Znesvěcení života

   Za vydutého smíchu nebe,

   když noc tak hryže

   a hlava naruby klesá pod obzor,

   čelist protažená vesmírnou tíhou,

   paměť vystrašená nesmírnou dírou.

   Na prahu spánku silnì propadlá

   s křiklavým otvorem v týlu,

   vypíchnuté obrácené oči se ztrácejí

   v bezedné závrati svých vnitřních tunelù

   Mezi napjatými spánky

   se bez konce táhnou stepi noci,

   na obzoru přehrazené příkrovem pobřežního ledu.

   Velká bílá zeď bez východu z černì noci...