Ledová pláň

Ledová pláň 

Kolem utichá každý zpěv i smích,

letní květy pokryl bílý sníh.

Z květů, které dávají med,

stal se křišťálový led,

A tak z louky barevné a hřejivé,

je tu pláň plná touhy mrazivé.

Ztracen je ten, kdo se do ní uchýlí,

z bílé pouště nekončící zešílí.

Ztracen a bez pomoci

zažívá kruté noci.

Každý z nich chtěl být hrdina,

na každého přišla jeho hodina.

Je snad každý z nich bláznivý,

když se vydá do míst, kde ubíjí vítr ledový?

 „Tahle louka medová se zelenými kopci,

nemůže být tak zlá, jak tvrdili mému otci!“

Avšak myšlenka tato, byť nevinná,

nemůže vylíčit, co dokáže tato krajina.

Jako když květina masožravá láká svými květy,

tahle pláň přitahuje svými rozkvetlými léty.

A tak si mnoho lidí o téhle pusté zemi myslí,

že je sladká, teplá a radostná,

ale co pro ně uchystá, o tom se jim nesní,

 neb tato krajina jen utrpení zná.

Vydat se do ní není hrdinství,

ne,to je holé šílenství.