Vše o Alanovi 3

Vera chodila všude s kluky. Měli ji moc rádi, sice byla tichá, nemluvná a nebyla s ní zábava, ale prostě byla jejich kamarádka. Oni tři byli zbytkem staré party a drželi při sobě jako tři mušketýři. Koncem března 1999, těsně po Flóriho horortripu, k nim přibyl ještě d’Artagnan. Tedy tmavovlasý Martin, s kterým se seznámili na diskotéce právě díky Veře. Pokukoval po ní, potom tancoval pořád v její blízkosti a nakonec ji pozval k baru na panáka.

Vera byla taková „mouchy snězte si mě“, bylo jí to celkem jedno a tak klidně šla. A od té doby byl Martin pořád po jejím boku. Flóri mu vyprávěl svůj zážitek z horortripu a Martin se svěřil, že taky v něčem jede. Nechtěl říct, co to je. Ale tvrdil, že je to lepší než LSD. Slíbil, že to přinese. A Alan s Flórim udělali další velký krok na té své cestě zkázy.

*

Alan:

Martin byl fakt super kluk. Kdybysme neměli Veru, nikdy bysme ho asi nepoznali. Strašně se mu líbila a pořád za ní lezl. Nakonec si ho oblíbila a začali spolu chodit.

Martin už makal, bylo mu dvadvacet a dělal kuchaře v jednom hotelu. Byla s nim fakt prča, byl nad věcí a pořád v pohodě, nikdy ho nic nerozházelo, viděl všechno optimisticky. Byl prostě taková povaha, to nebylo vyvolaný žádnou drogou. A to bylo jeho štěstí, tahle nátura. Právě proto, že nic nebral vážně, se do ničeho nezamotal. Nebral vážně nikoho a nic, život, lásku, práci ani drogy. A to byl důvod, proč s nima mohl kdykoli bez bolesti praštit. Takový lidi si můžou dovolit cokoli, i fetovat.

Jenže já a Flóri jsme drogama žili, bylo to jediný východisko ze všeho, jediná věc, kterej jsme na světě věřili, upnuli jsme se na ně. A nikdo se jen tak nevzdá něčeho, co se mu stane smyslem života. Ať je to cokoli.

Crack je vlastně kokain uzpůsobenej ke kouření. Netušim jak se to dělá, nikdy mě nezajímalo z čeho a jak se drogy vyráběji, důležitej pro měl akorát jejich účinek. Jediný co o něm vim, je to, že jeho název je odvozenej od zvuku, kterej crack vydává při kouření, je to takový jemný praskání.

Když zahulíte crack, máte  skvělej pocit rozkoši v celym těle, přijde to rychle a docela rychle to taky odezní. Najednou máte fůru energie. Máte pocit, že zvládnete cokoliv, na všechno máte. A je to pravda, máte odvahu, sílu a myslí vám to, ale vydrží to žalostně krátkou dobu. Vážně. Pak jste zase stejně neschopný a navíc nasraný, že je ten super pocit fuč. Takže je vlastně úplně k hovnu to hulit. Jste na tom pak ještě hůř než před tim.

Mluvim o tom proto, abyste věděli, co jsem tehdy asi dva měsíce zažíval. Crack, to bylo to, v čem Martin jel. Pozval nás k sobě do bytu - měl jedna plus jedna, který bylo jen jeho - a tam jsme to kouřili z vodní dýmky.

 „Hele, lidi, já sice vydělávám, ale tahle sranda je stejně docela drahá. Jestli to chcete vypalovat se mnou, musíte mi taky trochu přispět.“ Řekl nám hned na druhym crackovym dejchánku.

To byla taky vlastnost, kterou jsem na něm obdivoval, ta jeho přímost. Z ničeho nedělal žádnou vědu, prostě na rovinu bez ostychu řekl, co bylo třeba a všechno bylo vyřešený. „Jasný,příště přinesem prachy.“Souhlasili jsme hned.

Já osobně jsem byl vlastně rád, že to řekl, protože mi skutečně bylo trochu žinantní kouřit za něčí peníze. Tak to bylo s hašem, ten pro nás kupoval Rendy, a mě bylo vždycky trapný, že mu za to nic nedáváme.

Dostával jsem docela slušný kapesný (teda tenkrát mi to tak aspoň připadalo) tři sta na měsíc, a vlastně jsem do tý doby nikdy nic moc nekupoval, kromě dárků a občas nějaký tý muziky, takže jsem měl i celkem slušně našetřeno. Nebyl teda problém přivalit Martinovi příští tejden dvě kila. Jenže crack je strašně návykovej, závislost přijde nechutně rychle a tak nám brzy nestačilo kouřit to jednou tejdně. Jenže  prachy došly, neměli jsme z čeho přispívat.

Prodal jsem dvě cédéčka a několik knížek do antikvariátu, Flóri zase starou koženou bundu do zastavárny, ale prachy vystačily  sotva na dvakrát. Pomalu jsme se do toho začínali zamotávat. Vyžebral jsem kapesný na měsíc dopředu, ale i to bylo pryč okamžitě. Půjčil jsem si teda prachy od bráchy.

Šlo to čím dál tím hůř a Martin nám to odmítal platit ze svýho. Pak jsme náhodou potkali Lolu a ta nám dala typ na prima fet skoro zadarmo.

*

Crack je vysoce návyková stimulační droga, která se vyrábí z kokainu,způsobem zvaným freebasing. Tedy kokain se ve vodě smíchá se čpavkem a práškem do pečiva, voda se pak nechá odpařit a to, co zůstane, se kouří. Je poměrně nebezpečná, protože může vyvolat kolaps plic a závislost na ní se objevuje velice rychle. Rozhodně není dobré si s ní zahrávat.

Alan si zahrával s velkou chutí. A tehdy se začal pomalu potápět. Když došli všechny peníze a všechny poměrně bezpečné způsoby jak je získat, začínali být kluci trochu neklidní a vymýšlet nějaký podvod.

Tehdy jim ale osud poslal do cesty Lolu, která jim poradila, jak získat „vynikající věc“ za trochu peněz.

„Ale sjedete je parádně, fakt!“ Zakončila a kluci se chytli za nos, že je něco tak primitivního nenapadlo. Zkrátka ještě nebyli tak feťácky vychytralí, ještě jim to tak nemyslelo.

*

Alan:

Tak jsem teda šel k doktorovi. Měl jsem příšernej strach, že mě prokoukne a vyrazí mě, ale bylo to zbytečný. Ten chlap asi neměl náladu a nervy dělat mi psychotest jestli lžu nebo ne. Tak jsem vypotil hereckej výkon, předstíral jsem, jak je mi strašně blbě a že mě pořád něco nutí kašlat a přitom zakašlat nemůžu, nejde to.

 „Aha, tak to je jasný. Neni tam hlen, netvoří se hlen a proto nemůžeš kašlat.“ Řekl doktor a přesně to měl taky říct.

Oddechl jsem si, ale ještě jedna věc mě trápila, aby mi napsal ty správný prášky. Co když na ten hlen existuje ještě něco jinýho a on mi napíše zrovna to a ne to druhý, co má napsat. Zbytečný obavy, buď jiný prášky nejsou nebo doktor neměl fantazii, a tak jsem si šel do lékárny s receptem vyzvednout dvě krabičky Diolanu s doplatkem asi jen padesát korun za obě.

Flóri pak někde sehnal ještě Myolastan, nějakej sráč na klouby nebo co, taky parádní sjížděčka a bylo vymleto.

Byli jsem štěstím bez sebe, jak se nám daří, a tak jsme to hned oslavili. Jen já o Flóri, Vera byla s Martinem. Tak jsme šli k nám domů, nikdo tam nebyl a my věděli, že taky dlouho nikdo nepřijde. Dali jsme si každej čtyři prášky, aby to mělo grády a přitom jsme to zas moc nepřehnali, a zapili jsme to tátovou vodkou. Účinek byl. Možná o něco slabší než u cracku, ale stejně super. Hlavně úplně jinej účinek, v tom to možná je. Po cracku jsme byli zvyklí na strašnou euforii, energii a rychlost, tohle byl ale opak. Uklidňující, uspávající.

Seděli jsme a povídali si a nakonec už jsme jen mlčeli a užívali si tu krásnou ospalost. A já jsem zjistil, že to mi vyhovuje. Ať bylo LSD sebevíc barevný a mystický a chvělo vzduchem, ať byl crack jakkoli posilující a přinášel sebevědomí a šarm, já toužil po klidu. Chtěl jsem klid, spát a vznášet se na oblaku pomalýho línýho ticha. Nechtěl jsem vidět blbiny ani bejt proklatě bystrej, ne, já toužil po otupělosti, aby mi bylo všechno jedno. Teď jsem to už věděl a zamiloval se do toho pocitu.

Jo, jediný, co mě na Myolastanu štvalo, bylo, že mi z toho vždycky slzely oči a měl jsem v nich takový divný napětí, jako kdyby mi chtěly vypadnout z důlků.

*

To se stalo v květnu 1999. Mezitím však  proběhla ještě jedna důležitá událost. Na konci dubna dělali kluci zkoušky na střední školu. Alan na stavební průmyslovku, protože se po vzoru svého otce chtěl stát stavařem, a Flóri na gympl. Udělali oba v prvním kole. Bylo to ještě v době, kdy je drogy posilovaly a ne vyčerpávaly, kdy právě ony byly prostředkem k uskutečnění snů a ne zbraní, která sny navždy zničí. Kluci byli tehdy ještě ve stádiu, kdy se jde po pomyslných schodech nahoru, to znamená, že všechno jen vzrůstá a je to víceméně pozitivní. Zatím byli na cestě vzhůru. A proto taky ještě nebyl problém přemýšlet. Kromě toho kluci přes všechny nepravosti, které prováděli, chodili pravidelně do školy.

Jenže právě po těch zkouškách, které úspěšně složili, měli pocit, že můžou mít cokoli, co budou chtít, že si všechno můžou dovolit. Už není potřeba se učit a chodit do školy, my jsme za vodou - říkali si. A to byl ten omyl. Chtěli to rozjet, když už měli splněno. Tak to rozjeli. A to byla ta chyba. 

*

Oskar:

Pamatuju si, že brácha byl po těch zkouškách jak urvanej ze řetězu. Myslel jsem si, že je magor a že to fakt přehání, ale nenapadlo mě vidět v tom něco víc než jen normální puberťácký a trochu pitomý šílenství.

Máma z toho byla zaražená, ona je strašně citlivá. Hrozně nás miluje a pořád chce bejt s náma. Byla smutná, že je Alan skoro pořád pryč a domů nechodí už skoro ani na večeři. Jak říkám, je strašně citlivá a upnula se na nás. A proto byla rozpačitá, když na to najednou Alan začal kašlat a flákal se venku do tmy.

Taky mi bylo trochu divný, že skoro přestal jezdit na bruslích. Ale lidi se měněji, řikal jsem si a moc se tim nezabejval. Bohužel.

*

Alan:

Od tý doby, co jsem byl u doktora hrát to divadýlko, jsme se s Verou nevídali. Ani já ani Flóri už jsme nechtěli kouřit crack s Martinem. Tak jsme zůstali jen my dva a užívali jsme si.

Flóri zašel taky ke svýmu doktorovi a dostali jsme další prášky. Pak jsem tam byl ještě jednou já a namluvil jsem mu, že se to nelepší.

 „Ale vždyť v tom krku vůbec nic nemáš. Není tam ani trochu červeno. Tak jak tě tam může bolet?“ Řekl doktor.

Vyděsil jsem se, ale zachoval duchapřítomnost, tehdy mi bylo vlastně už skoro všechno jedno.

„Nevim, prostě mě tam bolí a nemůžu kašlat.“

 „Hm.“ Řekl on a napsal mi dvě krabičky Diolanu.

 A byla zase pohoda. Jenže já i Flóri jsme cítili, že jsme v ohrožení, že tenhle způsob je sice super, ale rozhodně nejde praktikovat ho donekonečna. Pomalu jsme začínali vymejšlet jak to udělat nějak jinak šikovně, když nám osud zase poslal Veru.

Rozešla se s Martinem a tak se vrátila k žalostným zbytkům svý původní party,  k nám. A právě tady to začalo úplně naostro. Až doteď jsme si na to všechno jen hráli, ano, byla to hra, s hodně přimhouřenejma očima snad i poměrně nevinná. Ale v tomhle okamžiku se všecko změnilo a začala naše drogová mise. Už ta opravdová.

Pamatuju si to úplně přesně, bylo to šestnáctýho května 1999, byla krásná neděle. Slavili jsme totiž v jednom pajzlu moje šestnáctý narozeniny. Já, Flóri, Vera a její spolužačka Kamila, která nás chtěla poznat.

Fetovat nebylo co, kromě haše, kterej jsem koupil úplně náhodou od Ansiho, dealera, co kdysi zásoboval Rendyho, jsme měli velký kulový a tak jsme spíš pili. Jasně, v sedmdesátce by se určitě dalo něco sehnat, jenže my neměli prachy ani chuť na ty sračky co frčeli na disce. Ani náhodou už se nám nechtělo do elesdéčka nebo nedej bože do tý zasraný extáze. Tak jsme radši seděli nasucho u toho čarasu (haše).

A v tom to Flóriho napadlo. Fakt geniální nápad, ten kluk byl vážně génius, mě to rozhodně nikdy tak nepálilo. Prostě přišel s tím, že nám ňákej fet obstará Vera. Byla totiž každejch čtrnáct dní na praxi v nemocnici, na oddělení pro dlouhodobě nemocný. Tyhle nemocný mají často docela silný bolesti, to je jasný, a tak jim dávaji utišující prostředky. Třeba morfin. A Flóriho napadlo, že když k tomu má Vera tak blízko, mohla by pro nás sem tam něco seknout, ne?

Vynikající nápad, vzpomínám si, jak jsem málem puknul nadšením, když jsem to uslyšel. Vera nebyla proti, bylo jí tu fuk.

 „Klidně, zkusit to můžu.“ Řekla a já objednal další láhev vína na její počest.

 „Hlavně musíš dávat pozor, radši nejdřív skoukni situaci, vyčkej, na čase nezáleží, my to nějak vydržíme. Ale hlavně ať tě nechytěj. Měla bys průser a my po prdeli.“ Radil jí Flóri a Vera kývala.

 „Hele, já mam situaci vobhlídnutou až až, dyť tam dělám už jakou dobu, ne? Dám si bacha, nejsem blbá, neboj.“ Ujišťovala ho. Pili jsme vesele dál.

*