Nevševědoucnost

Toulal se Bůh jednou

jahodovým hájem,

vzduch byl tak sladký...

A voněl májem.

I přistoupil ke mě,

v onen sluncem rozsvícený den

a jeho oči, ač jsem je neviděl,

pronikly k mému srdci.

"Nevidím tě," řekl jsem,

"co chceš?"

"Popiš mi, člověče,

kam moje ruka nedosáhne,

co vševědoucnost neobsáhne

- popiš mi člověče Lásku!

Já, lidský synu přísahám,

věčný ti život dám

- jen mi popiš Lásku...

"Dám přednost, milý Bože,

vůni jejích vlasů, jedinému dotyku jejích ruk

než věčnému životu bez ní.

Nepochopíš, nepoznáš.

Nestvořil si Lásku, to ona stvořila Tebe...

Nevíš co je milovat! Já to vím a tak sebekrásnější ráj

peklem by se stal,

měl-li bych být sám..."

Už tam nebyl.

Zmizel jako sen, co se zdál,

jen na kratičký okamžik pod vousy se

smutně pousmál...

A vzduch voněl jahodami,

co rostly tady kolem

a její smích,

letěl ke mně polem.

(A to je Bože Láska - Láska lidská, věčná)