak velkorysý!“

„Nevykládej si to špatně. Ne že bych ti chtěl ukázat dobrou vůli, ale spíš tě nenávidím o něco míň, než Matku. Ty budeš až na druhém místě…“

 

---