Vše o Alanovi 4

A tak Vera obstarala fet. Nebyl pro ní vůbec problém, sebrat o dvě ampulky morfinu víc, když šla k pacientům. A pak si je nepozorovaně strčit na sesterně do kabelky. Vera taky věděla, jaké množství morfinu už je smrtelné a to byla další výhoda. Byla by přece škoda umřít hned po prvním super zážitku, ne?

Alan koupil v lékárně jehlu a injekční stříkačku a zábava mohla začít. Poprvé si dala Vera taky, ale pak si to rozmyslela a nikdy už si to nevzala. Pouze asistovala.

Alan měl silný žaludek, skoro nic ho nerozházelo ani krev, ani jeho vlastní žíla, ale Flóri, ta křehká bytost, s tím měl problém. A tak mu zpočátku vždycky musela píchnout Vera. Pak už se to naučil sám.

Vera tedy brala morfin v nemocnici a kluci si užívali. Jenže nic netrvá věčně…

*

Alan:

Jo, byl konec školního roku a my koukali, jak se nám krásně daří a mysleli si, že už nikdy nebude nic špatnýho a že se budem mít skvěle na furt.

Čtyři dny před vysvědčenim se v nemocnici provalilo, že někdo ukradl několik ampulí s morfinem. A ta hnusná svině, ta kráva mizerná, kterou jsme z lítosti vzali s sebou na oslavu mejch narozenin, ta ubohá mrcha Kamila, spolužačka Very, která o všem věděla, protože byla u zrodu toho nápadu, tak ta to práskla. A Vera nebyla ten typ, aby něco zapírala, když už je to stejně venku. Prostě na to neměla nervy, tak všechno přiznala. Na nás nepropíchla vůbec nic, takovej charakter to byl, a když se jí ptali pro koho to brala, odpovídala zatvrzele  „pro sebe.“ Nevěřili jí, ale nedala sebou hnout, neprozradila ani jediný písmeno našich jmen.

Byla to skvělá a úžasná holka. Fakt. Výborná a až po týhle události jsem si uvědomil, jak jsme jí celou dobu podceňovali. Měli jsme jí za moc hezkou ale taky strašně pitomou holku, která nemá vlastní názor a i kdyby ho měla, byl by naprosto nedůležitej. Nic neříkala, ale kdyby náhodou něco řekla, nikdo by jí neposlouchal. Byla pro nás jen hmotou, který je všechno jedno.

Jak jsem se proklínal, když se tohle stalo. Nespal jsem celou noc a chvílema měl záchaty pláče a lítosti, chvílema vzteku na sebe sama, chvílema mě přepadala beznaděj. Když už se to okolo půl šestý ráno nedalo vydržet, vyřešil jsem to radikálně. Mrknul jsem jestli brácha spí, aby mě nenačapal. Spal jak zabitej. Potichu jsem otevřel šuplík a nahmatal zespodu malou skleněnou věc přilepenou izolepou. Naši poslední ampuli s morfinem. Stříkačku a jehlu jsem měl u sebe taky já, schovaný v posteli pod matrací. Prostě jsem to vzal, vytáhl z džínů pásek, abych měl čim zaškrtit ruku, a odešel na záchod.

Poprvé jsem si šlehnul doma. Asi čtvrt hodiny jsem pak na tom hajzlu seděl, abych se trochu vzpamatoval. Pak jsem zalezl do postele a usnul jak když ho do vody hodí. Měl jsem to s fousem, chvíli po tom, co jsem odešel ze záchoda, vstával táta do práce.

Spal jsem celý dopoledne,do školy jsem nešel. Brácha mě sice budil, ale nakecal jsem mu, že nám odpadla první hodina a že vstávám pozdějc. Pak jsem vyrazil za Verou, byla u sebe doma a brečela. Byla tak smutná, že bych to do ní neřekl. Byla dokonce tak smutná, že jsem nikdy nikoho tak smutnýho neviděl. Byla nešťastná kvůli rodičum, bála se jich a taky jí jich bylo líto, pořád říkala, že tohle si nezasloužili. Říkala, že to je hrozná ostuda, kterou asi nepřežije, že už nemůže na ulici, už nikdy, že si na ní lidi budou ukazovat. Plakala, protože po tomhle už z ní nikdy nebude zdravotní sestra, a to byla ta jediná věc, kterou kdy chtěla.

Neříkal jsem nic, nevzmohl jsem se na slovo. Potom si to přihasil i Flóri. Společně jsme Veru uklidňovali a vzali jí do baru na víno, ale nepomohlo to. Pak odešla, že bude radši sama doma. Tak jsme chlastali sami a vymejšleli jak pomoct jí i sobě. I my jsme totiž byli v prdeli. Kde teď zase seženem nějaký fetování? Ale dyť my zas na něco přijdem. Takový kurvy jsme byli, naše kamarádka se hroutila, vlastně zejména naší vinou, a naše jediná starost byla, jak obstarat fet. Začínali jsme bejt vyřízený, na férovku.

A druhej den se nesla městem zpráva, že si nějaká mladá holka vzala prášky na spaní a pustila si plyn. Jo, myslíte si to správně, byla to Vera!

*

Vera měla pohřeb na samém začátku prázdnin. Byl pouze pro nejužší rodinu, jak si to přáli její rodiče, takže na něm Alan s Flórim ani nebyli.

Její smrt si vyčítali oba dva, ale ani tahle tragédie je neodradila od touhy po drogách. Ani jednoho z nich nenapadlo, že za smrt Very vlastně můžou drogy. Že jsou opravdu nebezpečné, že skutečně můžou zabít a to i nepřímo. Naopak, právě v téhle době jejich mise dostoupila vrcholu. Teď chtěli zahnat smutek, utéct někam před odpovědností a výčitkami, uvolnit se, zapomenout, otupit smysly.

Jenže nebylo co fetovat. Morfin byl dávno pryč a při vzpomínce na něj jim naskakovala husí kůže. Měli ale spoustu známostí, kamarády kamarádů, s kterými se vídali v baru nebo v sedmdesátce. Znali nespočetně lidí, to už byla taková nutnost, někde se opít, zkouřit a vybavovat se s někým cizím a tedy - seznámit se. A tak sáhli do rezerv a navštívili Jera a Boba.

*

Alan:

Jer a Bob byli bráchové. Bob byl stejně starej jako já a Jer o rok starší. Jejich rodiče byli Poláci, i oni dva se narodili v Polsku, ale od dětství žili v Čechách. Ti kluci se ve skutečnosti jmenovali Martin a Jan. Nevim proč se Jerovi řikalo Jer, ale prostě to tak bylo. A s Bobem to bylo takhle : Jer byl sice jen o rok starší, ale stejně si z něj pořád utahoval, že je ještě malý kuře a tak, a proto mu říkal Bobku. A z toho vzniklo oslovení Bob. Takže prostě Jer a Bob, cool partička.

Tyhle kluci jeli jen v trávě a haši a sem tam prodávali na disce nějakou tu extošku, víc nic. Taky se ale v našich kruzích vědělo (ani si neumíte představit jak strašně mě těšilo, že jsem mohl říkat „v našich kruzích“, že jsem se k nim mohl řadit) , že na požádání vám seženou, co si jen budete přát. Když jste byli ochotný zaplatit, snesli vám modrý z drogovýho nebe.

Byli dost mladý, tenkrát mi to tak nepřipadalo, až teď. Byli úplný ucha, ale dealerové to teda byli prvotřídní, profíci.  Žádný jiný dealy jsme tehdy neznali, kromě Ansiho, ale ten dělal jen do haše a to už nebyla naše parketa. A tak jsme museli  vyrazit za Jerem a Bobem.

K zákazníkum se chovali vždycky až přeslušně, jako by to byli bohové. Bodejť, brali za to přece money.

Většinou si rozbili svůj tábor v Udergroundu, kde se to začalo smažkama jen hemžit. Nikdo s tim nic nedělal, nikomu nevadilo, že  z takovýho poklidnýho a celkem normálního podniku se stala stanice mladejch asociálů. Hlavně, že to neslo prachy, to bylo důležitý. A proto to taky nikdy nezavřeli. No, takže kluci buď kšeftovali tam, dali si kafe, panáka a vždycky k nim někdo přisedl, pokecal, vyřešil cenu a zase padal. Měli jméno, každej věděl o koho jde, nouzi o lidi teda neměli. Někdy ale „přijímali návštěvy“ jak řikal vznešeně Jer, on měl vždycky pocit, že je něco víc. Když se jim nikam nechtělo nebo tak, přišel si zákazník sám. Dělali to tak se známejma, kterejm věřili, byli opatrný a každýho si zase domu nepustili. To by k nim pak začali chodit všichni a Jer a Bob si setsakra dobře uvědomovali, že mají taky rodiče, který nesmí o ničem vědět. Ty chudáci sice stejně skoro nebyli doma, ale náhoda je blbec, a kluci si nemohli žádnej průser dovolit.

Nás ale znali ještě ze zlatejch časů Rendyho a party tak nás přijali doma. Měli velikej pokoj a v něm vlastní ledničku. Takovou malou červenou, jakou jsem viděl v jednej detektivce se Schimanským. Pamatuju si, že ta lednička byla tehdy vrcholem mých snů. Připadala mi strašně cool a chtěl jsem ji za každou cenu taky. Nikdy jsem ji nedostal a vlastně ani neviděl v žádnym obchodě.

Když jsme si to k nim s Flórim přihasili, nabídli nám hned pití z tý lednice, a jakej výběr! Pivo, džus, víno, tvrdej i nealko, kromě toho tam byly taky nějaký jogurty a věnec buřtů. Dali jsme si víno a vybalili požadavek. Vlastně já to vybalil, Flóri byl vždycky zdrženlivější a nesmělejší. Nechodil jsem dlouho okolo horký kaše, ostatně nebylo proč, tyhle kluci přece dělali v branži a s ničim jinym se nesetkávali.

Řekl jsem rovnou natvrdo, že potřebujem nějakej pořádnej fet. Heroin. Nic jinýho nepřipadalo v úvahu. Toužil jsem po pocitu, kterej mi dávalo morfium, a takovej jsem mohl mít jedině po heroinu. Bylo to bez diskuze, sice jsme to s Flórim předtim vůbec neřešili, ale bylo to oddebatovaný, byli jsme zralý pro heroin.

 „Jasný, seženu.“ Řekl Jer a napil se. „Ale kolik dáte, hošani?“

Bylo teda jasný, že to bude něco stát. Začali jsme shánět prachy.

*