Temno sebedestrukce

Byla jsem v køížovém sadu plném svíèek a andìlù,

dívali se na mne zpoza náhrobky spících holubic

a šeptali øeèí sladkého popela.

Z dlaní pozvedlých k nebi mi odkapávala krev

a s každou její kapkou na pùlnoèní hrobce má duše stoupala výš.

Tìlní schránka, na které každý den pøibyla jedna jizva strachu zùstala ležet slepá a nahá kdesi v prachu toho hrùzného snu mého života.

Bez oèí a mozku jen s jedinnou truchlivou vzpomínkou

vykøièenou do ticha a prázdnoty téhle skrvavené

a aslzami mé matky potøísnìné noci.

 Vzpomínkou na komatické nebe bez hvìzd

a svìtla bez slunce,

které ukonèila právì tahle bolestná a

 svìtobìžná cesta mezi tmou srdcí a dechem zemøelých.