Vše o Alanovi

V osmé třídě bylo Alanovi čtrnáct let a jediný prohřešek, kterého se dopouštěl, bylo kouření tátových cigaret a občasné krádeže měkkých barevných toaletních papírů ze školních záchodků. Ty pak nosil své babičce, které působily velikou radost.

V květnu dostal k narozeninám kolečkové brusle a ty se staly jediným jeho dopravním prostředkem. Od té doby už skoro nepotřeboval boty, obouval jen brusle, na nichž jezdil do školy a vzbuzoval tak u učitelek pohoršení. Každá hrana se však za čas otře a zaoblí, a tak si i tyto dámy zvykly a přestaly kvůli tomu dělat  povyk.

V deváté třídě bylo Alanovi patnáct a prohřešků bylo čím dál víc. Začaly problémy.

Jednou na podzim roku 1998 potřebovala Alanova matka, aby se za ní zastavil v práci a odvezl jí domů těžký nákup. Alan vzal krosnu a vyrazil na bruslích před nemocnici, kde maminka pracovala jako zdravotní sestra. A tehdy to začalo.

 O plot nemocniční zahrady se opíral kluk asi stejně starý jako Alan a kouřil. Alan ho hned poznal. Byl to Libor, který s ním chodil pět let do jedné třídy, potom ale odešel na víceleté gymnázium a nikdy se už neviděli. Oba se za tu dobu změnili, ale poznali se bezpečně.

 „Zdar Alane! Co ty tu, prosim tě?“Zvolal chlapec radostně.

Alan mu začal vysvětlovat své poslání a v tom se objevila matka s velikou igelitovou taškou. Alan si ji nacpal celou do krosny a pokračoval v hovoru s bývalým spolužákem.

„A ty tu děláš co?“ Zeptal se.

 „Čekám na kámošku. Je tu na praxi. Zdravotní sestřička, víš? Čoveče, ty seš hustej s těma bruslema! Fakt. Už jsem o tobě slyšel, Kája mi to tuhle řikal, že na tom jezdíš všude!“

 „Jo?“

 Alan se trochu nadmul pýchou, že se o něm takhle mluví.

 „No. Ale to je fakt hrozně cool! To by se líbilo mejm kamarádum z party! Nechceš se s nima seznámit? Ty by z tebe byli zaručeně nadšený!“

„To ne. To je takový blbý ne?“

„Není! Počkej tady chvíli se mnou na tu Veru a pak půjdeš s náma. Máme spicha s partou!“ „To fakt ne. Já musim dovést tohle domu a…“

„Ale nákup ti neuteče. Vykašli se na to. My tě nezdržíme. Prosim!“

„Tak teda jo.“ Nechal se zviklat Alan.

Počkali tedy společně na Veru, sedmnáctiletou studentku zdravotní školy, mimochodem velice krásnou a taky velice blbou a všichni tři pak vyrazili kamsi do města. A tak se Alan s krosnou na zádech a s kolečkovými bruslemi na nohou ocitl v charismatickém, podivném a přesto příjemném baru Underground, kde v rohu u vysokého stolku na vysokých židlích sedělo asi pět lidí.

 „Mrkejte koho vedu!“ Zvolal místo pozdravu Libor.

 „To je mistr světa v jízdě na kolečkovejch bruslích!“  

„To snad ne, tak dobrej zase nejsem.“ Ohradil se skromně Alan. Tehdy byl ještě hodnej uťáplej, slušnej klouček.

„No zkrátka, je to muj bejvalej spolužák a parádní exot. Dobře si ho prohlídněte, máte před sebou člověka, kterej s bruslema i spí!“

Alan se usmál. Bylo mu to proti srsti. Neměl tam chodit. Libor se mu zdál divnej a byl mu protivnej. Kamarádi se smáli a vítali je.

 „Tak já půjdu.“ Měl se Alan  k odchodu.

„Ale kam bys chodil, sotvas přišel. Ne, ne. Musíš s náma chvíli posedět a popovídat nám o sobě.“ Promluvil milým hlasem chlapec s holou hlavou a Alanovi byla parta hned sympatičtější.

Tak se posadil a zůstal tři hodiny. Za tu dobu pověděl dost o sobě a dost se dozvěděl o druhých. Zjistil, že holohlavému  klukovi se říká Rendy a je nepsaným vůdcem party. Vystudoval gympl, ale neodmaturoval a teď je mimo občasných brigád bez práce. Žije u babičky, má pro sebe v jejím domě celé horní patro a ona ho živí. Fajn život, řekl si Alan. Vera je mlčenlivá, nikdy nic neříká, ale přesto ji mají rádi. Malý svalnatý černovlasý kluk je Alexandr. Jeho matka je Maďarka a neříká mu ani Alexi ani Sašo, ale po maďarsku Šándore a tohle oslovení se ujalo i v partě. Šándor chodí do prváku na obchodní akademii, ale vůbec ho to nebaví. Dívka s červenými vlasy je Anička, ale říká se jí Lola,protože svým účesem připomíná hlavní hrdinku filmu Lola běží o život. Chodí do třídy se Šándorem. Alena je ta vysoká kudrnatá. Maturita na průmyslovce se k ní blíží úprkem. Poslední osobou je modrooký Honza, stejně starý jako Alan.

Nejsympatičtější byli Alanovi Šándor a Lola. Měli takové klidné, mírné a jemné vystupování.

„Přijdeš sem za náma zase zejtra?“ Zeptala se ho Lola, když odcházel.

 „Nevim. Vy tu budete?“

„Jasně. My jsme tu skoro každej den.“

„Já fakt nevim.“

„Přijď, Alane, prosim.“

 „Tak já se tady zastavim.“ Slíbil a odešel.

Celý večer na to pak musel myslet a pořád dokola rozvažoval jestli tam zítra půjde nebo ne. Moc se mu nechtělo. Hlavně kvůli Liborovi. Něco mu na něm nesedělo. Připadal mu protivný. Na druhou stranu ho upoutala Lola. Tak co teda dělat? U večeře skoro ani nevnímal co jí, přestože byly zrovna jeho oblíbené lívance s borůvkovou marmeládou. Tak teda jo. Půjde tam, za to nic nedá. Sakra vždyť o nic nejde! A Libor mu může bejt ukradenej, jde přece o Lolu.

Druhý den  se Alan hned po škole vypravil do Undergroundu za svými novými kamarády. A dobře udělal. Libor tam ten den stejně nebyl a parta měla obrovskou radost. Hned ho přijali za svého.

Scházel se s nimi pak každý den v baru a později stále častěji u Rendyho doma. Brzy pochopil proč jsou všichni tak klidní a přitom veselí. Kouřili totiž hašiš. Začal taky.

*

Alan:

Kamarádil jsem s nima asi dva tejdny, když jsem to zjistil. Tehdy jsme se všichni sešli v baru, ale nezůstali jsme tam. Rendy  nás pozval k sobě.

Připadalo mi to tam strašně super, bydlel sice v domě svý babičky, ale to horní patro, který bylo jako jen jeho, měl zařízený naprosto podle sebe. Měl tam starej nábytek, co rodiče i babička už dávno vyřadili a chtěli ho vyhodit nebo spálit. On ho ale zachránil a předělal. Celej si ho barevně pomaloval různejma figurkama a zvířátkama a tak. Vypadalo to skvěle. Ten kluk byl fakt nadanej. Zdi byly polepený plakátama z kina a upoutávkama na nový alba různejch zpěváků.

 Rendy nám teda uvařil čaj a vybalil hašiš. Něco takovýho jsem viděl poprvý v životě a byl jsem z toho celej pryč. Taky jsem nikdy nic jinýho než cigarety nekouřil, ani trávu, a tak když ke mně došla šlukna – teda trubička z který to kouřili - poslal jsem ji okamžitě dál. Měl jsem strach, nechtělo se mi do toho. Nikdo neřekl ani slovo, nikdo mě nenutil ani se mi neposmíval, nic. Ale přesto jsem měl pocit, že když to budu dál odmítat, bude si o mě Lola, která to kouřila s naprostým klidem, myslet, že jsem srab a bojím se. Ale já se vlastně opravdu bál.

Ale co, řekl jsem si nakonec, co mi to udělá? Za párkrát mě to nezabije a aspoň nebudu vypadat jako krypl. A když ke mně došla trubička s hašem znova, odhodlaně jsem si potáhl. Nic moc to se mnou neudělalo. Sakra já jsem dobrej, jsem asi dost odolnej, říkal jsem si zrovna v duchu, když na mě Lola promluvila:

 „Už jsi to někdy kouřil?“

 „Ne.“ Odpověděl  jsem popravdě.

„Hm. Dneska to s tebou asi nic neudělá, poprvý to většinou moc neúčinkuje. Ale příště, počkej, teprv uvidíš.“

Aha, takže nejsem odolnej, hm, zase jsem se jednou přeceňoval. No nic, tak počkáme na příště.

A opravdu, příště už to fungovalo a potom zase a pak zase a zase… A pak už to bylo naprosto normální a běžný. Někdy před vánocema jsem si už život bez nich, hlavně bez Loly, s kterou jsem se hrozně sblížil, neuměl představit. A bez haše taky ne.

*

Alan měl spoustu kamarádů, ale za jednoho z nejlepších - možná  za úplně nejlepšího-považoval Štěpána. Byli stejně staří, chodili na stejnou školu, jen každý do jiné třídy. Znali se tedy od vidění, ale spřátelili se až v hudební škole, kam oba chodili na kytaru. Štěpán kromě toho hrál ještě na housle.

Byl taková strašně jemná a křehká bytost, nikoho takového Alan už nikdy za svůj život nepoznal. Štěpán nosil své světle hnědé vlasy dlouhé po vzoru hippies a vůbec byl touto érou z dějin lidstva inspirován - všechna trička a košile, jež měl, byly ozdobeny barevnými drobnými kvítky nebo velikými rozpitými šmouhami připomínajícími květy a proto si také vysloužil přezdívku Florián, která pak prošla několika úpravami, až byla nakonec zkrácena na prosté „Flóri“.

Byl to malý štíhlý kluk a jeho nádherná postava se podobala renesančním sochám především proto, že cvičil gymnastiku. Byl opravdu všemi Múzami políbený, krásně zpíval a maloval. Byl to chytrý a bystrý chlapec, bohužel ale taky dost hodný, důvěřivý a nezištný a těchto jeho vlastností lidé často zneužívali. Na druhou stranu on byl jakoby povznesen nad všechno a dokázal být velkorysý takže ho to zase tolik nebolelo.

Byl tedy celý takový jemný a spíše dívčí, jak povahou, zálibami a chováním, tak i vzhledem - měl drobný obličej, světle hnědé oči a krojené rty.

A právě on byl nejlepším kamarádem Alana. Trávili spolu skoro každou volnou chvíli, i když při Flóriho vytížení bylo takových chvil poměrně málo. Když se však Alan začal scházet s partou a byl okouzlen Lolou, skoro na svého přítele zapomněl. Tomu to bylo líto a byl hluboce dotčen. Alan ho nechtěl ztratit a tak se před ním objevilo dilema. Nechtěl přijít ani o partu ani o Flóriho. Den má však jen čtyřiadvacet hodin a on musí do školy a taky se někdy učit, navštívit babičku, pomoct doma. Jak to skloubit a všechno stihnout?

Jediná možnost je seznámit Flóriho s partou. To se mu ale nechtělo. Jednak z čistého sobectví - chtěl Flóriho jen pro sebe a ne se o něj dělit s ostatními, a stejně tak i partu chtěl mít pro sebe. Navíc mu připadalo, že Flóri se mezi ně ani nehodí a že on by  taky nebyl takovou společností nadšen. A nechtěl, aby Flóri věděl, že kouří hašiš. Aby ho třeba taky nezačal kouřit. Už tehdy pociťoval, že to, co dělá není správné a že by to mohlo způsobit nějakou špatnost. Byl tedy na vahách.

Nakonec se rozhodl, že Flóriho do party přece jen přivede a pak se uvidí. Dopadlo to úplně jinak než očekával. Flóri byl z jeho kamarádů úplně vedle, líbili se mu a hned si s nimi rozuměl, hned hrál na kytaru a  už druhý den na požádání přinesl housle, aby ukázal co umí. Kamarádi si ho zamilovali, připadal jim nevšední, roztomilý a zvláštní, dokonalý a cool, příjemný a vyrovnaný, prostě báječný. Alan byl rád, ale nemohl zahnat pocit odstrčenosti, teď se všechno točilo jen okolo Flóriho, ten byl středem pozornosti. To je ale normální, řekl si Alan a snažil se to neprožívat a nežárlit. Vždyť když on byl nový a teprve je všechny poznával, taky ho obletovali a rozmazlovali než se jim okoukal a zevšedněl.

 A bylo to tak. Za čas už Flóri nebyl žádnou atrakcí, jen nedílnou součástí party, bez které by sice nemohli fungovat a kterou milovali, ale veškeré rozjaření opadlo, už ho znali, věděli o něm všechno a nebyl tedy záhadným cizincem.

 Flóri  začal kouřit hašiš. Pochopitelně, jinak to ani být nemohlo. Alan s tím nebyl zpočátku spokojen a tak mu to vyčítal. Jednou, když šli spolu od Rendyho domů, řekl:

 „Flóri, neměl bys to kouřit. To není nic dobrýho. Ty jsi chytrej kluk a tohle ti akorát může uškodit… Jeden nikdy neví.“

 „Blbost.“

 „Ale ne, pravda. Vždyť víš, že pak lidi dopadli špatně…“

 „Jo, ale to jen když se od haše dostali k něčemu tvrdýmu. To se mě nestane.“

 „To nemůžeš vědět. Ale dobře, i když se ti to nestane, i tak to přece odrovnává mozkový buňky a ničí plíce a tak.“  

„Hele ty to hulíš taky tak o čem mě to přesvědčuješ?“

 „Mě na tobě záleží.“

 „Ale vždyť o nic nejde! Fakt ne, je to jen haš. Jen kouření. Já jsem v pohodě. Je to jen na chvíli, jen zábava. Co blbneš, Alane? Neni z čeho mít strach!“   

„Dobře nebudem se o tom bavit. Já ti to nemůžu zakazovat, když to sám dělám taky. A vim, že ty jsi moudrej a víš, kde je hranice. Věřim ti.“

„To jsem rád. Vážně o nic nejde. Až budem chtít, tak přestanem spolu, ne?“

„Oukej.“

A od té doby už Alan neřekl nikdy ani slovo. Kouřili spolu a chodili s partou a měli se strašně rádi.

*

Alan:

Nejvíc si asi vyčítám, že jsem do toho zatáhl Flóriho. Kdybyste ho znali jako já, chápali byste, proč se cítim tak mizerně, kdykoli na něj pomyslim a kdykoli ho vidim. Toho kluka je pro něco takovýho škoda. Sebe nelituju, že jsem si zkurvil vlastní život, to je moje věc, můžu si za to sám a bylo to jen moje rozhodnutí. Ale že jsem vlastně posral život i Flórimu, to si nikdy neodpustím. Jo, jasně, taky do toho nemusel jít, má přece mozek a rozhodl se sám. Jenže takhle prostý to není. Kdyby nebylo mě, nikdy by tu partu nepoznal, nespustil by se a dneska by před sebou měl nádhernej život a kariéru. Měl mě rád a šel za mnou, dělal to co já, aby byl se mnou. A já byl takovej sobec, že jsem nebyl schopnej se kvůli němu, kvůli věrnýmu kamarádovi, vzdát party. Chtěl jsem mít oboje a věřil jsem, že to je možný. Nedomyslel jsem, jak by to mohlo dopadnout.  Nakonec mě vždycky podržel jen Flóri, nikdo jinej, parta se na mě vykašlala a nemít jeho, nevim jestli bych byl živej. Lepší už to nebude. A ten nadanej a chytrej kluk asi prošvihl svou šanci. Svůj život. Kvůli mě.

*