Kouř

Kouř

Se zívnutím otevřel oči. Měl sice v sobě prášky na spaní, ale ten smrad by probudil snad i mrtvého. Zamžoural a uvědomil si, že je ještě tma. Sednul si na okraj postele a nahmatal brýle na nočním stolku. Nasadil si je, aby zjistil, že hodiny ukazují teprve půl páté ráno. Zahleděl se směrem, odkud puch přicházel. Pacient Míra spící naproti se podělal a ani ho to nevzbudilo. Prostě si smrděl a chrápal. Je mu sice už 90, ale to ho neomlouvá. Raději zemřít mladší, než skončit jako Míra… Začal se mu z toho zvedat žaludek. Musí hned zavolat sestru, aby ho umyla. Zmáčkl zvonek do sesterny a čekal. Na nic nemyslel. Na co taky myslet? Byl v nemocnici už čtrnáct dní a zamýšlel se snad úplně nad vším. Jak nenáviděl nemocnice! Z člověka vysají duši a zbude z něj jenom stín. A čas! Ten tady utíká neskutečně pomalu. Vlastně spíš stojí. Člověka tady nic nebaví. Čtení po třech dnech omrzí snad každého a na televizi chodí koukat jenom báby. Dá se tu jenom přemýšlet a to je ke zbláznění. Starý člověk už moc přemýšlet nepotřebuje. Tomu se honí hlavou jen to, kdy přijde důchod a kdy která složenka. Přemýšlet by měli mladí. Mají spoustu energie a plánů a nemají čas si utřídit myšlenky. Prostě se řítí světem a mají pocit, že žijí. Ti by měli chodit do nemocnic, aby si uvědomili, co chtějí a co ne. Aby zjistili, že jsou i důležitější věci než jen práce. My staří nemocní už to víme. Ale nám je to na hovno…

Sestra plíživým, rozespalým krokem dorazila do pokoje. Jakmile ji zápach udeřil do nosu, obrátila oči v sloup: „Už zase pane Kopecký?! Když se vám chce, máte zazvonit… No tak, vstávejte pane Kopecký!!“

Neměl chuť dívat se na tu protivnou babu a tak raději předstíral, že spí. Sestra otevřela okno a ucítil závan čerstvého vzduchu. Vzduchu vonícího svobodou. Člověk je sice v nemocnici dobrovolně, ale stejně si tu připadá jako vězeň. Chtěl by moc ven. Aspoň se projít do parku. Ale doktor mu to ještě nedovolil. Slabé srdce a nachlazení ho držely na lůžku.

Moc by ho potěšilo, kdyby se za ním aspoň jednou přišly podívat jeho děti. Tomášovi už bylo 28 a Anně 32. Ale oni na něj kašlou. Už dva roky mu neposlali ani přání k narozeninám. Bylo mu z toho na nic. Vzpomínal na jejich dětství. Tomáš byl hrozně zlobivý a silný, ale Anna ta byla hodná, křehká dívka.  Šlo jí to skvěle ve škole. Bylo s nimi spoustu starostí, ale také spolu prožili mnoho krásného. Obětoval jim veškeré své síly. Vždycky pro ně  chtěl jen to nejlepší a oni se na něj za odměnu vykašlou…

Sestra odvedla Míru z pokoje a zůstal sám. Vstal z postele a přešel k oknu. Koukal na ulici, po které šlo několik lidí do práce a jeden pejskař venčil svého jezevčíka.  Pozoroval je a uvědomil si, že má chuť na cigárko. Jakmile si to uvědomil, musel na to stále myslit a chuť sílila. Přes čtyřicet let si ráno co ráno po probuzení zapálil. Až tady ne. Doktor mu zakázal kouřit - pche, stejně jakmile ho pustí, zapálí si. Každý den bojoval s myšlenkami na cigaretu, ale zvládal to. Kouřil málo, takže se to dalo vydržet. Ale dnes to bylo jiné. Horší… Musí si prostě zapálit! Má na ní obrovskou chuť! Začal se potit. Kapka potu mu stékala po spánku a sklouzla na krk. Ruce se mu začaly neznatelně třást. Musí si zapálit teď hned! Ale kde vzít cigaretu? Kdo tady má krabku? Sestry! Ano, sestry kouří jako továrny, ty určitě mají na rozdávání. Problém byl, že mu ji nikdy nedají. Ale on na ni má takovou chuť! Co se dá dělat, musí ji ukrást! Jako malý kluk, který krade cigarety rodičům, on je bude krást na sesterně v 61 letech. Jak absurdní. Aspoň nějaké dobrodružství na tomhle nudném místě! Otevřel dveře na chodbu a rozhlédl se, zda-li je vzduch čistý. Nikde nikdo! Vyrazil k sesterně. Dveře sesterny byly otevřené a on nakoukl dovnitř. Byla tam jen sestra Alena, moc milá a ochotná. Seděla zády ke dveřím na gauči a dívala se na televizi. Pravděpodobně u toho spala. Krabička cigaret se sirkami ležela na stolku hned u dveří. Byla téměř na dosah ruky. Nadechl se, zavřel na okamžik oči, a pak, jak nejtišeji uměl, vkročil. Tři, čtyři kroky a už je držel v ruce. Otočil se a stejně nehlučně vyklouzl pryč. A vzhůru na záchod. Byl hrozně zadýchaný. Snažil se uklidnit, aby nevypadal podezřele. Jít na záchod přeci není zakázané. Vešel na WC, zkontroloval, jestli je sám, otevřel okno a zavřel se v kabince. Sedl si na mísu a podíval se na poklad, který svíral ve svých rukách. Má je! Může si zapálit! Měl obrovskou radost. Snažil se vychutnat si ten slastný pocit, když někdo dosáhne toho, po čem celé tělo touží. Slzička štěstí se skutálela po jeho pravé tváři. Chvějícíma rukama vytáhl cigaretu z krabičky a přičichl k ní. Jak božsky voní! Zasunul ji do úst a nedočkavě škrtnul sirkou. První sirka se zlomila. Další už si úspěšně připálil. Potáhl kouř do plic, přivřel šťastně oči a vyfoukl. Vzpomínal na svoji první cigaretu. Nejdřív mu vůbec nechutnala. Byla odporná, nechápal, jak to někdo může kouřit. Na chvíli ho to odradilo. Ale když kouřili všichni jeho kamarádi, neodolal a zkusil to znovu. Ale kamarádi nebyli hlavní důvod proč začal. Jedna z jeho nejstarších vzpomínek je, když byl s rodiči na dovolený v cizině a tam viděl krásnou dámu vyfukovat kroužky. Fascinovaně sledoval jak se malé kroužky ve vzduchu rozšiřují a postupně se rozplývají. Od té doby toužil umět dělat kroužky a to byl asi hlavní důvod, proč začal kouřit. A taky se záhy kroužky dělat naučil. Jenže to mu už cigareta začala chutnat a kouřit nikdy nepřestal. Bože, už hrozně dlouho kroužky nedělal. Rozhodl se, že se přesvědčí, jestli je dělat nezapomněl. Mohutně potáhl z cigarety, chvilku nechal nahromaděný kouř v plících a začal vyfukovat. Jeden kroužek, druhý… Jo, to se nezapomíná. Sledoval, jak kroužky rostou, stoupají ke stropu a rozplývají se. Chystal se vyfouknout čtvrtý kroužek, když se mu kouř v plicích vzbouřil a začal kašlat. Dusil se, nemohl popadnout dech. Stále se snažil nadechnout, ale marně. Nešlo to… Slyšel zvláštní hukot v uších. Před očima se mu začal odvíjet příběh. Hnedka ho poznal. Byl to jeho příběh. Viděl své dětství, své rodiče, jejich smích a hrdost v očích, když se naučil první básničku… Spousta krásných momentů, na které už dávno zapomněl. Viděl svůj první den ve škole, svoji první lásku. A tak dál… Byla to krásná podívaná. Uvědomil si, že žil. Že měl krásný život. Byl na něj hrdý. A s pocitem štěstí se odevzdal smrti.